EBOLA vízum nedostane

ČT24

ČT24
čtvrtek 23. října 2014 Teodor
HISTORIE.CS

Češi potomci Švejka

Velikost textu:

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech první světové války. Až s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu. Z literární postavy se stal symbol českého národního charakteru. A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.

Dobrý voják Švejk
Dobrý voják Švejk

O švejkovské anabázi v české národní historii a v českém národním dušezpytu byla Historie.cs z 29. srpna. Hosty Vladimíra Kučery byli historik Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, historik Ladislav Kudrna z Ústavu pro studium totalitních režimů a biolog a filozof Stanislav Komárek z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

přehrát video
Historie.cs

Na Facebooku je stránka Švejci, stránka všech správných Čechů. Jak si vysvětlujete to časté ztotožňování lidí se Švejkem? Co si o tom myslíte?
Rak: Je to hloupost. Podle mého názoru to přišlo až po Mnichovu, v druhé půlce 20. století. Tehdy se to, že jsme nebojovali, že se to vzdávalo, přetransformovalo do toho, že se národ chce vyhnout válce, že ji chce proflákat. Já s tím absolutně nesouhlasím. Dokladem je, že symbolickým vyjádřením tohoto postoje, se stal obrázek "To chce klid", který ve Švejkovi vůbec neexistuje.

Hovoří literární vědec Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR:
Osobně si myslím, že to, jak se vztahujeme ke Švejkovi, nemá s dílem samotným moc společného, je to takový mýtus. Navíc jsem si na studentech dávno ověřil, že se Švejk nečte. Švejk se traduje, je vnímán jako film.
A Švejk je také vnímán jako obrázek. A bohužel, ten Ladův. Josefa Ladu mám rád, nemám nic proti jeho ilustracím, jenže dnes ho vnímáme úplně jinak než v okamžiku, kdy to kreslil. V té době to byla ve srovnání s kresbami v dobových časopisech barbarská, provokativní, jiná kresba. Zatímco my si ho spojujeme s idylou, s dětstvím, s pohádkou.

Komárek: Mentalitou se lišíme třeba od našich polských sousedů. Také je nás méně a ztráta každého chromozomu bolí. Takže jsme se naučili nějakým stylem minimalizovat ztráty. Když třeba svým balkánským přátelům vyprávím o tom, jak povstání proti nacistům vypuklo 5. května 1945, smějí se, až se za břicha popadají. Čili Švejk na nějakou strunu v národní duši hraje, ale těch strun je samozřejmě mnohem víc.
Švejk je možná dobře vystižen v jednom smyslu. Když si čteme například Klostermannovy povídky, je v nich spousta švejkujících postav. Obecná strategie lidí z okraje společnosti totiž byla, že těm pánům různým způsobem lichotili a vedli řeči švejkovského typu, švejkovali. Dnes to vymizelo, ale kolem přelomu století to byla, zdá se, věc běžná.

Kudrna: Mnoho věcí, co se Švejka týče, bylo skutečně vysloveno až ex post. Je to zážitek druhé světové války, zážitek srpnové okupace v roce 1968, ony výrazy Čechů "protektorát – protentokrát", švejkování za normalizace, vymezení se vůči nepříteli, kterému se nebylo možno postavit se zbraní v ruce.
Na druhou stranu Češi a Slováci, kteří měli možnost postavit se za druhé světové války se zbraní v ruce nepříteli, žádní Švejci nebyli. Když jsem se setkal s dnes již zesnulým plukovníkem Otakarem Černým, říkal, mně bylo kolem 20 let, stal jsem se příslušníkem 311. československé bombardovací perutě, v té době nikdo z nás netušil, že životnost je kolem deseti dvanácti akcí, ale šli jsme do toho, já žádný Švejk nejsem.

