Z tvrze do boje a zpět

O středověkém válečnictví a počátku husitských válek hovořili v Historii.cs z 10. října vojenský historik Petr Klučina a historik Pavel Soukup z Centra medievistických studií Akademie věd a Univerzity Karlovy. V prostorech kestřanské tvrze je přivítala moderátorka pořadu historička Marie Koldinská.

Co se odehrálo poblíž kestřanské tvrze v březnu roku 1420? Jaké byly okolnosti bitvy u Sudoměře? Co jí předcházelo?
Klučina: Bitvě u Sudoměře předcházel přesun malé skupiny příznivců husitství z Plzně na Tábor. Tato skupina, v jejímž čele stáli Jan Žižka a Břeněk Švihovský z Rýzmburka, vyšla z Plzně kolem 23. března a pomalu se přesunovala převážně po majetcích příznivců husitského hnutí na jih Čech. Tam se cítili bezpečně, protože věděli, že katoličtí páni, kteří se záhy vydali za nimi, nebudou riskovat přepadení této skupiny na kališnickém území.
Ta skupina měla poměrně těžký úděl. Byli to lidé špatně ozbrojení, špatně vybavení a v patách jim táhla poměrně slušně vyzbrojená skupina, kterou vedl Bohuslav ze Švamberka, jeden z předních odpůrců Jana Žižky a radikálnější části husitů vůbec. Navíc v dosahu jejich pochodu byly Strakonice, kde měli další nepřátele v komendě johanitských rytířů. Záhy se také ukázalo, že odtud posílili další bojovníci v čele s mistrem Jindřichem z Hradce skupinu, která je pronásledovala z Plzně. Situace se pak stala dramatickou ve chvíli, kdy se u Štěkně dozvěděli, že se od Písku blíží další nepřátelé, tentokrát šlo o část královských oddílů v čele s Petrem Konopišťským ze Šternberka.
Právě v tomto momentu se dostáváme do okolí kestřanské tvrze, kde byly brody přes řeku Otavu a kde ji skupina královských bojovníků také překročila a blížila se vstříc husitskému vojsku. To mezitím také překročilo Otavu a hledalo vhodné místo k bojišti. Nakonec ho našlo v okolí Sudoměře mezi tamějšími četnými rybníky na hrázi rybníka Markovec. Tam byli husité chráněni vodou rybníka Markovec a z druhé strany vypuštěným a zabahněným dnem rybníka Škaredý.

Soukup: K přesunu husitů došlo proto, že se skupina kolem Žižky a Břeňka Švihovského přestala v Plzni cítit bezpečně. Plzeň přijala do svých hradeb husity nedlouho předtím a působil tam i Václav Koranda, jeden z významných kazatelů husitství. Jenže právě někdy počátkem roku 1420 se začala karta v Plzni obracet a plzeňští katolíci začali opevňovat svoje domy v očekávání ozbrojené konfrontace s husitskými přívrženci. Proto se část husitů rozhodla Plzeň opustit. (Už před Žižkovou skupinou také směrem k Táboru opustil Plzeň Chval z Machovic.) Plzeň se potom jasně přiklonila na katolickou stranu a až do konce husitských válek zůstala baštou katolicismu.

Uvádí se, že v bitvě u Sudoměře stálo na husitské straně asi 400 bojovníků, na druhé straně jich bylo asi 700. Nakolik jsou tyto údaje hodnověrné?
Klučina: Celkový počet osob by mohl být v pořádku. Jiná otázka je, do jaké míry jde opravdu o počet bojovníků. Když si vezmeme husitský houfec, tak v něm určitě byli i nebojovníci – ženy, možná i nějaké děti. Takže těch 400 „mužů“ nelze považovat za plnohodnotnou bojovou sílu.
Na druhé straně nepřátelské vojsko mělo čítat 700 lidí. A tady zase nevíme, jestli je můžeme považovat za ony železné jezdce (těžkooděné jezdce), nebo je to jinak? Husity pronásledovali delší dobu. Každý těžkooděný jezdec měl svůj osobní doprovod. Ale z pramenů nerozluštíme, kolik tam bylo kombatantů (lidí, kteří přímo bojovali) a kolik tam bylo pomocného a doprovodného personálu. Kdybychom si představili, že by z těch 700 mužů byla jen polovina bojujících, i tak by to byla na tu dobu převaha, kdy by nikdo nepochyboval o jejich jednoznačném vítězství.

