„U velkého orchestru se každá chybička násobí,“ říká Miro Žbirka

Proč jste se rozhodl natáčet a hrát v doprovodu symfonického orchestru? Jak se snoubí zpěv se zvukem orchestru?
Začalo to před lety mým koncertem se symfonickým orchestrem v Obecním domě v Praze. Od té doby jsem se přestal bát postavit se před symfonický orchestr. Měl jsem i nápad udělat takový koncert v Bratislavě. Nakonec jich agentura, kterou jsem oslovil, udělala jedenáct. Vzniklo tak velké turné na Slovensku, na kterém jsem se seznámil se symfonickým orchestrem Cappella Istropolitana a dirigentem Adrianem Kokošem. Jak jsme jezdili po těch městech, sblížili jsme se, zjistil jsem, že je moje skladby zajímají. To mě též povzbudilo a vznikl nápad nahrát koncert.

Kdo v čem a jak radil?
Zasvěcovali mě například do toho, jak se takový koncert nahrává. Když jsme to nahráli, řekli mi, že je to sice pěkně nahrané, ale že jsou housle snímané snímači a že takhle se takováto hudba v podstatě nenahrává. Takže mi vysvětlili, že by bylo nejlepší nahrát to ve studiu. No, a takhle došlo k tomu cédéčku Symphonic Album, které prezentujeme na Symphonic Tour 2011.

Jak to ovlivnilo a bude ovlivňovat vaši další práci?
Když jsme natáčeli Baladu o poľných vtákoch, byli jsme šťastní, že Martin Karvaš dostal ze zahraniční klávesy.  Fascinovalo mě, že jsem zahrál D dur a zněly housle. Také jsme tomu říkali „houslostroj“. Ale když teď mám k dispozici živé nástroje, připadá mi smysluplnější nahrávat to s nimi.

Budete kvůli tomu třeba měnit i způsob skládání?
Možná budu trochu jinak uvažovat. Většinou jsem to měl jasné. Když jsem věděl, že ve skladbě budou smyčce, uspokojil jsem se s tím, že jsem použil smyčce na klávesách. Teď už budu asi trochu rozmazlený a budu toužit po přirozeném zvuku.

Koho touto hudbou chcete přitáhnout, oslovit, získat, neztratit?
Když už mi to umožnili, chtěl jsem si nejprve sám poslechnout, jak budou některé mé skladby znít v symfonickém provedení. Je to třeba Atlantída, která mi vždy připadala, že se nehodí pro interpretaci s bubeníkem a nějakou zkreslenou kytarou. Že je jinde. A ten symfonický orchestr to také tak interpretuje. Většinou jsou tam proto sice známé skladby, ale jen ty, které mají smysl se symfonickým orchestrem.

Jaký je váš názor na míchání a prolínaní stylů? A nemyslím jenom v hudbě.
Musí se s tím opatrně. Když se Paul McCartney rozhodl tímto způsobem natočit Yesterday (to jsou ty pravzory, tam to začalo), stál nad George Martinem a prosil ho, jen žádné vibrato. Jde totiž o to zachovat míru vkusu. Také když máte takhle velký orchestr, každá chybička se násobí. Není to jako ve čtyřčlenné kapele.

Platí podle vás toto i na divadle? Co vy a třeba Hamlet v džínsách?
V tomto jsem konzervativní. Pro mě je Hamlet takový, jak ho Shakespeare napsal. A nové hry by měly být nové hry.

Je nějaký váš hit, který už nemůžete ani slyšet?
Nejsem takový, že bych nemohl zazpívat Biely kvet s melodií, jakou má. Celý život to zpívám stejně. Mě to neštve.

Jaký hit byste chtěl ještě složit?
Mám tam skladby, které bych chtěl nahrát. A samozřejmě bych chtěl složit i nějaké nové. Toto mě stále drží. Kdybych teď uviděl klavír, strašně rád bych si k němu sednul. Navíc teď mám dobrý pocit, protože po tomto rozhovoru jdu na zkoušku s kapelou. A pozoruji na sobě, a to jsem dost překvapený, že se na tu zkoušku těším.

Těšíte se i na to turné? Jak to máte? Potřebujete k určité reflexi mít úzký kontakt s publikem?
Začínáme 17. října v Brně v Janáčkově divadle, takže teď to musíme výborně nacvičit, abychom to tam zvládali. Těším se a jsem nervózní zároveň. Ale tak je to u takovýchto koncertů vždy.

Jak relaxujte?
Rád bych relaxoval tak, že usnu. Když jsme kdysi jezdili s kapelou Limit, ovládal jsem to umění dát na hotelu na dveře cedulku „Nerušit“ a spát třeba devět hodin. To už nedokážu. Po šesti hodinách se probudím a začnu přemýšlet, co všechno by se ještě dalo udělat. Takže nejradši bych obnovil schopnost se normálně v klidu vyspat a pak jít na ten koncert. A asi by to bylo i nejrozumnější.

Miro Žbirka (*1952, Bratislava)
Zpěvák a skladatel. V 60. letech začínal ve skupině Modus. Založil skupinu Limit. Brzy se prosadil sólově. V roce 1982 získal Zlatého slavíka. Vydal více než dvě desítky alb. Je autorem slavných hitů jako například Balada o poľných vtákoch, Biely kvet, Atlantída. Patří mezi skalní fanoušky a propagátory skupiny Beatles.

(redakčně kráceno)