Den, kdy zemřela víra v komunismus a začalo se krást

Praha – Měnová reforma v socialistickém Československu v roce 1953 bývá považována za zločin století. Z peněženek Čechů a Slováků takřka přes noc přesně před šedesáti lety zmizely miliardy. Podle historiků a ekonomů měla reforma zakrýt fakt, že se za pět let vládnutí komunismu Československo dostalo na pokraj bankrotu, a zacelit díry v hospodářství úsporami občanů. Krátkodobě si socialističtí plánovači pomohli, reforma ale udělala jizvu na čele národa, která je vidět dodnes.

Předehra

Psal se osmý rok od konce války a Češi a Slováci stále museli nakupovat zboží na potravinové lístky. Několik pokusů, jak přídělový systém, zavedený na podzim roku 1939, odbourat nebo alespoň zmírnit, sice proběhlo, ale bez valného úspěchu. A protože příděly byly malé – lidé dostávali například jen 1 400 gramů masa a 4 vejce na měsíc – bujel vedle přídělového systému ještě černý trh.

Na to, aby se československá vláda s lístky i černým trhem jednou provždy vypořádala, nebylo československé hospodářství dostatečně silné, a to hlavně kvůli změnám, které v něm po roce 1948 nastartovali komunisté. Místo tradiční orientace na lehké strojírenství a spotřební průmysl se pokusili takřka přes noc udělat z Československa zemi těžkého průmyslu.

Situaci ještě zhoršil moskevský diktát z roku 1951, který sovětským satelitům včetně Československa nařídil vybudovat bojeschopnou armádu do tří let. „Tím se změnil i plán první československé pětiletky z roku 1949. Nově byl dán obrovský důraz na strojní a zbrojní průmysl, na dodávky spojencům,“ popsal v rozhovoru pro Studio 6 historik Pedagogické fakulty Západočeské univerzity Miroslav Breitfelder. Armáda pohltila zhruba třetinu veškeré české strojírenské výroby. Český průmysl tedy chrlil tanky, do těžkého průmyslu šlo přes polovinu veškerých investic a na spotřební průmysl se financí nedostávalo. Do toho probíhala kolektivizace zemědělství, která rozbila tradiční agrární vazby.

Video Historik Miroslav Breitfelder ve Studiu 6
video

Historik Miroslav Breitfelder ve Studiu 6

Nepřátelé jsou pozatýkáni, pojďme na reformu

Zároveň od nástupu komunistů rostly mzdy dělnické třídy, lidé si však kvůli nedostatku běžného zboží neměli co za své peníze koupit. „Lidé měli naspořeno tolik, že se komunisté obávali, že když zruší přídělový systém, převis peněz ve společnosti povede k tomu, že lidé vykoupí veškeré zboží v obchodech a dojde k nedostatku. Proto nakonec volili radikální reformu a lidi o peníze připravili,“ řekl portálu ČT24 historik Ústavu hospodářských a sociálních dějin UK Jakub Rákosník.

První úvahy o měnové reformě v Československu se objevily už v roce 1949. „Tehdy to ale bylo považováno ještě za příliš drastické a nežádoucí řešení,“ připomněl Rákosník. Znovu se o nutnosti reformy začíná mezi komunistickými pohlaváry hovořit až v létě roku 1952 a v listopadu za významného přispění prezidenta Klementa Gottwalda padá rozhodnutí – reforma bude.

„Komunisté si byli jistí, že už je režim dost pevný - političtí odpůrci už byli v lágrech, KSČ už byla po čistkách,“ připomněl v rozhovoru pro portál ČT24 historik a politolog Michal Fejtl. Navíc rostlo zadlužení země a socialistické Československo nemělo mnoho příležitostí, kde sehnat peníze.