Rak: Tady narážíme na to, že celé to škatulkování je nesmyslné. Tak jsme potomci Švejka nebo potomci husitů? Obojí je pitomost. Jak napsal Peroutka, jsme potomci spořádaných občanů z doby vlády Františka Josefa I. Ostatně proč to takto nezobecňujeme u jiných národů? Vezměte si Falstaffa, řeknou Angličané, že jsou národ Falstaffů? Řekne se to vůbec o jiné literární postavě? V každé literatuře to je, jenom tady se to zaškatulkovalo, řeklo se, jsme Švejci, a kolem Švejka se začala vytvářet ideologie. A to je to nejhorší.
My Švejka bereme jako studii národního charakteru, a ne jako román, který českým způsobem reflektuje pocit zkázy, konce civilizace, který první světová válka přinesla. Je to román, kterému odpovídají díla jako Na západní frontě klid, Oheň od Henri Barbusse a další. Švejk je román, který vidí, že celé to 19. století – opilé pokrokem, demokracií, velkými idejemi – končí v bahně zákopů, v příšerných jatkách, kdy už nikdo nechápe, o co se vlastně jedná.
Jenže my jsme si to vztáhli jenom na sebe a udělali si z toho svůj problém, protože pocit války jako zmaru a krachu civilizace se v Čechách neujal. Tady se ujalo, že první světová válka byla proto, aby vznikla Československá republika. Tudíž nebylo možné psát o první světové válce jako o nesmyslném konfliktu, protože byla "osmyslena" 28. říjnem. To je základní problém, který se se Švejkem nese od doby, kdy vyšel.

Komárek: Když čteme Švejka, budí to dojem, že válka byla nějakým způsobem národům c. a k. monarchie vnucena. Ale to, že první světová válka byla nesmyslná, vyvstalo až tak kolem roku 1917. Do té doby se na ni mnoho národů doslova třáslo. My to však dnes úplně nevíme nebo vědět nechceme.

Rak: Dalo by se polemizovat, že se do ní lidé hnali. Pokud si válku nějak představovali, tak to bylo, že půjde o rychlé polní tažení, že do švestek jsou doma. K představě nesmyslnosti pak dochází už v roce 1915, kdy tažení skončí a oni přijdou do zákopů, do toho bahna.

Hovoří filozof Václav Bělohradský:
Otázka, zda jsou Češi potomci Švejka nebo jakou roli hraje Švejk, je třeba vepsat do určitého kontextu. A ten kontext je podstatnější než otázka sama. Protože o co v té otázce jde? Jde o legitimnost neloajálnosti.
Neloajálními lidmi se v normální společnosti pohrdá. Ale rysem českých dějin je, že Češi byli neloajální, ale ta neloajálnost byla legitimní. Byla to dokonce pozitivní hodnota, forma odporu. (Byli jsme například neloajální vůči Rakousku, jak nám dodnes Rakušané vyčítají.) Za první republiky okolo toho vypukla velká polemika. Čapek, Peroutka a ostatní byli obviňováni ze státotvornosti, z loajálnosti. Levicová část intelektuálů se jim vysmívala, že to je vlastně hanba. Pak přišla 50. léta a tak dále a bylo třeba být neloajální. A neloajálnost byla legitimní.
A proč to tak je? Je to proto, že naše země nikdy neměla elity, jejichž hodnotám by opravdu věřila a byla vůči nim loajální. A naopak, nikdy jsme neměli elity, které by byly loajální vůči tomu, co v zemi představují. Proto bylo třeba klást odpor oligarchiím, které nám vládly, a to odpor v podstatě plebejský. Josef Švejk je pak typickým příkladem legitimní neloajálnosti, určitého způsobu boje a odporu vůči oligarchiím, které nikdo neuznával, které jsou jenom komické až groteskní. Švejk bojuje s podobně groteskní mocí, jako byla moc v 50. letech. Kdybychom z procesů dali do závorek krutost a násilí, které za tím jsou, pak ty projevy by klidně mohly být ve Švejkovi.
Ale teď pozor, Češi nejsou jen potomci Josefa Švejka. Češi jsou také potomci poručíka Duba, kuráta Ibla, feldkuráta Katze a všech těch žvanilů, těch ultraloajálních. V jistém smyslu některé pravicové komentáře nové čisté víry se podobají kázání kuráta Ibla nebo poslední útěše kuráta Martince. Například když Václav Klaus podpoří věty typu "raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku", "raději národní pospolitost než občanskou společnost", je to groteskní a připomíná to poručíka Duba. A stejné je to, když mluví o globálním oteplování.

