Praha – Základní lidské právo nežít v chudobě a nezápasit o živobytí – to by měl přinést plán na zavedení základního nepodmíněného příjmu, tedy dávky garantované všem lidem bez ohledu na to, zda pracují, či nikoliv. Téma to není zdaleka nové, ale nepochybně rozporuplné. Příznivci plánu se rekrutují z celého politického spektra. Byť se může zdát základní příjem jako myšlenka ryze levicová, v Česku s ní jako první přišla ODS. Naopak tvrdě narazil základní příjem u ekonomů. Na čí stranu se přikloní veřejné mínění v Evropě, zatím nelze s určitostí říci.
Garantovaný příjem: Důstojnost a peníze na vahách
Proč se v Evropě volá po zavedení základního příjmu? Důvodů je celá řada. K nejčastěji zmiňovaným argumentům patří zajištění práva na důstojný život. „V okamžiku, kdy člověk musí na sociálce vyplňovat komplikované formuláře, musí dokazovat, že jeho děti nemají co jíst a musí se prosit o peníze, tak to je podle mého názoru opravdu ztráta důstojnosti,“ poukazuje na slabinu současného systému Lenka Wagnerová z České pirátské strany. Pokud by existoval základní příjem, lidé by se podle ní nemuseli o peníze prosit.
Zavedení garantovaného příjmu by také mohlo přinést Evropanům větší svobodu a spravedlnost. Mohli by se totiž svobodně rozhodnout, ve kterých fázích svého života budou pracovat, a kdy nikoliv. Nemuseli by také brát špatně placenou práci jen proto, aby se uživili. To by zvýšilo tlak na růst mezd, čímž by se blahobyt obyvatel dále zvyšoval.
Garantovat základní příjem chtěla už ODS
Plán na zavedení základního nepodmíněného příjmu není žádnou novinkou. Vychází z neokeynesiánské teorie a Evropou v různých obměnách krouží celá desetiletí. Mezi jeho hlavní propagátory patří belgický filozof Philippe van Parijs nebo německý podnikatel a spoluzakladatel řetězce drogerií DM Götz Werner.
V českých podmínkách přišla s nápadem na uzákonění základního příjmu už v roce 2006 ODS. Strana tehdy navrhovala, aby každý občan, ať už pracující, nebo nezaměstnaný, od státu inkasoval 6 000 korun měsíčně. Šestitisícová dávka měla nahradit podporu v nezaměstnanosti, sociální příspěvek, dětské přídavky a později i nemocenskou a mateřskou. Zachovány měly zůstat jen dávky pro ty, kteří prokazatelně a dlouhodobě přišli o schopnost pracovat. „Spočítali jsme si to tehdy tak, že by tento systém prodělával pouze dva roky a pak by díky němu stát ušetřil, právě na dávkách,“ vzpomíná tehdejší ministr financí Tlustý. Plán však nikdy nezískal dostatečnou podporu.
To hodnotí pozitivně zvláště levice, podle které by tak mohl být základní příjem návratem k sociálnímu státu. „V Evropě máme společnosti, které jsou stále bohatší z hlediska zdrojů, ale rozdělují se ve stále nerovnoměrnější proporci. Jedni mají hodně, na druhém pólu jsou ti, kteří nemají skoro nic. Koncept základního příjmu pro všechny se snaží na tento trend, který je v zásadě sebezničující, reagovat,“ soudí sociolog a předseda odborné komise ČSSD pro práci a sociální věc Martin Potůček.
V neposlední řadě by pak byly spravedlivě odměněny také ty práce, kterých si současná společnost příliš necení. „Každý člověk nějak pracuje. Je tu spousta práce, která je neplacená, a přitom úplně zásadní pro fungování společnosti, ať je to práce v neziskovkách, práce matek. Taková práce není vůbec ceněná, není placená a vlastně na ní stojí společnost,“ poukazuje na význam nepodmíněného příjmu někdejší poslankyně a neúspěšná prezidentská kandidátka Táňa Fischerová (Klíčové hnutí).
