„Místo pomoci si nás vojáci vyfotili“

Praha – Ač byla tragédie u italské Lampedusy, kde počátkem října ztroskotala loď s 500 běženci a přes 350 jich zemřelo, nejhorší svého druhu za poslední padesát let, ukázala jen špičku ledovce. Od roku 1988 zahynulo ve Středozemním moři ve snaze dostat se do Evropy téměř dvacet tisíc lidí. Do téhle statistiky patří i dramatický příběh posádky gumového člunu, jenž v době leteckých úderů NATO na Libyi před dvěma lety zdolával vlny vstříc evropským břehům. Z více než 70 Afričanů tehdy přežilo sotva deset. Lidé na palubě přitom během cesty kontaktovali italskou námořní hlídku a všimly si jich i vrtulník a loď NATO. Na pomoc ale nepřišel nikdo.

Do gumového člunu typu Zodiac o rozměrech deset krát tři metry se 25. března 2011 natlačilo 72 lidí včetně dvacítky žen a dvou malých dětí. Byli to obyvatelé Etiopie, Nigérie, Eritreje, Ghany a Súdánu, kteří prchali před útlakem ve své domovině i před libyjskou občanskou válkou, kde na ně útočili příslušníci protikaddáfíovské opozice.

„Nebylo si kam sednout, někteří proto museli pořád stát. Bylo to velmi riskantní,“ vzpomínal později v dokumentu britské BBC jeden z přeživších, Etiopan Abu Kurke Kebato, na to, jak je libyjští vojáci, kteří odjezd uprchlíků organizovali, tlačili do lodě. Nastupujícím přitom sebrali téměř všechny zásoby, včetně jídla i pití, aby se do lodi vešlo co nejvíc lidí. „Komu se zdá, že je zde příliš plno, měl by vystoupit. Peníze mu ale nevrátíme,“ volali prý Kaddáfího muži. Od každého z uprchlíků vybrali 800 dolarů.

Zpočátku plavby se zdálo vše ideální. Moře bylo klidné, lidé se poskládali a modlili se. „Nálada byla výborná,“ popisoval později další přeživší Elias Kadi. Po osmnácti hodinách plavby, kdy všichni předpokládali, že 300 kilometrová trasa na italskou Lampadusu už bude překonána, se situace na člunu rapidně zhoršila. „Změnilo se počasí, hustě pršelo a prudce se zvedly vlny. Z kanystrů s palivem začal unikat benzín a rozlíval se na pasažéry. Hlavně ženám z toho bylo špatně,“ popisuje jiný etiopský migrant. Člun navíc začal mít poruchy, ale evropská pevnina byla stále v nedohlednu.

Uprchlíci se proto přes satelitní telefon spojili s eritrejským knězem Mosesem Ziraim, jenž se ve Vatikánu stará o africké uprchlíky a řídí humanitární organizaci Hebeshia. Katolický duchovní kontaktoval italskou pobřežní hlídku. Ta ho ujistila, že polohu lodi v nesnázích pomocí GPS lokalizovala a na uprchlíky upozornila jak maltské kolegy, tak všechny okolní plavidla. 

Voda a sušenky

Několik hodin po tomto telefonátu, zatímco uprchlíci pokračovali dál ve směru k evropské pevnině, se nad člunem objevila helikoptéra s označením ARMY (Armáda). Přestože lidé mávali rukama o pomoc, drželi nad hlavami děti a ukazovali prázdné nádrže s palivem, helikoptéra nad nimi pouze několikrát zakroužila a poté odletěla. „Jenom vykoukli z vrtulníku a prohlédli si nás,“ tvrdí další uprchlík ze člunu, Etiopan Dan Haile Gebre.

Pasažéři na lodi byli přesto přesvědčeni, že se záchrana blíží. Kapitán tudíž přes palubu vyhodil veškeré navigační zařízení včetně satelitního telefonu. Ghaňan, jehož už jednou evropské úřady vrátily zpět do Afriky, se obával, že by vybavení mohlo sloužit jako důkaz jeho zapojení do sítě pašeráků. „Technika nám už stejně nepomůže, my potřebujeme loď, která nás odtáhne do přístavu,“ přemítal úspěšný emigrant Elias Kadi, co se mu tehdy na moři honilo hlavou.