Julius Fučík o Švejkovi:
Švejk je rozlehlé, mistrovské dílo české satiry. Je to typ výrazně záporný, nebezpečný rakouské monarchii. Švejk je zrozenec lidový, ne národní hrdina, ale kus ulice, která správně tuší, co přijít má a jak je dobré podlamovat všechno staré, aby to nové přišlo co nejdříve a co nejbezpečněji. Švejk je typ malého českého člověka, který neprošel velkou politickou zkušeností a uvědomovací školou továrny, ale má v krvi vědomí, že je něco shnilého ve státě dánském a že tohle nevydrží. Jeho švejkování je nejprve osobní obrana proti šílenství imperialistů, ale zakrátko tato obrana přechází v útok.

Švejk je de facto generační souputník Československa. Před válkou byly napsány první povídky, kniha vyšla na začátku 20. let. Už od začátku se o něj ovšem vedly velmi nesmiřitelné boje. Tvrdě ho odsoudil Viktor Dyk, Jaroslav Durych řekl: "Švejk je trvalý pomník přízemnosti a ničemnosti. V jeho postavě se koncentrovala veškerá sprostota a neušlechtilost národa." (Zase tu zaznívá slovo národ, ono zobecnění.) Pro Šaldu to byl zlý génius, chyběl mu v něm mravní étos.
Zajímavé je, že první, kdo začal Švejka prosazovat a adorovat, byli hlavně levicoví intelektuálové. Ivan Olbracht ho jako první přijal do velké literatury a pozoruhodně o něm psal také Julius Fučík.
Rak: Klasická příhoda se stala ve 30. letech, když přijeli sovětští maršálové podepsat československo-francouzsko-sovětskou smlouvu. Aby tenkrát naštval pravici, uvedl E. F. Burian svou dramatizaci Švejka a sovětské maršály samozřejmě pozval. Ti k velké radosti agrárnického a pravicového tisku odešli po prvním jednání s tím, že nechápou, jak si národ Jana Žižky může hrát se Švejkem. Na tom se ukázalo, že Švejk není příjemný pro autoritářské režimy zleva nebo zprava.

Komárek: Švejk je oblíben v zemích s totalitní tradicí, protože tam ho dokážou pochopit. Existují samozřejmě i anglická vydání, ale po pravdě řečeno příliš nevím, co si z toho průměrný Anglosas odnese, má-li k tomu ještě poznámkový aparát, který v anglických vydáních být musí, aby čtenář vůbec pochopil, která bije.

Hovoří filozof Václav Bělohradský:
Český národ má ve svých dějinách jeden rys, který trvá i dnes, a to je neefektivní protest. Český národ nikdy nenašel efektivní protest proti tomu, proti čemu chtěl bojovat. Jan Palach je určitá forma protestu. Ale ten protest není efektivní. Mnohem efektivnější by byl typ protestu, jako to třeba udělali Dánové německé okupace – každodenní občanská solidarita, která zabraňuje tomu, aby nákaza nacismu pronikla do společnosti. Podobně bylo u nás možné odporovat mnohem efektivněji normalizaci. Na tomto pozadí je protest Josefa Švejka nesporně jeden z nejefektivnějších.

Spisovatel Josef Jedlička kdysi napsal fejetony o českých typech. Švejka považuje za pravděpodobně nejznámější literární typ. Ale také se ptá, jestli není mnohem víc typickým Čechem nadporučík Lukáš? Měl pravděpodobně na mysli známou Lukášovu větu: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech."
Rak: Když čte člověk Švejka, nejdříve ho čte se zažitými stereotypy. Když si pak uvědomí, že po A je B, říká si, je to válečný román, ale do války vlastně nedojedou. Ten román má kritizovat Rakousko-Uhersko, ale bezkonkurenčně největší pitomec je profesor češtiny poručík Dub.

Švejk, hrdina či typická česká literární postava. Mám postavy podobného druhu rád, ale Eullenspiegel měl vedle sebe Švejka – Lamme Goedzaka, Quijote měl vedle sebe Švejka – Sancho Panzu. Ovšem náš Švejk vedle sebe bohužel Quijota ani Eullenspiegela neměl.
Rak: Protože ta velká evropská civilizace končila. Nemůžu si pomoct. Je to skutečně jeden z mnoha velkých epitafů nad evropskou civilizací a jejím optimismem a tak dále.