Tvrdá ekonomická realita
Za nerealistické považují plány na zavedení základního příjmu zejména ekonomové. Obávají se, že by na převedení líbivě znějící vize do praxe celá společnost nakonec doplatila. Obdoba sociálního státu by se nekonala, spíš by se mohly nůžky mezi bohatými a chudými ještě více rozevřít. Podle ekonoma CERGE-EI Daniela Münicha by za to mohla mimo jiné ztráta motivace lidí k práci, zvláště k té hůře placené. „Nízko placené práce by buď úplně vymizely, nebo by v nich byla lidská práce nahrazená stroji. Ubylo by tak pracovních míst a v důsledku toho by se zvětšila skupina lidí, kteří nikdy nepracovali, kteří jsou závislí jen na dávkách,“ varuje Daniel Münich.
Základní příjem: Přehled zemí EU
Německo:
V Německu odstartovala diskuze v reakci na nepopulární reformy Hartz IV, které kladly důraz na zaměstnanost a hledání práce. Téma základního příjmu se od roku 2005 objevovalo i v mainstreamových médiích, v 90. letech šlo spíše o diskuzi akademiků. Susanne Wiestová stála v roce 2008 za on-line peticí, kterou podepsalo přes 50 tisíc lidí – patřila mezi nejúspěšnější podobné petice. O dva roky později se díky tomu dostala diskuze o základním příjmu na půdu Bundestagu (konalo se veřejné slyšení). Letos ovšem petice spadla pod stůl, 27. června schválili poslanci na doporučení petičního výboru, že se návrhem nebudou dále zabývat – pro hlasovali poslanci z CDU/CSU, SPD a FDP, naopak zelení a levice (die Linke) chtěli pokračovat v diskuzi.
Francie a Belgie
Ve Francii patří k zastáncům mezi politiky např. Christine Boutinová nebo bývalý premiér Dominique de Villepin, téma se objevilo i v některých diskuzích před prezidentskou kampaní v roce 2012. Francouzský ekonom Yoland Bresson patří mezi zakladatele organizace BIEN, která vznikla v roce 1986 (tehdy Basic Income European Network – v roce 2004 se stala Earth Network) a patřil mezi první propagátory myšlenky jednotného příjmu v zemi. Jeden z nejvýznamnějších teoretiků a obhájců základního příjmu – filosof a ekonom Philipp Van Parijs, pochází z Belgie a také patří mezi zakladatele BIEN.
Nizozemsko:
Poprvé se o základním příjmu začalo mluvit v polovině 70. let, diskuzi odstartoval profesor J.P. Kuiper. V roce 1977 se myšlenka objevila ve volebním programu strany PPR (Political party of Radicals). Mezi roky 1985 – 1995 se pak téma diskutovalo široce i mezi politiky. V posledních 15 letech už téma nepatří mezi tolik diskutované – vláda premiéra Wima Koka (1994-98) totiž kladla důraz na zaměstnanost.
Velká Británie:
Ve Velké Británii se místo pojmu basic income používá citizen's income. Mezi významné zastánce v Británii patří profesor Guy Standing – ten tvrdí, že kvůli globalizace míří stále více lidí do nové sociální vrstvy: precariat (proletariat + precarious – nejistý, riskantní). Vlády by proto podle něj měli občanům poskytnout základní zabezpečení jako právo, právě prostřednictvím základního příjmu. Koncept obhajuje strana zelených v Anglii a Walesu (jedna strana), stejně tak skotští zelení.
Švýcarsko:
Ve Švýcarsku zašly snahy o zavedení základního příjmu nejdál, organizátorům se totiž podařilo nasbírat přes 100 tisíc ověřených podpisů. Díky tomu by se mělo konat celonárodní referendum (zřejmě v příštím roce nebo 2015). K hlavním iniciátorům patří Daniel Häni – podle něj by měl každý občan dostávat měsíčně 2500 franků (asi 53 tisíc Kč). Organizátoři petiční akce sice předpokládají v referendu prohru – myšlenku základního příjmu ale chtějí s jeho pomocí rozšířit mezi lidi. Iniciativu podporuje odborová organizace Syna.
Dalším nepříznivým jevem, který by provázel zavedení základního příjmu, by zřejmě byla také vysoká inflace. Jistota příjmu by totiž nejen tlačila na růst mezd, ale zároveň by přiměla lidi víc utrácet. Růst poptávky by pak umožnil podnikům zvyšovat ceny. „V extrémní situaci se tak může stát, že celý koš zboží, které každý měsíc koupím, zdraží právě o výši rovného příjmu,“ obává se ekonom Raiffeisenbank Aleš Michl.
Kde na to vzít?