Jak se tito vojáci dívali na husity jako protivníky?
Soukup: Ze začátku se na ně nedívali jako na sobě rovné. Šlo o profesionální válečníky, kteří měli proti sobě protivníky, z nichž měl málokdo zkušenosti s bojem. Respekt si husité vydobyli až postupně svými vítězstvími proti přesile.
Velkou roli tady sehrála právě bitva u Sudoměře a samozřejmě zázračné vítězství na Vítkově (14. července 1420), respektive rozpad křížové výpravy v létě téhož roku. Tehdy se zároveň začaly projevovat kvality husitského velitelského sboru. Do čela se dostali lidé, kteří měli nesporný talent ve válečných věcech, na prvním místě Jan Žižka.

Jak to bylo s těmi údajnými rouškami a plenami, které husitské ženy nakladly na dno vypuštěného rybníka, aby zmátly těžkooděné pány, kteří posléze zapadali do bahna a zamotávali se do těch závojů? Stalo se něco takového?
Klučina: To je jedna z těch hezkých legend. Tato bitva, pokud ji nazveme bitvou, byla víceméně velice prozaickou záležitostí. Dvanáct husitských vozů přehradilo třicet metrů širokou hráz rybníka a několik z nich stálo na straně k rybníku Škaredý. Jezdci, a v tom je Žižkova genialita, se tím totiž dostali do krajní nevýhody. Normálně byli zvyklí útočit na koni, kdy síla prvního úderu byla masa těžkooděných jezdců, která narazila do protivníka. Ale tady to najednou nešlo. Na šířku hráze se mohlo vejít maximálně čtyři pět jezdců vedle sebe, aby si nepřekáželi. A to kdoví jestli. Nevíme například, jestli nebyly rozbahněné břehy nebo jak vysoko byla voda.
Když se pak tito rozjetí jezdci, tlačení zezadu svými druhy, dostali k vozové hradbě, neměli mnoho možností uplatnit svou dokonalou zbroj, zkušenosti ani výcvik. Uvědomme si: Kůň stojící hlavou k vozu omezuje dosah meče v rytířově ruce. Kdyby se jezdec otočil k vozové hradbě bokem, mohl by se hájit štítem, ale mával by mečem přes ruku. Bojovníci nahoře na voze tak mohli lehce uskočit a srazit ho cepem z koně nebo strhnout sudlicí. A kdyby se otočil druhou stranou, nemohl by se chránit štítem a byl by téměř bezbranný. Navíc kdyby se takhle postavili dva rytíři, vykryli by tím prostor délky dvou koní a další bojovníci by se už nemohli k vozové hradbě dostat.
Takže bitva probíhala jednoduše: Patrně první útočili křižovníci. Rozjeli se proti vozové hradbě, husité vystřelili z kuší (jedna ze střel zasáhla do nohy kontura johanitu Jindřicha z Hradce). Po té, co dorazili k vozové hradbě, chvíli trvala jakási šarvátka. Nemáme žádné zprávy o tom, že by některý z rytířů padl nebo zahynul. Rytíři poté ustoupili, protože nebyli schopni překážku zdolat. Další pokus byl veden přes dno zdánlivě vyschlého rybníka. Jenže koně se v těžkém terénu nemohli dobře pohybovat (pochybuji, že rytíři z koní sesedli, jak to ukazuje třeba Vávrův film), a to byla možná chvíle, kdy zasáhla husitská záloha, tedy všichni ti, kteří nestáli na vozech. Vzhledem k tomu, že byli lehce oděni, mohlo útočit několik mužů na jednoho jezdce. Přesto opět došlo pouze k ústupu panského vojska, které s sebou navíc odtáhlo asi třicet zajatých husitů. A protože padal soumrak, bylo pozdě a protivníci husitů neměli chuť pouštět do dalšího boje nebo tam přenocovat, tak z toho místa odtáhli. A podle dobových zvyků, kdo zůstal na bojišti, byl vítězem bitvy.
Zvykli jsme si tomuto střetnutí říkat bitva, nebudeme to měnit. Bitva to byla a svým způsobem to také byla ukázka, jak se dají vozy použít jako základ nové bitevní taktiky, která znevýhodní profesionála vůči nevycvičenému, prostému bojovníkovi husitských vojsk.