Švejk shrnuje kázání kuráta Ibla:
"Bylo to moc hezký a poučný," řekl Švejk, "já si to pamatuju velmi dobře, a až se vrátím z vojny, tak to budu vypravovat U Kalicha. Von se, když nám to pan kurát vykládal, tak pěkně rozkročil, že jsem měl strach, aby mu jedna haksna neuklouzla a von nespad do polního oltáře a nerozbil si kokos vo monstranci. Von nám dával takovej pěknej příklad z dějin naší armády, když ještě sloužil Radeckej a s večerními červánky slučoval se voheň, jak hořely stodoly na bojišti, jako kdyby to byl viděl." A týž den vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opět tam jinému maršbatalionu vykládal dojemnouhistorii, o které se Švejk zmiňoval a která se mu tolik líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát.
(Osudy dobrého vojáka Švejka, III. díl, 1. kap.)

Hovoří filozof Václav Bělohradský:
Švejk je velmi blízký jinému velkému protiválečnému dílu, a to je Karl Kraus a jeho Poslední dnové lidstva. Tam jsou stejné postavy. Jedna z nich je Ludvík Ganghofer, který je u Karla Krause symbolem groteskní loajálnosti. On tam vystupuje v dialogu s císařem a čte mu svůj fejeton o tlusté Bertě: ó, je to ještě malá holčička, teprve pětiletá, ale už chrlí oheň a tak dál. Císař říká, to je dobré, jezte něco, pane Ganghofere. Karl Kraus přitom neobviňuje literaturu a novináře, že způsobili válku. Ale říká, že nám žvaněním tak vyprázdnili srdce, že jsme nebyli schopni si představit, co válka skutečně znamená.
Tato směšná, posluhující literatura je i ve Švejkovi – kurát Ibl a jeho kázání je ve skutečnosti parodie posluhující literatury. Velký efekt Švejka potom je, že to žvanění, které běží celým románem a které Švejk bere vážně, čímž ho zesměšňuje, vám znemožňuje představit si, co válka skutečně byla.

Hovoří literární vědec Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR:
Švejk je jenom autorův nástroj, jak rozkrýt tu krutou dobu. Je to vlastně výsměch, sarkasmus vůči době. Myslím, že to Hašek nepsal jako povahopisnou studii geniálního pitomce. Spíš chtěl rozkrýt válku, rozkrýt to, o čem se v té době domnívali, že je to to nejhorší, co lidstvo v dějinách zažilo, že nic horšího nemůže přijít. A proti tomu postavil specifickou postavu.
Jenže Švejk se pak vyjmul z kontextu velké války a začal působit jako určitý typ, změnil se v anekdoty. Všichni vědí, co císařpánovi udělaly mouchy, všichni opakují jednotlivé fráze. Dnes tak spíše funguje naivní představa o Švejkovi u piva.

V roce 1965 napsal profesor Václav Černý: "Švejk je umělecky vzato úžasně zdařilá figura. A hned nato zapomeňme na umění a zastyďme se za Švejka spolu s českými patetiky a heroiky, Šaldou na prvním místě. (...) Braňme se tomu zuby nehty, že by Švejk, veliká figura české literatury, byl něčím víc a něčím jiným než – vždyť pro to máme úžasné jméno – pouhým čecháčkem." Černý pak dodává: "Že prý Švejk zachránil svou individuální lidskou důstojnost. Řekněme spíš, že ji neztratil, a to proto, že nemohl ztratit, co nikdy neměl: Švejk na důstojnost kašle, neměl žádnou již ani v okamžiku, kdy do té válečné mely upadl."
Rak: Strašně nemám rád nadužívání slova čecháček. Kdyby si někdo přečetl Černého Paměti, zjistí, že stejně často je tam používáno židáček. To jsou ty věci, které se u adorovaného Černého opomíjejí.
A za druhé, lidská důstojnost… Kdo si zachoval ve válce, v zákopech lidskou důstojnost? Hašek znovu píše o tom, že všechna velká slova ztrácejí smysl, když jde o přežití. A v tom je ten román veliký. Upozorňuje na to, kam jsme po těch velkých řečech dospěli, kam nás to dovedlo.

