Jan Palach

O Janu Palachovi a jeho oběti hovořili socioložka Jiřina Šiklová a historici Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů a Jakub Jareš z Ústavu dějin a archivu Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Dopis Jana Palacha z 16. ledna 1969 adresovaný Svazu československých spisovatelů:

Vzhledem k tomu, že naše národy se ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit.

Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:
  1. okamžité zrušení cenzury,
  2. zákaz rozšiřování „Zpráv“.

Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak.

Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, to jest do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

P.S. Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. Leden 1968 začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li začít).

Proč si myslíte, že se upálil Jan Palach?
Šiklová: Myslím, že se upálil především proto, aby lidi vyburcoval z marasmu, do něhož přicházeli. Lidé už zapomínali na to, co bylo ještě před půl rokem, a on se domníval, že kvůli jeho činu si vzpomenou. Já bych to období tak od podzimu 1968 přirovnala, možná neprávem, k období druhé republiky, těsně po Mnichovu, to bylo také takové zoufalství.

Blažek: Je třeba vyjít zejména z faktů. Podívat se na dokumenty v archivech. Soustředit se zejména na koncept dopisů Jana Palacha. A pokusit se interpretovat jeho slova v době, kdy ležel v nemocnici a kdy byl pod velice těžkými léky (dostával třeba Dolsin) a jeho stav vědomí tak mohl být výrazně ovlivněn.
Jeho dopis (je jich několik, ale jsou v podstatě stejné) je jednoznačně určen veřejnosti. Uvádí v něm, že se má vytvořit atmosféra, která donutí představitele Československa ke dvěma konkrétním krokům. Prvním bylo zrušení cenzury, druhým zákaz vydávání Zpráv.
Zprávy vycházely od konce srpna 1968 a vydávala je redakce při spojeneckých vojscích, jak bylo napsáno v záhlaví. Požadavek na jejich zrušení byl v té době každému naprosto srozumitelný. Už od podzimu se totiž vedla velká diskuse o tom, jak je možné, že tady vycházejí noviny, které nemají úřední povolení, vycházejí ilegálně. Využívali toho i někteří českoslovenští představitelé při jednáních se sovětskou stranou. Argumentovali přitom tím, že není možné, aby je lidé vnímali jako autentické politické představitele, když tady vycházejí noviny, které jsou vlastně proti nim, a oni nemají absolutně žádnou šanci jejich vydávání ovlivnit.
Výsledkem Palachových požadavků měla být generální stávka, což je termín, který má v československých dějinách tradici v podstatě už od konce 19. století. Navíc se to celé odehrávalo před půlročním výročím sovětské okupace. Ostatně když Palacha odváželi do nemocnice, tak podle jedné ze sestřiček, na otázku, proč to udělal, odpověděl: „Kvůli Rusům, aby odešli.“
Bylo tam tedy několik rovin, a proto se jednoznačně nedá říct, že se upálil kvůli nastupující normalizaci. To je hodnocení z dnešního pohledu. Tehdy nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Husák ještě nenastoupil, normalizace se nestala ustáleným rčením. Stejně tak ale nejde říct, že to bylo kvůli tomu, že tady byla sovětská vojska. Myslím, že platilo obojí.

Na otázku po příčinách úrazu uvedl: „Zapálil jsem se sám, jako to dělají buddhisté ve Vietnamu na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem.“

Hovoří Hubert Bystřičan, spolužák Jana Palacha z VŠE:
Viděl, že u nás začíná nějaká konsolidace, že celá řada lidí souhlasí se vstupem vojsk, že už to není tak jednoznačné. Čili asi chtěl zburcovat lidi, a proto se upálil.

Jareš: Hlavní cíl byl, aby Rusové odešli, aby okupační vojska nezůstávala v zemi. A cestou k tomu bylo vyburcování lidi, aby se vzepřeli sami sobě, svému poraženectví, aby začali něco dělat. Palach viděl svoje poslání v tom, že udělá jistý malý krůček, na který pak budou muset navázat další. To se ale nestalo a jeho čin tak vyzněl trošku do prázdna.

