Praha – Počet lidí bez práce láme rekordy. Podle nové metodiky dosáhla míra nezaměstnanosti 8 procent, podle původní metodiky ale přesáhla 10 procent a je tak nejvyšší v historii samostatné ČR. Boj proti nezaměstnanosti ale není jen otázkou vlády, třebaže ta by jako exekutivní orgán měla mít vedoucí úlohu. „Podceňujeme jako společnost negativní efekty nezaměstnanosti, příliš se tomu nevěnujeme. Ve světě je nezaměstnanost problém číslo jedna,“ upozornil v Otázkách Václava Moravce ekonom a člen NERV Jan Švejnar.
Švejnar: Česká společnost podceňuje negativní dopady nezaměstnanosti
Švejnar se obává, že negativní celospolečenské dopady nezaměstnanosti si dostatečně neuvědomuje především ta část společnosti, která ztrátou práce postižena není. Ekonom českého původu působící mimo jiné také na Columbia University v USA přitom ujistil, že nezaměstnanost je jedním z centrálních témat, jimž se na svých jednáních věnuje Národní ekonomická rada vlády (NERV), a vyzval také kabinet, aby se při snižování nezaměstnanosti víc snažil.
„Začínáme mít mnoho lidí, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, u nichž se potom projevují různé věci – ztráta kvalifikace, psychické dopady atd. Pro každou společnost jsou dlouhodobě nezaměstnaní lidé ztrátou, která se nedá nahradit,“ řekl Jan Švejnar v OVM.
Vyšší deficit bychom unesli
Spolu s ekonomem Jiřím Rusnokem se v této souvislosti dotkli i tématu fiskální konsolidace. Ta je podle Rusnoka v Česku špatně strukturovaná, protože se zaměřuje na investiční výdaje státu – jediné, které v době ekonomické recese dokážou kompenzovat výpadek soukromé spotřeby. „Já myslím, že kdybychom měli o půl procenta vyšší deficit, tak se vůbec nic nestalo,“ konstatoval Rusnok.
Se Švejnarem se shodli na tom, že vláda podcenila ve své hospodářské politice riziko návratu recese, neboli scénář „W“. „V malé otevřené ekonomice je dobrá hospodářská politika o jakémsi fine-tuningu, tedy jemném vylaďování a předvídání věcí, které na ni dopadnou,“ vysvětlil Rusnok.
Ztráty důvěry na finančních trzích se neobávají – investoři by podle nich byli ochotní tolerovat krátkodobě vyšší schodek za předpokladu, že dodatečně vydané peníze pomohou rozhýbat ekonomiku.
Státní dluh by měli lidé pociťovat ve svých peněženkách
Opatrný přístup radí Švejnar s Rusnokem nejen v oblasti rozpočtových úspor, ale také při přijímání tzv. finanční ústavy, zejména v případě dlouhodobého trvání ekonomického poklesu. „Já vidím smysl finanční ústavy v tom, že se společnost prostřednictvím svých zákonodárců shodne na tom, že celkové veřejné zadlužení je vážná věc a že bychom ho s ohledem na budoucí generace měli hlídat,“ domnívá se Rusnok.
„Pakliže ekonomika roste, pak je dobré mít pojistku tohoto typu, aby vláda, která chce nerozumně rozhazovat peníze, byla pod kontrolou. Jestliže by se ale svět zmítal v nějaké velké recesi, pak je to příliš těsná svěrací kazajka,“ dodal k tomu Švejnar, podle jehož názoru by nastavení dluhové brzdy mělo být proticyklické – povinnost šetřit a umořovat dluhy by platila v době růstu, naopak při propadu HDP by vláda svoje zadlužení zvýšit mohla.
Otázky Václava Moravce (zdroj: ČT24)
Podle Rusnoka však existují jiné, účinnější modely dluhové brzdy, než je ten, který v současnosti čeká na schválení v parlamentu. Navrhuje mechanismus, který by propojil výši dluhu a jeho vývoj s určitým typem přímé daně. S tím, jak by veřejný dluh rostl, by se zvyšovala i sazba daně – to by přinutilo občany tlačit politiky k dlouhodobě odpovědnému hospodaření.
„Pokud ten dluh nebudou cítit sami občané jako zátěž ve svém rodinném rozpočtu, tak reflexe toho problému vždy zůstane na politické elitě,“ obává se Rusnok. Zároveň ovšem přiznává, že i současný návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti je „lepší než nic“.