Za „kazítka“ v elektronice bude ve Francii vězení

Zejména výrobci elektroniky už dlouho čelí spekulacím, že záměrně snižují životnost svých produktů, aby si zvýšili zisk. Stačí prý jediné: naprogramovat do výrobku správný čas rozkladu. Ten se rozbije záhy, co vyprší jeho záruka. Lidé pak musí zbytečně kupovat stále dokola to samé. Ve Francii se nyní tomu rozhodli udělat přítrž: Senát schválil zákon, který bude za takové jednání trestat pokutou ve výši tři sta tisíc eur a dvouletým vězením. V Česku sice zatím žádný takový zákon není, ale spotřebitelské poradny řeší měsíčně desítky podobných případů.

Radost z luxusního kávovaru za více než deset tisíc korun odezněla, když sotva pár dní po uplynutí záruční doby přestal plnit šálky voňavým mokem. Verdikt opraváře zněl jasně: „Odešlo vysokotlaké čerpadlo. Oprava za několik tisíc korun. To už se vám spíše vyplatí koupit si nový.“ Jenže, co dělat, když se za pár měsíců stejná věc opakuje znova i s novým kávovarem?

Mnoho lidí se již setkalo s přístrojem, který se pokazil několik dní po záruční době. Byla to náhoda, nebo záměrná manipulace výrobce s jediným cílem, a to vytáhnout z peněženky spotřebitele více peněz? Ten je tak totiž nucen opakovaně kupovat sice stále stejný, ale nový výrobek. 

Francouzští zákonodárci rozhodli, že takzvané plánované zastarávání bude trestné. „Jakmile se tato definice dostane do zákona, bude možné tyto praktiky trestat stejně jako jiné podvody,“ vysvětluje Nadia Boeglin z Agentury životního prostředí a energetiky. Bude za ně hrozit až dvouleté vězení a pokuta ve výši 300 tisíc eur.

Schválený zákon definuje plánované zastarávání jako „souhrn technik, s jejichž pomocí výrobce, a to zejména při samotné konstrukci výrobku, záměrně zkracuje jeho životnost nebo použitelnost, aby zákazníky přiměl k častější obměně. Praktiky zahrnují zejména záměrné využití vad, křehkosti, automatického nebo předčasného zastavení funkčnosti, technického omezení, nemožnosti opravy nebo nekompatibility“, napsal list Le Monde.

Elektronika může mít naprogramované datum rozkladu
Zdroj: ANP
Autor: Lex van Lieshout

Zavedení trestnosti tohoto zastarávání bude mít podle advokáta Arnauda Gossementa i výchovný efekt. „Je to silný signál směrem k trhu. Přinutí výrobce, aby se zastaráváním zabývali, a některé z nich to přiměje, aby z životnosti svých výrobků udělali svou konkurenční výhodu,“ míní advokát.

Naprogramované datum rozkladu

Dalo by se tedy říci, že velké společnosti vyrábějící elektroniku mají nyní důvod být opatrnější. Každý případ může nyní ve Francii skončit před soudem, který bude zkoumat, zda se jedná o plánované zastarávání, či ne. A co je potřeba také vzít v potaz, je fakt, že když se postaví na stranu spotřebitele různá sdružení na jeho ochranu, která ve Francii neváhají spojit své síly a zaútočit společně, může částka za takové „podvody“ rychle stoupat.

Nylonky musí pouštět oka

Otec americké novinářky Nicole Foxové pracoval v padesátých letech v továrně DuPont, kde se vyráběly nylonky. „Matka vyprávěla, že byly vynikající a v podstatě nezničitelné. Jenže proto, že tolik vydržely, se jich prodávalo málo. Otec a jeho oddělení dostali za úkol změnit složení nylonek tak, aby se na nich dělala oka. Muselo to být pro inženýry tenkrát potupné, muset vyrábět zboží podřadné kvality, když přitom přišli na to, jak to dělat dobře,“ citoval dnešní seniorku v reportáži francouzsko-německé televizní stanice ARTE s názvem Prêt a jeter (Připraveno k vyhození) časopis Týden.


