Rašelinu začala zpracovávat mlýnkem na maso. Její firma přežila zákaz těžby i propad zájmu z lázní

Ludmila Jílková, podnikatelka s rašelinou (zdroj: ČT24)

Podnikatelka Ludmila Jílková ze západočeského Krásna se před lety nebála vrhnout do nejistého byznysu s rašelinou. Přišla na to, že rašelinu může dobře zpracovat mlýnkem na maso, a poradila si i v situaci, kdy jí byla těžba v sousedním nalezišti zakázaná nebo když lázně z Karlových Varů ukončily odběr.

Když se jí zeptáte, jak se dostala do Krásna, kde její firma Ludmila Jílková - TORF sídlí, a ke zpracování rašeliny, dostanete originální odpověď.

„Můj bývalý manžel miloval jelena evropského, a protože byl lesníkem, tak jsme se museli nastěhovat za jelenem. Tak proto já dělám rašelinu, protože tu byl jelen,“ říká s nadhledem.

Státní podnik, ve kterém pracovala ještě chvíli po revoluci, se jí podařilo privatizovat a v roce 1991 rozjela vlastní byznys. Jen prodej substrátů by ji ale neuživil, a tak začala vymýšlet, jak rašelinu nejlíp využít. Začala vyrábět jednorázové rašelinové zábaly a dodávat je do lázní v okolí. Sídlí totiž ve středu tzv. lázeňského trojúhelníku, který tvoří města Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně.

Toto rozhodnutí považuje s odstupem za klíčové. „To bylo podle mě to nejdůležitější, protože tím jsem obrátila celé lázeňství naruby,“ vzpomíná. 

Přišla také na to, že rašelinu může dobře zpracovat mlýnkem na maso, což využívá dodnes.

Byznys s rašelinou
Zdroj: ČT24

Pak si musela poradit v situaci, kdy jí byla těžba v sousedním nalezišti zakázaná. Rašelinu začala vozit z Lotyšska, a navíc se pustila do výroby rašelinové kosmetiky.

Za pár let muselo její podnikání  se současnými jedenácti zaměstnanci čelit další ráně, tentokrát ještě citelnější. Karlovy Vary tehdy prožívaly odchod ruské klientely a lázně zastavily odběr od její firmy.

„Dlouho jsem se neměla dobře, trvalo to aspoň dva roky,“ říká. Tolik času jí zabralo shánění nových zákazníků. Aspoň částečně nahradila „karlovarský propad“ prodejem do zahraničí. Důležitého zákazníka má třeba na Tchaj-wanu.

Přestože by si už dávno mohla užívat důchodu, nechce s podnikáním skončit. I její odpověď na tuto citlivou věc je originální: „Ráda vymýšlím věci. Ještě je to asi třeba. Až to nepůjde, on mi to dá Pán Bůh vědět, bych se nebála říct.“