Praha - Odstřel železničního nádraží na pražském Těšnově se stal jakýmsi mementem a symbolem necitlivého přístupu úřadů k památkám. Novorenesanční stavba, která patřila k nejkrásnějším nádražím ve střední Evropě, definitivně zmizela v oblacích prachu dne 16. března roku 1985. Vedle čtyř set kilogramů trhaviny se na tom podílelo i politické rozhodnutí, a to navzdory protestům odborné i laické veřejnosti. Místo, kde nádraží Těšnov kdysi stálo, dnes protíná severojižní magistrála.
Těšnov - dříve novorenesanční nádraží, nyní magistrála
Budova, která vyrostla na pomezí Nového Města a Karlína v sedmdesátých letech zůstala v paměti mnoha Pražanů pod důvěrným názvem „Deniska“. Zrod nádraží byl dílem Rakouské severozápadní dráhy, společnosti, která na počátku 70. let 19. století začala budovat nové dálkové spojení Vídně s Berlínem. Nová trať však Prahu míjela zhruba třicet kilometrů severně. Aby tedy společnost ÖNWB poněkud zmírnila domácí nelibost nad opomenutím hlavního města, rozhodla se do něj vybudovat odbočnou trať.
Architekt Karel Schlimp vtiskl budově novorenesační podobu
GALERIE
videogallery_00083902
Nádraží bylo slavnostně zprovozněno 15. října 1875. ÖNWB zadala projekt svému dvornímu architektovi, kterým byl Karel Schlimp, rodák z Velenic u Žatce. Schlimp ve světě architektury nebyl jen tak někdo, v době stavby pražského nádraží působil jako profesor na vídeňské technice. Stavbě vtiskl novorenesanční charakter.
„Budova těšnovského nádraží byla architektonicky zcela mimořádná. Někdy se vyskytují názory, že architektura byla tak vynikající proto, že Rakouská severozápadní dráha tím chtěla napravit v Praze tu skutečnost, že ji dálkovou tratí prakticky minula o třicet kilometrů. Ta pražská konečná měla reprezentovat železnici v té podobě, ve které ji 19. století znalo,“ řekl železniční historik Pavel Schreier.
Boční křídla ponechal bez vnějších ozdob, o to honosněji ale vybavil budovu střední. Zde byl monumentálně působící římský triumfální oblouk s korintským sloupovím, korunovaný alegorickým sousoším Austrie - ochranitelky orby a průmyslu. Rozlehlou odjezdovou halu pak krášlily znaky měst, jimiž dráha projížděla. Křídelní dostavby byly určeny provozním potřebám železnice, zčásti do nich Schlimp umístil i reprezentační prostory, salony, čekárny a restauraci.
Budova se uzavřela v roce 1972
Více než čtyřicet let neslo nádraží své původní jméno Severozápadní. Po roce 1919 získalo název po tenkrát ještě žijícím Ernestu Denisovi, francouzském historikovi a slovanofilovi. Jeho jméno bylo ale nepřijatelné pro nacisty, kteří dodali novou firmu - Moldau Bahnhof čili Vltavské nádraží. Poválečná doba se zas nakrátko vrátila k Denisovi, ovšem padesátá léta podobným tradicím nepřála a nádraží bylo nazváno Těšnov. Název však neneslo dlouho, neboť s nástupem 60. let začalo tehdejším urbanistům stát v cestě.
Posledním dnem, kdy nádraží ještě patřilo vlakům a cestujícím, byl 1. červenec 1972. Poté byla budova uzavřena a následoval její úpadek. Severní křídlo bylo zbouráno a pro torzo Schlimpovy novorenesance se dlouho hledalo využití. V plánu byla depozitní budova Muzea hlavního města Prahy. Uvažovalo se také, že by zde měla stát vysokoškolská menza či nákupní středisko. Nakonec se ale žádná z variant nerealizovala. Idea vedení dálnice městem byla silnější.