(Ne)omylné ratingové agentury stále hýbou finančním světem

Praha - Je jich jenom hrstka a mají obrovskou moc. Radami ratingových agentur se řídí investoři po celém světě a na jejich doporučení přesouvají miliardy dolarů. Finanční krize sice pověst těchto agentur značně pošramotila, přesto si však stále udržují značný vliv na finančních trzích.

Velké ratingové agentury hodnotí nejen firmy a cenné papíry, ale také země nebo celé regiony. Jejich sílu nedávno pocítilo taky Česko. Minulé úterý dostal tuzemský bankovní sektor nelichotivou nálepku nespolehlivosti a investoři ihned zareagovali. Ze země ještě týž den stáhli obrovský balík peněz. Hlavní index PX pražské burzy se tak 16. února zřítil na pětileté dno. Střemhlav padal dolů také kurz české koruny.

Všechno odstartovala jedna, zdánlivě nevinná, zpráva z dílny agentury Moody's. Říká, že banky ve střední a východní Evropě stále ohrožuje krize. A proto by některým z nich mohla snížit rating. Česko se v ní ocitá po boku Ruska nebo Kazachstánu. Zpráva se proto střetla s ostrou kritikou České národní banky. Bohužel však centrální banka s podobným hodnocením nic udělat nemůže.

Mojmír Hampl, viceguvernér ČNB ke zprávě agentury Moody's:

„Házení všech zemí od Ukrajiny, přes Rumunsko, Pobaltí až po ČR nebo Slovensko do jednoho pytle, je prostě holý ekonomický nesmysl.“

Známky jako ve škole 

Ratingové agentury rozdávají známky v podstatě stejným způsobem jako ve škole. Cenným papírům, firmám nebo celým státům. Zdravé ekonomiky mohou počítat s áčky, ty horší dostanou béčka, céčka a v nejhorším případě déčka. Známku potřebuje každý, kdo chce do světa financí. Díky tomu mají agentury obrovskou moc.

Zdánlivě logicky fungující koncept ale zápasí s jedním velkým problémem. Agentury dostávají zaplaceno od stejných firem, které mají nezávisle hodnotit, jedná se tedy o konflikt zájmů. Odborník VŠE Jan Havel přirovnává celý systém k technické kontrole automobilů. „Když budu mít staré auto a půjdu na kontrolu, kde mi ho vrátí s dvaceti problémy, tak velmi pravděpodobně půjdu příště jinam,“ vysvětluje.

Samotné ratingové agentury se ale brání. „Délka ratingového procesu je dva až tři měsíce, takže si nemyslím, že by to byla jednodenní cesta s kufříkem a nějaký pěkný výlet, kdy za jeden den udělám analýzu a druhý den vydám hodnocení. Takto to rozhodně není,“ argumentuje ředitel středoevropské kanceláře Moody's Petr Vinš.

Internetová bublina

Agentury fungují jako kompas, ukazují investorům cestu. Po světě jsou jich stovky, těch skutečně silných ale jenom několik. Mezi nejznámější patří právě Moody's nebo Standard & Poor's. Až do devadesátých let jim celý svět bezvýhradně věřil. Pak přišlo první škobrtnutí, které důvěrou v tyto profese náležitě otřáslo.

Byla jím internetová bublina, která začátkem století zahýbala finančním trhem. O její vznik se zasloužil jistý Jack Grubman. Schopnosti vystudovaného matematika jej katapultovaly mezi elitu na Wall Street, a to až pod křídla největší investiční skupiny v Americe, Citigroup. Jeho specialitou byly telekomunikační firmy. Pro jejich akcie nadchl důvěřivé investory, kteří mu neváhali svěřit miliony dolarů. Sám si přitom s kolegy v soukromých e-mailech psal, že není o co stát.

Internetová bublina ale v roce 2001 praskla a nadhodnocené akcie ztratily svou hodnotu. Investoři přitom prodělali miliardy. „Na technologické bublině ujely řádově miliony investorů, kteří byli hnáni doporučeními podporovanými právě ratingovými agenturami,“ zdůrazňuje makléř Wood & Company Filip Kejla.

Na podobném principu ztroskotal americký kolos Enron. Jeho účetní výkazy schvalovala auditorská firma Arthur Andersen, která měla kanceláře ve stejné budově. Management čísla uměle vylepšoval, auditoři nad tím ale přivírali oči. A dostávali za to štědře zaplaceno.

Podobné případy dávají tušit, že se finanční trhy do budoucna nevyhnou přísnější kontrole. Do té doby investorům nezbude, než se řídit vlastním úsudkem a zdravým rozumem. Jinak mohou přijít o hodně peněz.