Šiklová: S tím bych tak docela nesouhlasila. Já se pamatuji na to napětí, kdy tehdejší střední generace, která byla svým způsobem rozhodující, měla hrůzu z toho, že by takhle mohly pokračovat jejich děti. To byl třeba důvod, proč někteří obcházeli a říkali studentům, nedělejte to. Sama si vzpomínám, že jsem si říkala, to je dobře, že mám ještě malé děti.

Ostatně k těm lidem promluvil i Jaroslav Seifert a řada dalších představitelů…

Vyjádření Václava Havla k činu Jana Palacha v Československé televizi z roku 1969:

Čin Jana Palacha je krajním výrazem bolesti nás všech, výkřikem, který se jediný člověk odhodlal zvolat za nás všechny. Právě proto je to však zároveň promyšlený politický čin. Musíme ho přijmout tak a jedině tak, jak byl myšlen. Jako výzvu k aktivitě, ke skutečně důslednému boji za vše, co upřímně považujeme za správné. Jako apel, který nás varuje před lhostejností, skepsí, beznadějí. V tom, co udělal Jan Palach, je kus důvěry v nás všechny. Je to šance, která byla nám živým dána. Chceme-li odvrátit další mladé lidi od jejich rozhodnutí, nestačí, abychom je přemlouvali, aby se nezabíjeli. To je málo. To je nepřesvědčí. A čin Jana Palacha by to znehodnotilo, protože by to nereagovalo na skutečné mravní a politické poselství, které v něm je, ale snižovalo by ho to na akt individuální sebevraždy. Máme jedinou cestu: vést svou politickou při dál, vést ji až do konce. Ukázat těm, kteří jsou odhodláni se zabít, že jsme s to prosadit svou vůli živí. Musíme jim to ovšem dokázat praktickými činy.

Blažek: Tato forma protestu byla v Československu velice dobře známa. Komunistická média totiž přinášela informace o sebeupalování vietnamských buddhistů už od roku 1963, kdy se odehrála první velká série. (Počet takovýchto protestů do současnosti se odhaduje zhruba na 3.000. Objevuje se to po celém světě, ale začátek byl skutečně ve vietnamském prostředí.) To se myslím odráží i v posledním Palachově dopise, ve kterém vytváří fikci, že je číslo jedna a ostatní budou pokračovat (právě ve Vietnamu sebeupalování často následovalo v sériích.)
Dnes můžeme skoro s jistotou říct, že žádná skupina neexistovala. Dokládá to vyšetřování Veřejné bezpečnosti, dokumenty Státní bezpečnosti i to, že se do dnešní doby nikdo nepřihlásil. Bylo to velice rafinovaný plán, který počítal s hrůzou z toho činu a z možných následovníků. Bylo to de facto vydírání, kterým udržoval společnost pod napětím, a proto to byl v podstatě politický akt.

Šiklová: Podstatné je, že Jan Palach, přestože byl v takové zdravotní situaci a měl v sobě látky proti bolesti, si zavolal Luboše Holečka, kterého neznal, ale věděl o něm, že má autoritu mezi studenty. A na smrtelném loži, dvě tři hodiny před smrtí, mu naznačil jméno toho, kdo by měl pokračovat. Čili je vidět, že Jan Palach uvažoval v intencích svého politického záměru do posledních chvil.

Blažek: To vysvětlení je naprosto jasné. Palach na začátku ledna napsal Luboši Holečkovi dopis. Našel jsem ho v archivu Univerzity Karlovy před dvěma lety, kam se dostal, když ho na počátku 70. let zabavila Státní bezpečnost. V tom dopise Holečkovi navrhoval obsadit rozhlas, který pak měl umožnit odvysílat výzvu ke generální stávce. Bylo tam také napsáno, že v případě, že se mu ten návrh bude zdát šílený, má ten dopis zničit.
Dodnes není jasné, jestli Holeček ten dopis vůbec četl. Když se na to ale podíváme z pohledu Jana Palacha, tak si k lůžku pozval člověka, ke kterému už se jednou obrátil s jasnou výzvou, a neustále to směřoval k té generální stávce.