Nepřátelé z přátel

Přípravy reformy komunisté před veřejností pečlivě tajili. Teprve 30. května v 17.00 se z rozhlasového projevu předsedy vlády Viliama Širokého lidé dozvěděli, že staré peníze budou platit jen do konce měsíce. Komunistická strana sice reformu vysvětlovala jako krok proti „kulakům a kapitalistickým živlům“, kteří peněžními spekulacemi poškozovali socialistické hospodářství, opak byl ale pravdou.

Směnné poměry
Směnné poměry

V příznivějším kurzu 3:1 si lidé mohli vyměnit jen 300 korun, další směnné poměry už však byly mnohem méně výhodné. Navíc státní dluhopisy vydané po válce, vázané vklady, jejichž výběr omezil ještě demokratický režim v roce 1945, a pojistky byly zcela anulovány. Přísná pravidla platila pro všechny - nejen pro „majetné vykořisťovatele“, jak hlásala propaganda, ale i pro drobné střadatele, z nichž značná část pocházela z dělnických rodin, na které režim do té doby stavěl a kterou privilegoval.

Pro společnost to byl šok – v sobotu 30. května a v neděli – se však ještě podařilo udržet v Československu klid. Lidé se zoufale snažili utratit alespoň část peněz, které měli doma. Široký však se svým projevem přišel v sobotu až poté, co se obchody uzavřely. Jediným místem, kde tak mohli lidé utrácet, byly restaurace.

„Například v automatu Vašata se poprali o mísu ruských vajec, které obsluha přinesla na pult. Lidé se snažili kupovat alkohol – to byla taky poměrně drahá záležitost. To pak ale úřady také zatrhly,“ popsala v rozhovoru pro Historii.cs historička Daniela Musilová.

Nepokoje

Proti státu a jeho institucím se lidé obrátili až v pondělí 1. června, kdy už měli v kapsách jen neplatnou měnu. K demonstracím a stávkám došlo ve více než 120 podnicích po celém Československu - v Praze, v Ostravě a také třeba ve Strakonicích. Nevětší nepokoje však vypukly v Plzni, kde se do demonstrací zapojily dle dobových odhadů 3 až 4 tisíce lidí. Podle komunistů za tím stálo to, že tamní dělníci dostali pozdě mzdy, vyplaceny jim tedy byly až v nové znehodnocené měně.

Avšak historici vidí důvody ostré plzeňské revolty jinde. „Plzeň byla problematická – v roce 1945 ji osvobodili Američani a i v roce 1948 tam zůstávala silná sociální demokracie, nikoliv komunisté. V roce 1953 tam nevypukly demonstrace, ale povstání,“ míní Fejtl. Nespokojenci pronikli do budovy soudu i do radnice, z oken vyhazovali úřední dokumenty i portréty komunistických pohlavárů.

Jarmila Kroftová-Škardová, pamětnice plzeňských nepokojů

„Zajímavé bylo, že na radnici mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Tehdy jsme tomu nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě estébák zatýkal, tak jsem se na něj podívala a okamžitě jsem poznala, že je to týž muž, který vedle mě stál v těch čistých montérkách.“


Plzeňské povstání bylo předem určeno k neúspěchu, bylo totiž živelné, chyběla organizace. „Nebyl nikdo, kdo by převzal moc, a na to také povstalci nakonec doplatili. Hned druhého dne Plzeň obsadila lidová armáda a začalo zatýkání. Bylo to poprvé a naposled, co byla takto armáda použita,“ připomněl Fejlt. Za účast na nepokojích bylo v západočeské metropoli zatčeno kolem 650 lidí, tedy mnohonásobně více než v dalších centrech odporu.

Ekonomická dohra

Demonstrace a stávky neměly dlouhého trvání. Už 5. června zavládl v socialistickém Československu opět klid. „V podmínkách socialistické diktatury 50. let neměl protinázor velké šance,“ poznamenal Rákosník. To je podle historiků také hlavní důvod, proč si podobnou reformu mohl dovolit jen socialistický stát.