Lidé si v dnešní době velmi rychle zvykají, že to co přestane fungovat, vyhodí a rychle si pořizují věci nové. Ať už jde o elektroniku nebo třeba oblečení. Za tento koloběh je podle pozorovatelů zodpovědný právě zmiňovaný model „plánovaného zastarávání“. Jde o to, že se v praxi začíná ukazovat, že se do různých elektronických produktů skutečně záměrně přidávají kazítka (pro ta se v češtině vžil i podobný, ale vulgární výraz), která zajišťují předčasnou nefunkčnost zařízení. Jednoduše řečeno, výrobky mají vlastně naprogramované datum rozkladu.

Podle mluvčí německé strany Svaz 90 / Zelení Dorothey Steinerové „je to sviňárna“. Komentovala tím závěry více než stostránkové studie, která ukázala, že se z takzvaného plánovaného zastarávání stala běžná praxe, jejímž prostřednictvím velké koncerny maximalizují své obraty. „Součástky jsou často funkčně poddimenzované, předčasně se opotřebovávají anebo rovnou způsobují v podstatě načasovanou poruchu. Z prodeje záměrně nekvalitně vyrobeného zboží se stal masový fenomén,“ říká Stefan Schridde, jeden z autorů studie, z níž před časem citoval zpravodajský server Česká pozice.

Podle Shriddeho může mít plánované zastarávání širokou škálu podob. Kovové součástky se například vyměňují za umělohmotné; notebooky se vyrábějí tak, aby nebylo možné se do nich dostat; baterie jsou často pevnou součástí produktu a nelze je vyměnit;
vyvíjí se příslušenství, které je kompatibilní jen s některými modely.

Naprogramují přesnou délku životnosti

Nejextrémnějším případem je, když firma rovnou naprogramuje do svých výrobků přesnou délku životnosti. Spekuluje se o tom, že to dnes zřejmě dělají někteří výrobci paměťových karet pro fotoaparáty nebo telefony. V praxi to vypadá tak, že překročí-li majitel určitou kvótu, karta se stane nepoužitelnou. Podobně to prý funguje například i u řady kávovarů. Ty po určitém počtu připravených káv jednoduše přestanou fungovat. Totéž platí pro tiskárny. Některé byly nastaveny tak, aby po určitém počtu vytištěných stránek přestaly tisknout. Konkrétně studie uvádí případ náplně do laserové tiskárny, kdy její zabudované počítadlo zapříčinilo, že tiskárna již po patnácti tisících vytisknutých stránkách hlásila, že je nutno náplň vyměnit. Schriddemu a jeho kolegům se podařilo počítadlo třikrát přetočit a bez problémů tak vytisknout padesát tisíc dalších stránek.

Apple na pranýři

O zatím největší mediální skandál se v tomto smyslu počátkem 21. století postarala společnost Apple. Kalifornský gigant své mp3 přehrávače iPod sestrojil tak, aby nebylo možné vyměnit baterii, jejíž životnost navíc v Palo Altu uměle omezili na 18 měsíců. V roce 2003 následovala v USA hromadná žaloba, jež vyvrcholila mimosoudním vyrovnáním: Apple musel slíbit, že baterie bezplatně vymění a zároveň prodlouží záruku z osmnácti měsíců na dva roky.


Studie ale nezmiňuje jen elektroniku. Poupravenou životnost mohou mít třeba podrážky, které jsou z nekvalitní gumy, a tím se předčasně ošoupávají. Navíc jsou k botě přilepeny tak, aby nebylo možné je vyměnit. Nebo spirálovité umělohmotné zipy, které příliš brzy vypoví službu. Případně bavlněné triko s tak krátkými vlákny, že vydrží sotva pár vyprání než se změní na nepoužitelný hadr.

V 21. století se výroba zmetků zralých pro smetiště stala standardem celého civilizovaného světa. „Vtipkujeme, že de facto navrhujeme design budoucích skládek,“ komentoval loni v létě tento trend v deníku Wall Street Journal průmyslový inženýr Darren Blum ze společnosti Pentagram Design, která vyvíjí digitální diáře a počítače pro firmy jako HP.


Nová německá studie Geplante Obsoleszenz tento jev rámuje do konkrétních čísel: za šmejdy, které kvůli špatné kvalitě a krátké životnosti záhy končí na skládce, podle ní loni Němci zaplatili na 101 miliard eur, sedm procent celkových výdajů německých domácností. Vyjádřeno ještě jinak: koupí nekvalitního, předčasně vyhozeného zboží vyprodukoval každý Němec 120 kg zbytečného odpadu, napsal časopis Týden.