Hovoří Hubert Bystřičan, spolužák Jana Palacha z VŠE:
Od Honzy Palacha jsem dostal pohlednici prakticky druhý den po jeho upálení. Asi za dva dny za mnou přijela policie z Prahy a odvezli mě do Bartolomějské a vyslýchali mě. Celý ten výslech pravděpodobně sloužil k tomu, aby zjistili, jestli nejsem další pochodeň.

Jareš: Podle svědectví Jany Kohnové se už někdy v listopadu 1968 na schůzi na Filozofické fakultě mluvilo o tom, zda by nebylo dobré vyzkoušet jako nátlakový potenciál to, co se odehrávalo v jihovýchodní Asii, tedy sebeupalování. Bylo to však odmítnuto jako něco, co patří do zcela jiného kulturního kontextu. Je otázka, jestli se tehdy ptal Jan Palach, nebo zda to byl někdo úplně jiný. Každopádně myšlenka tohoto politického protestu ve společnosti nějak rezonovala.

Šiklová: Tehdy vycházel týdeník Zítřek, redigoval ho Karel Sidon. V něm vyšel článek Zoufalý čin nad slovy k zoufání, ve kterém byl mimo jiné citován také Emanuel Rádl, že činy neexistují jenom tím, co se stane, ale i smyslem, který jim dáme. To je myslím velká myšlenka.

V našem kulturním okruhu to ale nebyl první čin. Když trošičku odbočím, před ním se upálil už Ryszard Siwiec v Polsku, konkrétně na protest proti okupaci?
Blažek: Ten čin je známý v Polsku zhruba od roku 1969, u nás o něm psal nejdříve Jiří Lederer v exilu v Německu v roce 1982. Je to mimořádný případ, svědkem toho činu bylo 100.000 osob a v podstatě to kromě fám nemělo větší ohlas. A neexistuje také jediný doklad, že by Jan Palach o tom činu věděl.

Palach ve svém dopise píše o beznaději a odevzdanosti. Jaká tedy byla tehdy atmosféra?
Šiklová: Začínající apatie a začínající smíření s osudem, nedá se nic dělat. Lidi napadla jakási bezmocnost. Dodatečně si říkali, že to stejně byl pokus, který nemohl vyjít, že to byla naivita a podobně.
Osobně se ale domnívám, že člověk se má pokoušet o věci, které jsou nereálné a naivní, v tom je ten idealismus. Nevidím v tom zas tak falešnou věc, být jenom realistický musí být otrava.

Nebylo to trošičku tak, že lidi už si začali vytvářet zdůvodnění, proč vlastně selhali, z hlediska těch, kteří se chystali chopit moci?
Blažek: Komunistický režim tady nebyl od srpna 1968. Ty instituce byly budovány po druhé světové válce, v roce 1948 definitivně ovládnuté komunisty. Kořeny pražského jara sice můžeme datovat hluboko do 60. let, ale ty instituce přetrvaly a nebylo příliš času (v období roku 1968 do okupace) udělat nějaké zásadní systémové změny. Hodně se o tom mluvilo, ale málo udělalo.
Navíc pro lidi to nebylo první zklamání. Oni zažili 50. léta, naučili se určité vzorce chování, měli samozřejmě obavy, že bude následovat represe, jakou znali třeba od svých příbuzných a známých. (Ostatně rodině Jana Palacha znárodnili pekárnu. Jeho matka pak ovšem byla od 60. let v KSČ, jak všichni vzpomínali, kvůli dětem, vůbec nenavštěvovala schůze atd.)
U Jana Palacha pak hrálo vedle jeho mimořádné citlivosti velkou roli to, že byl dvakrát v Sovětském svazu. Takže viděli i tu bídu, tu stinnou stránku, projel oblasti Kazachstánu a podobně a bylo to pro něj obrovské zklamání. Takže okupace pro něj (i pro část komunistů) znamenala hlavně tuto hrozbu z východu. Lidé často věděli, co se odehrávalo v Rusku ve 30. letech a u nás v letech padesátých, ale teď to de facto prožili na vlastní kůži. A to bylo pro Palacha i řadu dalších lidí, kteří k Sovětskému svazu vzhlíželi s určitým respektem, byť velice kriticky, obrovský šok.