Soukup: Ještě k těm šátkům na dně rybníka. Není to novodobá pověst nebo pověst z mnohem pozdější doby. Tato informace pochází z kroniky Aenea Sylvia Piccolominiho, který se později stal papežem Piem II. Zároveň to však byl slavný humanistický spisovatel a v jeho Historii české (Historia Bohemica) je takových historek víc.
Jakožto humanistickému dějepisci mu nešlo o to, aby zjišťoval, co se skutečně stalo. Jemu šlo o to, aby to zapadalo do jeho koncepce a měl tam zajímavé informace. I proto tam dal zprávu o tom, že husitské ženy rozestřely nějaké šátky. Neumíme to potvrdit, nicméně je to informace z 15. století. Na druhou stranu je fakt, že Aeneas Sylvius má ve své kronice také zprávu, že po Žižkově smrti napjali jeho kůži na buben, kterým potom hnali husitské bojovníky do boje. Jeho informace jsou tedy někdy dost fantastické.

Jak se vůbec dívala katolická Evropa v počátcích husitského hnutí na české husity?
Soukup: Byla to mezinárodní kauza. V roce 1420 k tomu přistoupila ještě křížová výprava, čili o husitství se vědělo a bylo jasné, že je to vážný problém. Nikdo však nečekal, že se jim to nepodaří vyřešit křížovou výpravou a že se ty války potáhnou 15 let.

Klučina: V podstatě to bylo chápáno jako trestná výprava, která velice brzo a velice rázně skončí, uvede Zikmunda na trůn, který mu právem náležel, a současně vyřeší ten problém jednou provždy. To překvapení muselo být opravdu veliké a otřásající.

Jenom pro zajímavost: došlo v období pozdního středověku i jinde v Evropě k podobným bitvám, kdy by se těžké jezdectvo střetlo s mnohem méně vyzbrojenou pěchotou a prohrálo?
Klučina: Z hlediska vojenství nebyly husitské války žádnou revolucí. Změny probíhaly už od 13. století a projevovaly se ve všech sférách válečnictví – od způsobu sbírání vojska, přes jeho organizaci a vybavení až po ty nepříjemnosti, kdy mnohem silnější a vyzbrojenější vojsko profesionálů, dostalo lidově řečeno na frak od mnohem slabšího nepřítele.
První takováto nepříjemnost proběhla u belgického města Courtrai (11. července 1302), kde milice flanderských měst velice krvavě porazila francouzské rytíře vedené Robertem II. z Artois. Po bitvě se údajně našlo několik stovek pozlacených rytířských ostruh, kvůli tomu se té bitvě říká ostruhová. Byl při ní použit podobný způsob, jaký použil Žižka. Úlohu vozů zastoupily rozbahněné břehy, vlčí jámy a další příkopy, které zabránily rytířské jízdě narazit do řad milice. Jízda nakonec uvázla v potoku a byla zmasakrována přehlíženými pěšáky.
Podobně dostala několikrát na frak rytířská jízda v těžkém terénu švýcarských hor, ať už vezmeme bitvu u Morgartenu nebo u Sempachu. Opět tam hrál roli terén, který byl nevýhodný pro jezdce. A podobně se utkala rytířská jízda v bitvě u Nikopole za první křížové výpravy proti Turkům, kterou vedl Zikmund Lucemburský, s vynikající pěchotou janičárů.
Jinak ve stejných letech, jako probíhala bitva u Sudoměře, byla vozová hradba používána v Číně jako klasický taktický prvek, jehož použití předpisovaly vojenské spisy v případě střetnutí s kočovníky při výpravách za Čínskou zeď.