Do cesty zavedení základního příjmu se staví také otázka, z čeho by se měl financovat. Hlavní důvod, proč to politici odmítají, je slyšet například na Slovensku. „Základní nepodmíněný příjem ve výši 300 eur – to by na Slovensku byla celá kapitola zdravotnictví a školství,“ upozornil slovenský poslanec Luboš Blaha (SMER).
Peníze
V Česku by částka 300 eur (zhruba 8 000 korun) měsíčně, která bývá na půdě EU často zmiňována, spolykala veškeré příjmy státního rozpočtu. A pokud by stát rozdělil mezi obyvatele jen to, co na dávkách vyplácí nyní, zajistil by jim spíš almužnu než důstojný příjem. Při zachování roční výše výdajů na sociální zabezpečení na loňských 464 miliardách korun by totiž připadlo na každého Čecha 3 682 korun měsíčně. Tak nízký základní příjem při absenci dalších sociálních dávek by tak znamenal drastický propad životní úrovně důchodců i zdravotně postižených.
Co lze a nelze škrtnout
Navíc, jak připouští sami zastánci základního příjmu, ani s jeho zavedením by nebylo možné škrtnout veškeré sociální dávky. Zachovány by měly být hlavně dávky pro zdravotně postižené. „Nemocní a postižení potřebují nějaké sociální dávky, protože si nemohou přivydělat,“ míní Táňa Fischerová.
U Ústavního soudu by pak mohlo narazit zrušení starobních důchodů. Soud už totiž v roce 2010 zákonodárcům nařídil, aby posílili zásluhovost ve výplatách penzí. Zamlouvat by se mu tak nemusela ani rovná dávka, která by penze nahradila. Právě důchody přitom tvoří největší položku sociálních výdajů. Ročně spolykají 80 % z nich.
Je tedy zřejmé, že při současných příjmech by zavedení osmitisícového základního příjmu pro všechny státní rozpočet neunesl. Ani v Evropě neexistuje jasná vize, kde najít chybějící prostředky. Významnější zkušenosti se základním příjmem má jen Aljaška, která od roku 1982 svým občanům každoročně vyplácí podíl z výdělků z těžby ropy. Podobnou dávku pak znají i v bohatých arabských sultanátech.
Jenže Česko ropu nemá a ani s ostatními surovinami, které by ji mohly nahradit, to v Česku není zrovna růžové. Ostatně ani Aljaška z ropy neplatí svým obyvatelům takové částky, o jaké se v případě základního příjmu mluví v Evropě. Za celý rok 2012 každý z 600 tisíc obyvatel Aljašky dostal „jen“ 878 dolarů (cca 73 dolarů měsíčně).
Rozhodnou hlasy Evropanů
O tom, zda se jazýček vah přikloní na stranu ekonomů, nebo spíš propagátorů myšlenky základního příjmu, rozhodnou sami Evropané. Ti totiž mohou již od září podepisovat petici za zavedení této dávky. Pokud se do poloviny ledna 2014 podaří nasbírat napříč EU milion podpisů, dostane se garantovaný příjem mezi agendu Evropské komise. Zatím se zdá, že jsou ale Evropané k této myšlence spíš skeptičtí. Nasbírat se doposud podařilo jen asi 167 tisíc podpisů.
Petice napříč Evropou
Petiční kvótu připadající na každý členský stát zatím nesplnila žádná země. Nejblíže cíli je Chorvatsko, kde už nasbírali skoro tři čtvrtiny potřebných podpisů. Druhé nejúspěšnější je se 68 % signatářů Slovinsko.
Nejmenšímu zájmu se základní příjem těší v Litvě a v Lotyšsku, kde zatím nasbírali méně než 1 % potřebných hlasů. Pod celoevropským průměrem jsou i středoevropské státy s výjimkou Maďarska. V Česku zatím svůj podpis pod petici připojily jen necelé 4 tisíce obyvatel, což představuje asi 13,5 % potřebných hlasů. Na Slovensku má základní nepodmíněný příjem ještě menší podporu, petici tam podepsalo cca 1 700 lidí, což je jen 10 % nutných hlasů.
Lépe dopadla podobná iniciativa ve Švýcarsku, které však není členem EU. Tam se do listopadu podařilo pod petici nasbírat 125 tisíc podpisů. Díky tomu budou moci Švýcaři o zavedení základního příjmu rozhodnout v referendu.