Hovoří Hubert Bystřičan, spolužák Jana Palacha z VŠE:
V našem studentském hnutí už byla poměrně veliká demokracie, kdežto v Rusku to ještě nebylo. Honza Palach diskutoval o všech problémech, které tam byly, ať to byla otázka ubytování, práce, alkoholu, pracovní morálky. Třeba jsme přišli na stavbu, a nikdo tam nebyl a tři dny tam nikdo nevkročil. Pak jsme zjistili, že brali výplatu.
Všichni jsme spolu kamarádili, všichni jsme spolu pracovali. Také jsme tam společně stávkovali, a to Honza Palach prokázal zarputilost, zásadovost. Prostě jsme řekli, že jsou nějaká pravidla hry. A a i když byly snahy, abychom nějak ustoupili, Honza Palach na tom stál a říkal, ne, něco jsme řekli a budeme na tom trvat do té doby, než se to splní, pak budeme dál spolupracovat.
Stávkovali jsme hlavně kvůli jídlu, protože každý den jsme měli pouze polévku a nějakou kaši, přitom jsme pracovali deset hodin denně. Už jsme to nechtěli dále snášet, nejen my, i ruští studenti, nikomu se to nelíbilo, tak jsme řekli, dost. Ještě v poledne jsme počkali na oběd, a když to zase byla nějaká prosná kaše nebo nějaká podobná břečka, odpoledne už jsme do práce nenastoupili. Od té doby se všechno změnilo. Rusové nám pak ještě dodatečně děkovali, že se jim díky nám zlepšily jak pracovní, tak i stravovací podmínky.

Jaký byl Jan Palach?
Jareš: Podle toho, co lze vyčíst z dokumentů, to byl člověk idealistický, velmi výrazně věřící v morální hodnoty a určitým způsobem člověk náboženský. Sice nechodil pravidelně do kostela, ale určitá víra ve věci, které nás přesahují, u něj byla docela silná. Zároveň to byl člověk velmi politický, sledoval zprávy, měl potřebu o tom neustále diskutovat. Rovněž to byl člověk velmi silné vůle, což vyplývá z určitých svědectví už z jeho dětství. Například nebyl příliš talentovaný na sport, ale když šel se spolužáky někam běhat, vždy se je snažil za každou cenu dohnat. Na koleji pak vstával třeba o půlnoci, aby se mohl učit. Dokazuje to i ten samotný čin, který jistě vyžadoval velké sebeovládání a vůli. Jako poslední bych řekl, že to byl člověk plachý, vážný a ne úplně schopný navazovat vztahy. Nebyl to žádný asociál, že by v sociálních kontaktech naprosto selhával, ale byl spíše nesmělý, introvertní.

Blažek: Zásadní roli hrála otcova smrt v roce 1962. Palach potom vyrůstal se svou matkou, na kterou byl dost fixován a ona na něho. Byl to nejspíše jeden z důvodů jeho určité osamělosti. Sice měl přátele, ale v podstatě to byli spíš kamarádi z klukovských her než lidé, se kterými by navázal skutečně nějaké hluboké přátelství. To se mu povedlo, aspoň částečně, teprve v Praze na vysoké škole.
Všechna svědectví ze střední nebo základní školy tak v podstatě potvrzují to, co napsal Jiří Lederer ve své knížce o Janu Palachovi (Jan Palach: zpráva o životě, činu a smrti českého studenta – pozn. red.), která u nás vyšla až v roce 1990, po smrti Jiří Lederera. Je to oslava jeho charakteru a jeho vlastností. Sám jsem tomu moc nevěřil, zdálo se mi to až neuvěřitelné, protože Palach z toho vyplývá až jako světec. Všechny archivní dokumenty to ale skutečně potvrzují, možná dokonce ještě ve větší míře.

