Praha - S budováním kariéry často souvisí přepracování, následná únava, stres a apatie. V takovém případě se může jednat o některou fázi „burn syndromu“ neboli syndromu vyhoření. Podle posledních průzkumů jeho symptomy prošlo přes polovinu manažerů na středních a vyšších pozicích. Ti, co trpí syndromem vyhoření, často začnou své problémy utápět v alkoholu. U ředitele s měsíčním platem 70 tisíc korun a víc jsou přitom ztráty spojené s jeho náhradou v řádech milionů. Sníží se rovněž výkon firmy. Lidé, kteří začnou trpět více symptomy tohoto syndromu, by měli umět včas vyhledat odbornou pomoc. Pocitu vyhoření se dá i předcházet, a to udržováním funkčních rodinných a přátelských vztahů nebo speciálních programů na zlepšení paměti či zdokonalení myšlení.
Syndrom vyhoření - strašák moderní workoholické doby
Syndrom vyhoření byl poprvé popsán v roce 1974 americkým psychologem Herbertem Fjorderbergem. Od té doby je ve Spojených státech klasifikován jako nemoc z povolání. Dnes už známe 54 druhů tohoto onemocnění. „U nás se o syndromu vyhoření za doby vlády komunistického režimu u nás téměř nemluvilo. V České republice je to asi desetkrát méně psaná diagnóza než třeba v Německu nebo v Rakousku. Poslední naše šetření ale ukázalo, že padesát tři procent manažerů na vyšších a středně vysokých pozicích si prošlo symptomy, které jednoznačně ukazují na syndrom vyhoření,“ prohlásil Tomáš Zdechovský, ředitel Commservis. Mnoho takto „vyhořelých“ manažerů začne víc pít. Každodenně si dají pivo nebo panáky, což může skončit ztrátou pozice.
Podle Zdechovského výzkumy konkurenčních agentur ukazují, že se dnes 87 procent lidí bojí o práci. Lidé po padesátce mají velký problém s tím, aby srovnali krok s mladými lidmi po škole. „Lidi jsou v práci sice 14 hodin, ale ten pracovní výkon odpovídá 4 hodinám, nebo dokonce i 2 hodinám,“ podotkl Zdechovský. Největší tlak je kladen na lékaře, psychology, advokáty, ale i novináře či sociální pracovníky. „Člověk třeba získá svou vysněnou práci, má spoustu plánů a myslí si, že bude všechno zvládat, přepracovává se a následně redukuje své sociální vazby na okolí. Všechno dává tomu zaměstnání,“ poznamenala psychoterapeutka Vladana Skutilová.
Následuje ale vystřízlivění. „Začínají tam pocity rozladění oproti kolegům, oproti té instituci, ve které pracuje. Instituci začíná takový člověk postupem času zesměšňovat. Navíc přestává věřit původním cílům, které si kladl,“ řekla Skutilová. Pracující se syndromem vyhoření následně začne redukovat odborné porady a rozhovory a čas trávený s klientem považuje za něco negativního. Pokud se člověk dostane do podobného stavu, měl by podle Skutilové vyhledat odbornou pomoc. „U Čechů přetrvává, že k psychologovi raději ze začátku nepůjdou a vyčkávají. Bojí se, že budou označeni za blázna,“ podotkla psychoterapeutka.
Muž, který prodělal syndrom vyhoření:
„Přestalo mě zajímat, co se děje s partnerkou a najednou jsem se začal zaobírat jen sám sebou, jak je to hrozné a co se mi děje. Pomalu jsem začal stres zajídat a zapíjet. Nabral jsem nějakých 17 kilo proti tomu, co jsem měl, partnerka se se mnou pak rozešla, protože už to nešlo vydržet.“
A jak vypadá syndrom vyhoření ve své nejhorší podobě?
Podle Skutilové lidé trpí bolestmi hlavy, svalů, mají vyšší krevní tlak a jsou věčně unavení. „Únava je opravdu všeobjímající a ten člověk, jak je emocionálně oploštěný, nedokáže nic konkrétně popsat. Jen ví, že mu je opravdu špatně. Je k smrti unavený a má toho plné zuby,“ popsala symptomy psychoterapeutka. Terapie syndromu vyhoření může trvat týdny, ale i měsíce. „Ten člověk musí odejít z pracovní zátěže, takže je doporučována minimálně pracovní neschopnost,“ konstatovala Skutilová. Léčebné náklady člověka se syndromem jdou do desítek tisíc až statisíců.
Největší americké korporace typu Microsoft, Facebooku nebo Google mají podle Zdechovského specialisty, kteří se zabývají syndromem vyhoření, jeho vyhledáváním a předcházením. V Česku na to ale nejsou peníze. „Syndromu vyhoření se dá předcházet kontaktem - aktivním způsobem života, to znamená, když budete mít funkční vztah v rodině, budete mít funkční přátele. Každý si sám musí říct, co je práci ochoten obětovat,“ míní Skutilová. Navíc existují programy, které podporují stimulaci paměti, rozšíření slovní zásoby, zdokonalování logického myšlení nebo zlepšování vizuálně prostorové orientace.