Nicméně zásadní roli hrál ve vítězných bitvách přece jenom vojevůdcovský um. Ilustrovali jsme to na příkladě Jana Žižky. Kdybychom se nad ním měli zamyslet hlouběji, jak Žižka vnímal sám sebe? Cítil se být bojovníkem za Boží věc? Transformoval nějak třeba rytířský ideál, který byl pro středověk charakteristický?
Soukup: Žižka měl zkušenosti z boje už z doby před husitskými válkami, takže určitě vstřebal dobové pojetí války – rytířský způsob vedení boje. Je ale otázka, do jaké míry. Jedna věc byl rytířský étos, druhá byla válečná praxe, kdy se bitev účastnili žoldnéři a tak dále. Nicméně vypuknutí husitských válek byla pro Žižku zásadní životní událost. Žižka vzal náboženský aspekt celé věci velice vážně a sám sebe považoval až za nástroj Boží vůle, Božího hněvu proti těm, kteří nepřijali Boží pravdy ztělesněné husitským programem. Čili pokud se považoval za rytíře, tak za rytíře Božího.
V představách lidí tehdy docházelo k jakémusi propojení válečnictví s biblickými texty, s různými zdroji učení o svaté válce. A husité, Žižka zvlášť, považovali svůj boj jednoznačně právě za svatou válku. Za válku vedenou v souladu s Boží vůlí, na příkaz z nebes. Mysleli, že přichází apokalypsa a očekávali příchod Krista, Krista soudce, který rozdělí lidi na špatné a dobré. A s těmi dobrými pak bude panovat v tisíciletém království (to je idea chiliasmu). Když konec světa nepřišel, jak husitští kazatelé předpovídali, přišli s teorií, že Kristus přišel skrytě a jeho království je potřeba vybojovat, porazit ty zlé a potom bude ráj na zemi.
Čili celá úvodní fáze husitských válek se odehrávala ve velice zjitřené apokalyptické atmosféře, kde šlo nejen o život a smrt, ale o život věčný a o věčné zatracení. Proti nim přitom stáli vojáci, kteří sice také měli nějaké církevní krytí, ale do velké míry to byli žoldáci, oni nebránili nic, co by pro ně představovalo celý život. Bojovali v cizí zemi, a když ji opustili, přišli maximálně o žold, který tak jako tak nebyl nikdy zaručen. Takže husitská morálka určitě přidávala všem taktickým a technickým aspektům, jimiž husité kompenzovali početní převahu svých protivníků.

Klučina: Právě u bitvy u Sudoměře je jasně vidět, že morálka na straně husitských nepřátel nebyla velká. Spokojili se se dvěma třemi útoky a odtáhli. Kdyby přitom zůstali na místě, pouhým blokováním odchodu husitské družiny by ji donutili vzdát se. I tady bylo vidět, že nebyli ochotni za tu věc bojovat až do statků a hrdel. Jim stačilo, že je zahnali, sebrali třicet zajatců, odtáhli a dál to neřešili. Tento aspekt nedotažení bojové činnosti na straně nepřátel husitů se ostatně objevuje po celou dobu husitských válek.