  • Afričtí uprchlíci v Evropě autor: Axel Heimken, zdroj: ČTK/DPA
  • Afričtí uprchlíci autor: lapresse, zdroj: ČTK/AP

Žádná pomoc ale nepřišla. Trvalo další dlouhé hodiny, než se armádní helikoptéra vrátila, ovšem jen proto, aby posádka v uniformách osazenstvu na lodi spustila po laně osm lahví s vodou a několik balíčků sušenek. Poté „záchranný tým“ navždy zmizel.

Zoufalí uprchlíci se snažili přiblížit k okolním rybářským lodím, jichž bývá v této oblasti mnoho, všechny však před plně obsazeným plavidlem prchali, zřejmě se báli opletaček kvůli pomoci při pašování lidí. Pouze jeden tuniský rybář kapitánovi naznačil, kterým směrem se vydat na Lampedusu.

Poté však motor Yamaha definitivně zhasl, došlo palivo. Od toho okamžiku bylo sedm desítek lidí vydáno napospas mořským proudům.

Oceán nafukovací člun odnášel na východ, zcela jinam, než byl jejich vytoužený cíl. Muži se proto snažili změnit směr pádlováním rukama - naprosto zbytečně. První z uprchlíků zemřel nad ránem sedmého dne. Vyzáblý chlapec se jmenoval Ondassir. „Asi to už nemohl vydržet. Najednou skočil do vody, ale neuměl plavat,“ vysvětluje Mohamad Ibrahim. Následující noc zemřely tři ženy a později umíralo pět až šest lidí každý den. Nejčastěji na následky pití mořské vody a z podchlazení. Mrtvá těla živí naházeli do moře, aby uvolnili místo na přeplněné bárce. Jen někteří se tiše modlili.  

Nechcete nás, necháte nás pomalu zemřít  

Bylo to více než týden po odjezdu z Tripolisu, když se uprchlíci ocitli poblíž lodě NATO, která se zde v rámci alianční mise Unified Protector (Jednotný ochránce) podílela na námořní blokádě Libye. Pravděpodobně se jednalo o letadlovou loď Charles de Gaulle. Chlouba francouzského námořnictva s jaderným pohonem a výtlakem 38 tisíc tun se ke člunu přiblížila natolik blízko, že jej nešlo přehlédnout. „Dívali se na nás a my ně. Ukazovali jsme jim mrtvá těla, pili vodu z moře, abychom naznačili, že máme žízeň. Vojáci na lodi si nás ale jenom vyfotili, nic víc,“ vypráví Etiopan Gebre. Poté armádní plavidlo odplulo a Afričany ponechalo svému osudu.  

Loď s uprchlíky pak moře vyplavilo zpátky u libyjských břehů, u města Zlitán poblíž Misuráty, 10. dubna 2011. Ze 72 běženců jich více než dva týdny trvající odyseu přežilo jen jedenáct. Z nich jedna žena zemřela hned po přistání a další lidé brzy poté ve vězení. Jednotky Muammara Kaddáfího totiž uprchlíky zadržely a zavřely na čtyři dny do vazby.

Dramatický osud této skupiny běženců neunikl pozornosti světových médií. Jako první o údajném neposkytnutí pomoci ze strany armádního plavidla a dalších úřadů informoval deník Guardian, později stanice BBC o tomto případu natočila dokument, následovala i australská ABC.

Incidentem se devět měsíců zabývala také Rada Evropy. Podle ní velkou část odpovědnosti za smrt afrických migrantů nese Severoatlantická aliance. „Plavidla NATO nebo jednotlivých zemí nedostála povinnosti zachránit loď v nouzi,“ uvedla ve své zprávě instituce zabývající se lidskými právy. Rada kritizovala sérii pochybení a omylů evropských úřadů. Zástupci NATO veškerá obvinění odmítli a popřeli, že by jejich jednotky kdykoliv byly v kontaktu s touto lodí.