Mezi záruční dobou a životnostní je rozdíl

„Otázkou je, jak se bude taková záměrná manipulace prokazovat,“ zamýšlí se právní expert Sdružení obrany spotřebitelů – Asociace (SOS – Asociace) Tomáš Palla nad zákonem, který by měl za poupravenou životnost výrobků postihovat ve Francii.

Zmíněná SOS – Asociace radí v Česku lidem, jak jednat, pokud mají pocit, že jsou kráceni na svých spotřebitelských právech. „Měsíčně řešíme desítky případů, kdy se objeví na výrobku vada těsně po skončení záruční doby,“ potvrzuje předsedkyně SOS – Asociace Gerta Mazalová. V Česku se to podle ní týká nejčastěji mobilních telefonů a počítačů. Ovšem nevyhnulo se to ani lednicím, pračkám a byl případ i u bojleru nebo auta. Palla potvrzuje, že sice v praxi nezaznamenali, že by si spotřebitelé stěžovali vyloženě na záměrnou manipulaci, ale dohady tohoto typu se šíří.

Podle Mazalové se také poměrně často v praxi stává, že si spotřebitel plete záruční dobu s životností. Zatímco první je dané zákonem, v Česku je tato zákonná záruka při prodeji zboží v obchodě dvouletá, životnost je dána mírou používání výrobku a může být tedy kratší než záruční doba.

Typickým příkladem jsou obyčejné baterie. Pokud je bude spotřebitel používat, mohou během 14 dní být vybité, pokud je bude rok a půl skladovat a začne využívat až později, pak musí být i po roce a půl schopné provozu. V opačném případě je to důvod k reklamaci.

Sdružení obrany spotřebitelů - asociace
Zdroj: ČT Brno

V zásadě ale v Česku platí, že co je po zákonné záruce nebo případně smluvní záruce, která může být libovolně delší než zákonná, již reklamovat nelze. Pokud by však měl spotřebitel podezření ze záměrného poškozování, mohl by se o své právo soudit a pokusit se prokázat, že se jedná o trestný čin poškozování spotřebitele. Ovšem prokazování takového úmyslu by bylo podle právníků velmi složité.

V každém případě, pokud se cítí spotřebitel poškozen nebo v případě, že mu výrobce či prodejce jeho nárok na reklamaci neuzná, musí dokázat, že je v právu. Děje se to formou znaleckého posudku, který si nechá vypracovat a na jehož základě pak žádá o uznání reklamace. Aby to pro spotřebitele nebylo až tak finančně náročné, protože vypracování posudku může vyjít i na několik tisíc korun, může si podle Mazalové nechat znalcem zpracovat nejprve jen posouzení. To mu ukáže, zda má v konkrétním případě šanci se svým požadavkem uspět. A narozdíl od posudku ho vyjde na pár stovek korun.

„V zákoně o ochraně spotřebitele je v souladu s evropskou legislativou řešen zákaz uplatňování nekalých obchodních praktik. Záměrným snižováním životnosti výrobků se ovšem spotřebitelská legislativa speciálně nezabývá,“ potvrzuje ČT 24 Igor Walter z odboru komunikace a marketingu na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO).

Na problematiku záměrného snižování životnosti výrobků lze ale pohlížet ještě také s ohledem na to, že kratší doba životnosti výrobků znamená i vyšší produkci odpadů, které se následně musí poměrně náročně recyklovat, energeticky využít nebo v horším případě uložit na skládky. A právě Francie patří k zemím, která se na tuto problematiku zaměřuje více než jiné státy. Vždyť také zmíněný zákon vznikl z iniciativy tamního ministerstva životního prostředí.

„V zákoně o odpadech je ustanovení, že každý má při své činnosti nebo v rozsahu své působnosti povinnost předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti. Dále je uvedeno, že osoba, která vyrábí výrobky, je povinna tyto výrobky vyrábět tak, aby omezila vznik nevyužitelných odpadů,“ uvedla mluvčí českého ministerstva životního prostředí Petra Roubíčková.