Jenže kdybych se vrátil k Durychovi, ten také říká, že Švejk je trvalý pomník přízemnosti a ničemnosti…
Rak: Karl Kraus v Posledních dnech lidstva, což je zrovna knížka odpovídající Haškově postoji, mluví o jednom z hlasatelů velkých slov, když o něm říká, že píše o hrdinství na frontě, aby se jí vyhnul. To jsou ti propagandisti ve štábech, kteří opěvují hrdinství mužů na frontě a jejichž jedinou motivací je, proboha, jen aby mě taky neposlali na frontu.

Kudrna: U nás chybí reflexe po velké válce. Četl jsem vzpomínky mladého anglického kluka, který byl v roce 1917 poslán na Flandry. On vzpomíná na to, že když došel do zákopů, okolí bylo plné tlejících mrtvol. A říká, mně bylo teprve osmnáct, ale pochopil jsem, že tady není něco v pořádku.
Skutečně, pro civilizovanou západoevropskou společnost byla první světová válka duševní katarze. Dnes dovedeme pochopit jen těžko, čím ti mladí lidé museli v pekle války projít. Když v bitvě u Verdunu pochodovaly útvary francouzských vojáků, bečeli jako ovce, které jdou na porážku. Věděli to, a to už o něčem svědčí.
Všechny tyto hrůzy se samozřejmě musely promítnout do poválečných zkušeností a celkové atmosféry jak sociální, tak politické v celé Evropě. Proto tady byl takový příklon k levici, jaký byl. Oni nevěděli, co to je.

Pane profesore, jste takový světoběžník, žil jste v Rakousku. Jak vnímají ve světě Švejka jako literární typ, jako lidský typ? Jsme typově skutečně bráni jako Švejci?
Komárek: Koneckonců sami jsme si to vybrali. V Rakousku je Švejk samozřejmě znám, i když není to kniha, kterou by četl každý Rakušan. Švejk je kupodivu dost populární v Rusku a v Číně. V Číně společně s Juliem Fučíkem. (Jeden Číňan mi říkal, že byla chyba, že jsme na Fučíka zanevřeli, protože to buď byl hrdina, a pak jsme nevděčníci, nebo to byl podvodník, a pak jsme hlupáci, že jsme se mu tolik let klaněli.)
Tady padlo, zdali si Švejk uchoval lidskou důstojnost. Je otázka, do jaké míry si ji uchoval Jaroslav Hašek. Zabýval jsem se životem ruského zoologa jménem Skalon (dobrodružná postava, při čistkách 20. a 30. let zmizel na Sibiř do tajgy, za dva roky se zase vrátil, mezitím na něj KGB zapomnělo). Ale kdopak nechal popravit Skalonova otce? Rudý komisař Jaroslav Hašek.

Jaroslav Hašek
Jaroslav Hašek

Vy jste ze začátku říkal, že identifikace se Švejkem se začala objevovat až později, nikoli za první republiky. V době, kdy jsme se dostali do mlýna padesátých let, v kterých jsme mohli více vzdorovat, ale ubránit jsme se nemohli?
Rak: Určitě. Mluvil jsem s pamětníky o mobilizaci a následném odevzdání zbraní a ústupu. A v čem se shodovali? Že to byl pocit trapnosti. Věděli, za co jdou bojovat, nebyla to ta "nesmyslná" válka, ale pak se to odtroubilo. Z toho došlo k frustraci, traumatu, kterým trpíme mimochodem dodnes.
Podívejme se na to z hlediska první světové války: Nejdřív byla válka – abychom se osvobodili. Vlastní silou, miláčkové dohody. Lví silou, vzletem sokolím. Za této euforie se sejdou čtyři strejci v Mnichově, kam ani nepustí československého zástupce, a řeknou, jděte do háje. To musel být šílený zážitek. Potom je tady mýtus Jalty, zase o nás bez nás. Tím jsme se dostali do východního vlivu a taky do něj lezli (viz Beneš), potom osmašedesátý…