Zmínili jsme vozovou hradbu, ale možná bychom se mohli zastavit ještě u jedné věci, a to je role dělostřelectva?
Klučina: Dělostřelectvo a palné zbraně vůbec se jako nový druh vojenské techniky objevily v Evropě v první polovině 14. století a dá se říct, že až do husitských válek hrály podružnou úlohu. Nebylo to dáno jen problémy technického rázu, ale i poměrně složitou obsluhou. Pokud někdo chtěl použít nějaké dělo, problém byl dopravit ho na místo, umístit ho, aby bylo možné ho použít, a také dovézt patřičné množství střeliva. Děla se proto většinou používala při obléhání pevností.
Husité do toho přinesli novinku. Vozy a organizační struktura husitského vojska totiž umožnily použití lehčího dělostřelectva v bitvě. To znamená, měli dostatek vozů, aby se děla mohla převézt. Měli možnost děla umístit tak, aby jejich obsluha byla kryta před útoky nepřátel, protože děla mohla stát v mezerách ve vozové hradbě. Další záležitost je, že neexistovala standardizace zbraní. I když existovalo několik typově podobných děl (houfnice, tarasnice), žádná z nich neměla stejnou ráži. Husitská taktika v tomto přinášela určitou možnost vézt víc střeliva na více vozech a tak pružněji reagovat, než umělo soudobé vojenství.
Dělostřelectvo s sebou neslo ale i řadu problémů, které druhotně ovlivnily potřebu husitů pohybovat se a získávat kořist i mimo české území. Tehdy byl problém s výrobou střelného prachu, protože sanytr (draselný ledek) a síra nutné k jeho přípravě byly dovozní artikly. Husité si tak mohli opatřit dřevěné uhlí, které bylo také nutné k výrobě, ale sanytr a síru si museli získat v zahraničí.
Někteří dnes husity považují za zakladatele polního dělostřelectva, to znamená dělostřelectva, které se používá v bitvě. S určitou nadsázkou je to možné potvrdit.

Role dělostřelectva byla docela významná i při obraně takových pevností, jako je ta kestřanská. Promítá se to i do tehdejšího pevnostního stavitelství?
Klučina: Charakter pevností se měnil od 15. století do 16. století. K úpravám fortifikačního systému řady měst, tvrzí, hradů ale kupodivu nedošlo hlavně proto, že by bylo potřeba bránit se střelbě nepřátelských děl. Hlavním důvodem bylo použití vlastních děl, protože dosavadní věže či hradby byly pro jejich obsluhu téměř nepoužitelné. Dělo potřebuje hodně místa, aby se kolem mohla pohybovat osádka, která ho nabíjela, čistila.
Děla bylo také zapotřebí umístit relativně nízko. Na to byla vhodná nějaká bašta nejlépe na úrovni parkánové zdi, která byla předsunutým opevněním před hlavní gotickou hradbou u téměř každé fortifikace té doby. V těchto místech mohla být parkánová zeď prolomena různě tvarovanými baštami, které dobře sloužily pro umístění děla. Navíc toto předsunuté postavení zvýšilo dostřel děl, což automaticky znamenalo odsunutí nepřítele dál od hradeb. Pro jeho dělostřelectvo pak bylo obtížnější trefit se do zranitelnější gotické hradby, která byla kvůli své výšce náchylnější k rozvalení.

Co husitské války znamenaly pro obraz Čechů v okolní Evropě? Viděla je Evropa jenom jako heretiky? Nebo to třeba i přispělo k jejich obrazu dobrých a schopných vojáků?
Soukup: Obojí je pravdou. V obecném povědomí Češi platili za notorické kacíře vlastně až do 17. století. Dokonce při jednání v Basileji, kde husitské poselstvo vyjednávalo mír s církví, se zvolil pojem Čech jako oficiální označení pro husitu. Slovo husita bylo totiž považováno za pejorativní a české poselstvo nechtělo být takto označováno.
Na druhou stranu reputace Čechů jako dobrých válečníků byla značná a po ukončení první fáze husitských válek (bitvou u Lipan a poté uzavřením kompaktát) se přebytek vojáků v Čechách řešil tím, že mnozí z nich odešli bojovat do zahraničí jako žoldnéři na turecké bojiště nebo jinam. A dokonce i druhá a třetí generace potomků husitských bojovníků nacházela lehce uplatnění v žoldnéřských službách.

Klučina: Pověst Čechů jako válečníků paradoxně způsobila velký rozsah vojenského písemnictví. Vznikla strašná spousta sněmovních usnesení, odborných vojenských spisů, které se přímo husitským vojenstvím zabývaly a považovaly za nutné ho řešit až do 17. století. Hrůza z husitů a jejich vojenství tak přetrvávala i v době, kdy už to nemělo žádné praktické uplatnění.

(redakčně kráceno)