Šiklová: Je ale zajímavé, a tady bych se odvolávala na román o Janu Palachovi od Lenky Procházkové (Slunce v úplňku - pozn. red.), že Jan Palach se prý účastnil okupační stávky 17. listopadu 1968 na filozofické fakultě. Tedy v době, kdy už tam studoval, byl na přednáškách, chodil na různé semináře, dokonce prý i na moje. V životě jsem si nevzpomněla nejen já, ale ani nikdo ze studentů, kteří tehdy profilovali filozofickou fakultu, tedy ARS, Akademická rada studentů, že by tam nějak vystupoval.

Blažek: Je třeba si uvědomit, že na filozofickou fakultu přestoupil v říjnu 1968 z Vysoké školy ekonomické a předtím byl od poloviny září ve Francii na brigádě. Takže když se vrátil, skoro nikoho neznal, a proto ho ani nikdo nemohl zpětně poznávat. On na té škole prožil pouze několik měsíců. Ještě v tom byly Vánoce, okupační stávka, kde bylo obrovské množství lidí a kdy navíc chodil za svými přáteli na Vysokou školu ekonomickou.

Jareš: Právě to, že nebyl známý a nebyl v těch studentských strukturách, vedlo k jeho činu. Kdyby byl v nějakém kolektivu a měl pocit, že na něčem politicky pracuje, asi by tímto směrem neuvažoval.

Z knihy Dálkový výslech (rozhovor Václava Havla a Karla Hvížďaly):

Palachova smrt, která by byla jindy asi těžko srozumitelná, byla okamžitě celou společností pochopena, protože byla mezním a téměř symbolickým výrazem „duše doby“: každý velmi dobře rozuměl té zoufalé potřebě udělat něco zoufale krajního, když vše ostatní zůstalo bezúspěšné.

Z Pamětí Václava Černého:

Nepřetržité vření ve studentstvu, vrcholící studentskou stávkou na podporu Dubčeka a v lednu 1969 živou pochodní Palachovou, jejíž marně heroický plamen se pokusila vzápětí zaplivnout otrávenou slinou nehorázná pomluva Viléma Nového, obojí, i to zoufalství mladistvé víry, i ta mravní zrůdnost, zůstanou navždy v lidské paměti.

Jak reagovala společnost? A kdo to byl Vilém Nový a co řekl? Vy jste na té škole byla, takže víte, jak ti mladí lidé reagovali?
Šiklová: Palachovu smrt studenti jednoznačně chápali jako výzvu pro sebe. Jsem přesvědčena, že mnozí z nich si kvůli tomu řekli, že nemohu zůstat mimo. Projevilo se to i na tom pohřbu, který byl jakýmsi vyvrcholením bolesti. Lidé jsou takový činem vždy osloveni. A nesnižovala bych fakt, že sebeupálení může být přitakání životu. On chtěl touto formou prosadit svoji myšlenku. Myslím, že tomuto národu je to pochopitelné.

Blažek: Reakce byly různé. K dispozici máme různé situační zprávy Veřejné bezpečnosti, Státní bezpečnosti, stranických orgánů a podobně. Z nich je jasné, že byť ten čin měl mimořádný ohlas zejména mezi studenty a intelektuály, je to vidět na tom pohřbu, tak na venkově tak silný ten ohlas zdaleka nebyl a nacházely tam porozumění i jednoznačné dezinformace.
V tom už figuruje Vilém Nový, člen Ústředního výboru KSČ, sám měl zkušenost s totalitním režimem 50. let, kdy byl zavřený. Nicméně po srpnu 1968 byl jeho politický výklad jednoznačně v intencích Moskvy (pravděpodobně spolupracoval se sovětským vyslanectvím a s Moskvou). První informace o údajném studeném ohni, kterým měl být polit Jan Palach, se objevily v letácích krátce po jeho smrti. A Vilém Nový tvrdil, že Palachovi intelektuálové řekli, že to je chemická látka, která mu neublíží. Samozřejmě z pohledu chemie je to naprostý nesmysl, žádná taková látka neexistuje.
Ovšem výklad Palachova činu není ve společnosti úplně jednoznačný ani dnes. Když jsem mluvil s Radkem Mašínem, tak říkal, že se vším souhlasí, akorát měl zapálit někoho jiného. Konkrétně člověka, který řídil komunistickou stranu po dubnu 1969 (Gustáva Husáka – pozn. red.). A říkal, že je to pro něj jako pro vojáka nepochopitelné – udělat takový destrukční čin, aniž bych uškodil nepříteli, je absurdní. Podobné uvažování jsem četl u jednoho anarchisty – že to je zmařený život, že základní je čin, který je aktivní, že nemáme ustupovat tím, že se sami zničíme. A také z křesťanského pohledu je to velice problematický čin.