  • Fronta před obchodem
    Fronta před obchodem autor: Věněk Švorčík, zdroj: ČTK
  • Výměnné středisko v Tesle Hloubětín
    Výměnné středisko v Tesle Hloubětín autor: František Kocian, zdroj: ČTK

Efekt, který komunisté od reformy čekali, se alespoň na čas dostavil. Socialistickým režimem zdecimovaná ekonomika chytla druhý dech. „Ten jí vydržel až do počátku 60. let. Až v roce 1961 a 1962 došlo k další hrozbě bankrotu,“ podotkl Fejtl.

I v ekonomické oblasti však s sebou měnová reforma přinesla řadu negativních dopadů. Měnovou reformou totiž začalo zejména zhoubné navázání koruny k rublu. Kvůli nevýhodně stanovenému kurzu ve výši 1,80 Kčs za rubl Československo vozilo zboží do Ruska takřka zadarmo.

Den, kdy padla víra v komunismus

Ještě horší však byly dopady politické a sociální. „Devadesát procent zatčených v důsledku nepokojů po reformě a později odsouzených tvoří lidé, kteří měli být oporou režimu, tedy lidé, kteří měli správný třídní původ, správnou profesi odpovídající době, a tito lidé se postavili do čela odporu proti straně, která se domnívala, že od nich jim nehrozí žádné nebezpečí,“ upozornila Musilová.

Nespokojenost je po reformě vidět i mezi lidmi, kteří se do protestů přímo nezapojili. Dlouhé měsíce po reformě se podle historiků táhnou ve znamení poklesu produktivity práce. „Lidé, kteří do té doby byli ochotní dělat socialistické brigády zdarma, najednou ztratili iluze. Dělali jen to, co bylo nezbytné, a když měli přiležitost, pomáhali si jinak,“ popsal Fejtl. V té době nabralo na síle nenápadné rozkrádání státu, které dost možná trvá dodnes.

Na druhou stranu ale měnová reforma přispěla také k rychlému zvýšení zaměstnanosti žen. Přepočítání novomaželských půjček totiž byla pro mladé rodiny katastrofa, a dva příjmy v rodině tak začaly být nutností. To bylo podle Musilové i jedním z důvodů následného poklesu porodnosti. Zatímco ještě v roce 1952 přišlo na svět přes 180 tisíc dětí, v roce 1955 už to bylo jen kolem 165 tisíc dětí a sestupný trend pokračuje až do počátku 60. let.

Jakub Rákosník

„Z politického hlediska lze měnovou reformu kvalifikovat jako chybu, protože vede k velmi hluboké krizi důvěry. Proto také komunisté začnou od roku 1953 dělat velmi populistickou ekonomickou politiku. Začnou klesat ceny, začnou růst mzdy a tam pak skutečně potom velmi rychle vzrůstá životní úroveň.“


Režim musel po měnové reformě ustoupit také na straně perzekucí. Od roku 1957 jsou postupně rehabilitování nejprve odsouzení komunisté, v roce 1960 dojde k masovému propouštění i ostatních politických vězňů.

Nicméně i přes snahu komunistického režimu dopady reformy zmírnit zůstala důvěra ve stát dlouhodobě otřesena. "Termín měnová reforma si pamatuje každý, kdo v té době žil. Ještě v době, kdy se připravovala měnová odluka (v důsledku rozdělení Československa v roce 1993 – pozn. red.), se objevovaly obavy, jestli tomu bude obyvatelstvo věřit, protože to byla měnová reforma," uvedl ekonom VŠE Ladislav Tajovský. A dodnes najdeme mezi starší generací řadu těch, kteří by si nikdy neuložili peníze do banky z obavy, že je o ně stát připraví.

Jedním z mála pozitivních důsledků reformy tak bylo snad jen to, že poprvé od vzniku Československa začínají na jeho území obíhat bankovky jednoho typu a jedné grafiky. Jak ale nasvědčují zkušenosti ze Západu: obojí šlo udělat jinak, lépe a ne státní krádeží za bílého dne.