Většina z těch, kteří přežili, se na starý kontinent po dalších peripetiích nakonec dostala stejnou cestou, opět na podobné lodi. Přesto jim hrůzné zážitky z cesty přinesli jeden poznatek, o němž se mezi Evropany čím dál hlasitěji mluví. „Že nás Evropa nechce. Nezabíjíte nás přímo. Místo toho nás necháte pomalu zemřít bez povšimnutí na otevřeném moři,“ řekl reportérům týdeníku Spiegel 24letý Elias Kadi.  

Lampedusa ukázala slabiny Evropy: imigraci státy řešit nechtějí

Nynější lampeduská tragédie s evropskými politiky hnula. Na schůzce těsně po ní schválili návrh na nový systém dohledu nad celým Středozemním mořem – od Španělska po Kypr. Přitom poprvé takový plán projednávala EU už v roce 2011, prioritu ale neměl. Teď politici uvádějí, že nový systém by měl lépe zabránit takovým tragédiím jako té právě popsané. Co se ale opravdu stane s uprchlíky, stále není jasné. Pravidla se totiž teprve rodí. 

Zatím musely jižní státy s návaly uprchlíků bojovat hlavně samy. Na španělském území na severu Afriky stojí šest metrů vysoké ploty a podobným opatřením se loni pochlubilo i Řecko. Že je imigrace uprchlíků problém života a smrti, se státy jižní Evropy snaží upozorňovat už dlouho. Španělský list El País uvedl, že starosta Lampedusy v únoru poslal Evropské unii dopis s dotazem: „Jak velký hřbitov máme na ostrově mít?“

Zatímco státy ležící na pomezí s Afrikou volají po jednotné evropské pomoci a možnosti rozdělovat uprchlíky mezi všechny země Unie, jiní politici požadují, aby problém zůstal přesně tam, kde je - tedy u Středozemního moře. Nepřekvapivě jde o státy od Středozemního moře vzdálené. Mnohé země doma čelí narůstajícímu odporu proti cizincům a s přistěhovalectvím v jižních státech odmítají pomáhat.

Česko proti imigrantům

Například šéf francouzské pravicové opozice Jean-Francois Copé vyzval k vytvoření silných ozbrojených pobřežních sil, které by měly dostatek prostředků k zabránění tomu, aby se lodě s přistěhovalci dostávaly až k evropským břehům. Podle něj nesmí být hranice propustné – dokud je tak uprchlíci budou vnímat, situace se prý nezmění.

Častěji se ale volání po přísnějších opatřeních vůči cizincům ozývá spíš z geografického středu EU nebo ze severu. Výjimkou není ani Česko, které je jednou ze zemí, kde tvoří obyvatelé jiných než evropských států malý podíl. Podle dat Eurostatu je to asi 2,6 procenta obyvatel, zatímco v Itálii je to cca 5,5 % a v Řecku dokonce 7,3 %.

Samotné Česko opakovaně odmítlo podílet se na pomoci lidem vytaženým z jihoevropských vod a přistěhovalce označilo za „hrozbu“. „Hrozba ze strany některých imigrantů bude nadále narůstat. Nebezpečné podhoubí pro radikalizaci představuje stále narůstající počet uzavřených národnostních enkláv, které zatím v České republice vznikaly převážně z ekonomických důvodů,“ varovalo ministerstvo vnitra letos na jaře.

V minulosti se Česko ohradilo například proti Stockholmskému programu, který se snažil zaručit, že by imigranti legálně žijící na území unie měli stejná práva jako občané EU. „Nemyslíme si, že by lidé, kteří přijdou do EU, měli mít okamžitě ta samá práva jako občané Unie. Možná by se to blížilo kanadskému systému, který tak kritizujeme, takže problém s tím máme,“ uvedl tehdejší ministr Martin Pecina. Podle výzkumu z roku 2007 mají Češi dokonce nejtvrdší postoj vůči imigrantům mezi postkomunistickými zeměmi. Podle Pew Research by přísnější pravidla uvítalo 75 procent Čechů.

Vydáno pod