Státy EU podle ní mohou přijmout opatření na podporu návrhů výrobků s cílem snížit jejich dopad na životní prostředí a vznik odpadů během výroby a následného používání výrobků. „Tato opatření mohou mimo jiné podporovat vývoj, výrobu a uvádění na trh takových výrobků, které jsou vhodné pro více použití, jsou trvanlivé po technické stránce,“ dodává Roubíčková.

Komise se chystá prověřit, jak státy chrání spotřebitele

Záměrné snižování životnosti výrobků vnímá jako problém i Evropská komise. Má podle ní negativní dopady na spotřebitele, životní prostředí i férovou soutěž. Z tohoto důvodu jsou v evropské legislativě prostředky, které mají podobné praktiky potlačit. Například Směrnice o ekodesignu obsahuje požadavky na delší životnost výrobků, a ty jsou zároveň obsaženy i v pravidlech pro elektrické a elektronické odpady.

Legislativa EU zároveň dává spotřebitelům právo na nejméně na půl roční lhůtu k uplatnění vad na zboží. „Takže pokud se výrobek rozbije nebo nefunguje jak by měl, musí to prodávající zdarma opravit nebo vyměnit. A pokud je prokázáno, že došlo u výrobku k záměrnému omezení jeho životnosti a spotřebitel není o tomto faktu informován, pak to může být považováno za neférovou obchodní praxi. Úřady a soudy členských států EU mají tato pravidla vynucovat,“ konstatuje se ve vyjadření EK.

Ta navíc plánuje příští rok prověřit, jak jsou podmínky ochrany spotřebitelů v jednotlivých státech EU nastavené. „V rámci globální evaluace evropské legislativy týkající se ochrany spotřebitelů, tedy například Směrnice o neférových obchodních praktikách nebo Směrnice o spotřebitelském obchodě a zárukách, plánované na rok 2016, se bude Komise zaměřovat i na otázky defektů a záručních dob,“ uvedl Eduard Hulicius, který má v kabinetu české komisařky pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a rovné příležitosti Věry Jourové na starosti spotřebitelskou politiku.

Jak funguje plánované zastarávání

Plánované zastarávání není výmyslem 21. století, ale v určitých formách existuje již přes sto let. V roce 1932 publikoval Američan Bernard London pozoruhodný spis nazvaný Konec hospodářské krize pomocí plánovaného zastarávání. London se v něm zasazoval o to, aby trvanlivost všech výrobků, od automobilů přes obuv až po budovy, byla určena předem a aby občané byli pod vysokými pokutami nuceni toto zboží po jejím uplynutí odevzdat zpátky k likvidaci. Koupí nového tak měli zaručit koloběh výroby a udržení pracovních míst. Ačkoliv návrh ve své době nebyl přijat, koncept plánovaného zastarávání se po válce stal základem boomu světové ekonomiky založené na rychlé spotřebě. Spolehlivé výrobky s dlouhou životností začaly postupně nahrazovat šmejdy na krátké (či jen jediné) použití. Výrobci napříč odvětvími totiž zjistili, že nejvíce vydělají na modelu „čím horší kvalita výrobků, tím nižší náklady, vyšší prodej a větší tržby“.

V roce 1954 rozšířil americký průmyslový inženýr Brooks Stevens koncept plánovaného zastarávání o novou, takzvanou morální dimenzi – zákazníky je nutné motivovat k tomu, aby sami odkládali ještě funkční výrobky a kupovali nové pod taktovkou neustále se měnícího designu. Stevensova dodnes platná marketingová strategie zněla „vštípit zákazníkovi touhu vlastnit něco trošku novějšího, trošku lepšího o trošku dříve, než by bylo nutné“.

Zdroj: Týden


Žárovky byly mezi prvními

Žárovkový kartel Phoebus z roku 1924 je jedním z prvních příkladů toho, jak výrobci záměrně zkracovali životnost svých produktů. Tehdy se přední výrobci žárovek, mezi něž patřily například i společnosti Philips, Osram, General Electric Company a Compagnie des Lampes, dohodli, že všichni zkrátí životnost svých produktů z 2 500 na 1 000 hodin. Kartel prokazatelně existoval až do roku 1942, kdy americká vláda General Electric a další zažalovala kvůli nekalé soutěži.