Jareš: Kdyby měl Jan Palach hodnotit, nakolik byla ta společenská reakce taková, jakou opravdu chtěl, tak by byl zklamaný. On chtěl od lidí politický čin, ale ta reakce byla spíš náboženská. Atmosféra ve společnosti byl stav pohnutí, stav určitého vyšinutí, náboženského patosu…

Ale ne vzepětí…
Šiklová: Ale pořád se na té smrtelné posteli ptal, jaký to má ohlas, čili on tu linii udržoval. To je velice podstatné.

On ano, ale lidé, občané ne.
Šiklová: Já jsem si na něho za těch dalších 20 let mnohokrát vzpomněla. Když pak Videojournal začal točit film a vzpomínky na Jana Palacha, bylo mi za toho kluka dodatečně smutno. Říkala jsem si, že tady snad opravdu převládají ti realističtí lidé (takoví, kteří říkají, že je jedno, kdo vládne, hlavně když si můžeme koupit bůček).
Když jsem ale pak viděla reakci na Palachův týden v lednu 1989, řekla jsem si, vida, kluku, přece jenom to mělo význam. Po těch dvaceti letech, kdy to už člověk nečekal, najednou sehrál Palachův týden velikou roli.

Blažek: Když se člověk ponoří do archivních dokumentů, zjistí, že tyto demonstrace měly předehru už v lednu 1969, akorát se o tom vůbec nemluví. Tehdy se tam odehrávaly demonstrace každý den. Účastnily se jich až tři tisíce lidí a střety s bezpečnostními složkami byly poměrně ostré.
Pohled na Jana Palacha je totiž určen jeho pohřbem. Tím patosem, tichem, jak to nazval Bohdan Mikolášek, kdy se všichni zastaví, ustrnou, ale v podstatě nic neudělají.

Jak dnešní mladá generace vnímá Jana Palacha a jeho čin? Když jsem viděl v televizi některé ankety, většina mladých lidí o něm ani neví, nebo se na to dívá úplně jinýma očima, než se na to díváme my tady.
Jareš: Můžu uvozovat z debat na gymnáziích. O Janu Palachovi docela věděli, ale překvapila mě interpretace a vztahování se k jeho činu. Bylo totiž velmi pragmatické, zvažující efekt toho činu ve smyslu: chtěl, aby se lidé vzedmuli, to se nepovedlo, takže ten čin byl vlastně nesmyslný. Jinak bylo přítomné spíš odsuzování, že to byl hloupý, naivní čin. Do určité míry tomu rozumím, protože to, co Jan Palach chtěl, se nepovedlo.
Na druhou stranu tam úplně chybí nějaké pochopení pro to, že se člověk může dostat do situace, kdy nemůže jednat jinak. Kdy je situace taková, že mi vlastní svědomí nedovolí zůstat pasivní. Toto uvažování, že jde nějaký čin udělat bez ohledu na okamžitý prospěch, nepragmaticky, ale autenticky, v mladé generaci trochu chybí. Vycházím ovšem z pár debat na gymnáziích, takže těžko soudit za celou generaci.

(redakčně kráceno)