20 let od kupónové privatizace - jaká je bilance?

Praha - Jedním z nejfrekventovanějších slov porevolučního období byl bezpochyby výraz „privatizace“. Obrovské majetky, patřící před rokem 1989 výlučně do vlastnictví státu, přecházely do rukou konkrétních vlastníků. Přesně před dvaceti lety se rozjel způsob, který byl už tehdy považován za unikátní a dodnes je předmětem dohadů a sporů - kupónová privatizace. Výročí, kdy si miliony občanů Československa poprvé na vlastní kůži zkusili, co znamená kapitalismus, připadá na dnešek.

Z lidí, kteří neměli ani ponětí o pravidlech kapitálového trhu, se stali akcionáři, ze státních podniků soukromé firmy. Po rozpadu komunistického režimu stály politické špičky svobodného Československa před naléhavou otázkou. Jak přejít z plánovaného na tržní hospodářství, když drtivá většina majetku zůstala v rukou státu a mezi lidmi nebyl prakticky žádný kapitál. Kupónová privatizace má i dnes své zastánce i zaryté odpůrce.

„Použít kupóny k privatizaci v postkomunistické zemi je myšlenka publikovaná v roce 1989 polským ministrem privatizace Januszem Lewandowskim, který byl později komisařem EU. Nebyl to zas tak originální nápad. Co bylo originální, bylo jeho provedení v České republice,“ uvedl Dušan Tříska, bývalý náměstek ministra financí, kterým byl Václav Klaus.

Kupónová knížka
Zdroj: ČT24
Autor: Vojtěch Rejl

Dušan Tříska, bývalý náměstek ministra financí:

„Do té doby největší privatizační projekt realizovala Margaret Thatcherová ve Velké Británii v sedmdesátých letech, kdy během deseti let zprivatizovala 60 podniků. My jsme jich měli 4 000. To, že standardními vyzkoušenými metodami to je nezrealizovatelné, bylo jasné od začátku úplně všem. Překvapivě se té myšlenky chytila slovenská reprezentace, protože v tom viděla otevření cesty k dělení majetku a k dělení Československa.“


Variantu nekupónové privatizace prosazoval například Jan Švejnar, ekonomický poradce tehdejší vlády. „Moje metoda byla jednodušší a férová. Navíc jsem navrhoval nechat majoritní část podniků strategickým akcionářům, kteří budou schopni podnik řídit a investovat do něj,“ uvedl.

Miloš Zeman: Kupónová privatizace byl podvod století

Švejnarovu myšlenku podpořil rovněž Miloš Zeman. „Nebyl tu disponibilní domácí kapitál, a tak se zrodil zdánlivě geniální nápad, že dáte lidem akcie zadarmo, protože ten tisícikorunový poplatek - to vlastně zadarmo bylo. Ale jak říkal Milton Friedman, žádný oběd není zadarmo. A já jsem už tehdy označil kupónovou privatizaci za podvod století z toho prostého důvodu, že se lidé radovali, že za 1000 korun dostanou 10 000 korun, ale neuvědomili se, že přišli například o 90 000 korun, které jim sebrali podvodníci typu Viktora Koženého. Lidé si neuměli spočítat ušlý zisk,“ tvrdí Zeman.

Miloš Zeman:

„Koncem 90. let udělalo ministerstvo průmyslu a obchodu analýzu kupónové privatizace, z níž vyšlo, že nejúspěšnější byly podniky se zahraniční kapitálovou účastí, na čemž není nic překvapivého, ale na druhém místě byly paradoxně tehdejší ještě existující státní podniky a úplně nejhorší byly právě podniky, které byly privatizovány právě touto kupónovou metodou.“


Miloš Zeman
Zdroj: isifa/Lidové noviny
Autor: Viktor Chlad

Jinde privatizovali taky, většinou pomaleji a hůře

Česká či tehdy československá kupónová privatizace byla jednou možnou odpovědí na otázku, jak během několika let zprivatizovat tisíce podniků. Tento problém ale neřešilo jen tehdejší Československo. Rychlý a hromadný výprodej státního majetku probíhal i v dalších zemích bývalého sovětského bloku. V Polsku a Maďarsku se bývalé státní podniky změnily na akciové společnosti a dostávaly se v případě Polska do rukou svých manažerů, v případě Maďarska hlavně k zahraničním investorům. V obou případech však proběhla privatizace výrazně pomaleji než v Česku.