Komárek: Hloupost je věc univerzální, nepadla s nacismem ani s komunismem, nepadne ani v budoucnosti. Ale ty reálie jsou už poměrně daleko. Kupodivu v Rakousku, mé druhé vlasti, řada reálií, které jsou ve Švejkovi popisované, přežila mnohem lépe. Zažil jsem odvod do rakouské armády, a i když to nebylo to úplně doslova jako ve Švejkovi, ty paralely bylo velmi těžko přehlédnout. To, co se nám zdá někdy jako pusté přehánění, může být naprostý realismus. Podobně jako psal Franz Kafka o úřadech, to také není nějaký morbidní symbolismus. (Co Karel Václav Rais pro český venkov, to Franz Kafka pro úřad.)

A vnímají mladí lidé ještě Švejka tak, jako ho vnímala dejme tomu naše generace?
Rak: Myslím, že to posunulo ukončení povinné vojenské služby. Předtím většina mužské populace prošla armádou, takže to chápala, protože armáda je věčná. Samozřejmě, doba se posunuje a mladí lidé si nacházejí něco jiného. Jsem v podstatě potěšen, že si vybrali Cimrmana. Ne nějakou blbost, ale velice inteligentní humor, o kterém se budou, nepochybuji, vést stejné debaty, jaké teď vedeme my.

Hovoří literární vědec Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR:
Mladší generace Švejka nevnímá. Nejenže ho nečte, ale do konce jsem se už setkal s lidmi, kterým jméno Švejk nic neříká:
Jednou jsem se u státnic na nejmenované vysoké škole potkal s budoucí učitelkou češtiny. Pravda, ona nevěděla skoro nic, ale když jsme ji navigovali, že v meziválečné literatuře byl jakýsi román, který napsal známý světový spisovatel, že je to román z první světové války, s velmi výraznou figurou, neustále nezabírala. Trvalo to asi deset minut, pořád jsme byli blíž a blíž, ale slečna nevěděla a nevěděla. A když už jsem nevěděl jak, řekl jsem jí, že ten román začíná slovy "Tak nám zabili Ferdinanda". A slečna se usmála, už byla na svém, a řekla: Jirotka a Saturnin.

Kudrna: Svým způsobem na svých studentech vidím hrdost na to, že jsou Češi. Speciálně nikdo ze studentů historie, které učím, nemá pocit, že by byl potomek Švejka, že by musel švejkovat. Nemají ani důvod nic přežívat, nejsou vystaveni něčemu, co by chtělo přežít, žádné totalitě, nacistické nebo komunistické. Žijí ve svobodném světě a problémy, které jsou spojené s demokracií (globalizace, kapitalismus, hypotéky a tak dál) je staví před jiné úkoly. Nadto, pro boj proti globalizaci a jiné "půtky" Švejk úplně návodem není.

Rak: Dnešní mladí už chápou češství mnohem líp. Nejdřív byla hrdost, po devadesátém roce přišlo flagelantství, národní masochismus, a u nich se to srovnalo. Vidí, že jsme normální evropský národ, ani nejlepší, ani nejhorší, něco se jim líbí víc tady, něco zase tam. Mají zkušenost ze studií z Evropy. A už nemají potřebu škatulkování, takže snad konečně zmizí to, že my Češi jsme takoví a takoví.

Komárek: Že někdy zanikne povinná vojenská služba, na to jsem se věru ani ve svých nejkrásnějších snech nedovážil myslet. Dejme tomu v roce 1977, kdy jsem nastupoval na vysokou školu, by to na mě působilo asi jako zvěst o tom, že čert pošel. Je to přelom, který dnes mladá generace těžko docení.

Rak: Rušení armády není jen tohle. Ztrácejí tím též na významu všechna ta vlastenecká hesla. Protože jak máte přesvědčit osmnáctileté kluky, aby šli umírat? Musíte jim nakecat, že jde o národ, o vlast a podobné pitomosti. Jestli jsou to profesionálové, tak se o tom mluvit nemusí. Když umírat, jsem za to placený.

(redakčně kráceno)


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Další v rubrice

      ČT24 – Křišťálová lupa

      Související pořady

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.