Evžen Kočenda, profesor ekonomie UK v Praze:

„Pokud se odpoutáme od představ 'co by kdyby' a podíváme se na čísla zemí srovnatelných s Českem, můžeme vidět vysokou korelaci mezi tím, jak dlouho se privatizace táhla, a tím, jak jsou na tom hospodářsky nyní. V zemích, kde začala privatizace později a trvala déle, je ekonomická situace horší. V těch zemích, které si pospíšily, je situace lepší.“


"Domnívám se, že kupónová privatizace dopadla dobře. Kdybychom měli domácí investory, dali bychom přednost jiné metodě, stejně tak, kdyby u nás v té době nebyl takový odpor k zahraničním vlastníkům. Čili kupónová privatizace byla to, čemu se v ekonomii říká second best solution, čili nejlepší řešení, protože žádné jiné lepší nebylo reálné," uzavírá hodnocení Jiří Schwarz, ekonom z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze. 

Co s kupónovými akciemi dnes

Kupónové knížky ztratily svou cenu ve chvíli, kdy skončila kupónová privatizace. Možná ale nevíte, že privatizační konta Čechů a Slováků fungují dodnes. Právě teď, po dvaceti letech, ministerstvo financí skartuje poslední relikvie z dob kupónové privatizace, tzv. registrační karty kupónových knížek. Mnozí z jejich původních majitelů ale zřejmě zapomněli, že si za své investiční body koupili nějaké akcie, které jsou doteď zapsány na privatizačních účtech. Ještě dnes je takových kont kolem jednoho a půl milionu. Odborníci tvrdí, že na takzvaných mrtvých účtech leží cenné papíry za miliardy korun. Přesné číslo ale určit nelze, protože se z velké části jedná o akcie firem, které se na burze dávno neobchodují.

Stát se dalšímu rozprodeji majetku nebrání

Nad zhruba 50 firmami si stát dodnes ponechal kontrolu. Většinou jde o strategické podniky, ale ve státním portfoliu je i řada menších firem. Vláda se ale dalšímu rozprodeji majetku nebrání. Aktuální seznam možných adeptů čítá aktuálně 30 podniků, ale u většiny z nich privatizační proces ustal na mrtvém bodě.

100 miliard za Letiště Praha (původní odhad ministra financí Kalouska) ve světle posledního odhadu Price Waterhouse Coopers (26 miliard korun) vypadá spíš jako vtip, ale ne příliš podařený. Sněmovna v roce 2009 navíc prodej Letiště smetla ze stolu. Vláda teď ale objevila nový způsob, jak zákonu o neprivatizaci letiště dostát a zároveň se ho zbavit. Umožnit to má Český aeroholding, který pod svá křídla převezme nejprve majetek Letiště, následně i 100 % jeho akcií, které dá k prodeji.

Do Českého aeroholdingu patří i ČSA, kde stát drží 95procentní balík akcií. Tak zvané rodinné stříbro se stát snažil prodat už několikrát. Poslední pokus ztroskotal v roce 2009. Na vtip roku tehdy aspiroval výrok tehdejšího šéfa Lašáka, který ještě v květnu mluvil o hodnotě aerolinek ve výši 8 miliard korun. Půl roku poté odtajnil realitu tehdejší ministr financí Janota. Hodnota společnosti se dostala do minusu 1,2 miliardy korun.

Asi nejstrategičtější se z pohledu výnosu pro stát dlouhodobě zdá být energetický gigant ČEZ. Stoprocentního vlivu ve společnosti se Česko vzdalo prodejem části podniku kuponovou metodou. Drží v ní ale nadále 70procentní balík akcií. Loni firma vydělala 47 miliard korun, na dividendách vyplatila 28 miliard, z toho necelých 20 na státní privatizační účet. Jestli se dá u ČEZu říct, že je stát dobrým hospodářem, u mnoho let ztrátových Českých drah už to tak jasně nevypadá. Stát se sice několikrát pokusil zbavit některých problémových oblastí, v drtivé většině případů se mu to ale nepovedlo.

Mimo strategických podniků ale stát drží majoritní podíl i v řadě menších firem. Seznam tak zvaných státních kuriozit je docela početný. Stát třeba ovládá Palivový kombinát Ústí, DIAMO, hřebčíny nebo Explosii.