První svobodné volby si nechal ujít málokdo

Praha - Je pátek 8. června 1990 a v celém Československu se otevřely volební místnosti – poprvé od roku 1946 to byly volby svobodné. Zájem o ně byl mimořádný, k urnám přišlo více než 96 procent oprávněných voličů a ti rozhodli o jednoznačném vítězství Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN). Pro obě hnutí byl ale volební triumf zároveň předzvěstí rozpadu, neboť obě hnutí soustřeďovala řadu nesourodých osobností a myšlenkových proudů, a ty se zákonitě musely po nějakém čase dostat do vzájemného střetu. Překvapení nad vysokou účastí tehdy vyslovil i prezident Václav Havel, což je podle něj „znamením, že našim občanům není jedno, v jakých poměrech žijí a budou žít“. Právě situací v Československu kolem svobodných voleb se zabýval speciál z cyklu Demokracie: Rok první.

Rychlé konání svobodných voleb bylo jedním z hlavních požadavků opozičních sil v listopadu 1989. Volby se konaly na základě poměrného systému, který by měl zaručit podíl širšího spektra stran na konečném složení parlamentu. Volební období parlamentu bylo výjimečně stanoveno jen na dva roky - do Federálního shromáždění a České národní rady se dostaly pouze strany, které získaly alespoň pět procent hlasů; v případě Slovenské národní rady bylo toto kvorum tříprocentní. 

„Máme volby. A svobodné. Z toho vyplývá, že ta první úloha, kterou jsme si dali, se splnila.“

Nabídka politických stran byla na jaře 1990 široká, po uvolnění svobody projevu vzniklo kolem 70 politických subjektů, většina z nich však neměla klasickou stranickou strukturu ani pevný ideový rámec. Integrujícím hnutím na české politické scéně bylo Občanské fórum (OF), které vzniklo v listopadu 1989. Od svého počátku sdružovalo rozporné až protikladné politické proudy: byli v něm zastoupeni přívrženci konzervatismu, liberálové a lidé se socialistickou orientací. O charakteru hnutí vypovídalo i jedno z jeho předvolebních hesel „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Na Slovensku plnilo podobnou úlohu občanské sdružení Veřejnost proti násilí. 

Volby byly spíše plebiscitem o přechodu k demokracii než soubojem politických programů. V českých zemích jednoznačně dominovalo OF, které získalo důvěru zhruba poloviny voličů a jeho představitelé obsadili více než polovinu křesel ve federální i české vládě. Na Slovensku s menší převahou zvítězila VPN, když získala více než 30 procent hlasů. 

„Úspěch OF a VPN: Reprezentovali nový vítr, reprezentovali svobodu. Já myslím, že v tom nic jiného nebylo. Nebylo v tom tolik určitých konkrétních požadavků, protože lidé zkrátka byli plní toho 'máme svobodu'.“

Překvapivě dobře dopadly volby i pro komunistickou stranu, která získala průměrně 13 procent hlasů, a stala se tak po OF druhou nejsilnější stranou v českém parlamentu. Pětiprocentní hranici překonaly v ČR ještě Křesťanská a demokratická unie a Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko. Ze Slovenska to byla Slovenská národní strana, Křesťanskodemokratické hnutí a hnutí Együttélés v koalici s Maďarským křesťanskodemokratickým hnutím.

Předvolební dobu rozvířila aféra Bartončík 

„Nebyl jsem nikdy tím, čemu se říká konfident nebo spolupracovník Státní bezpečnosti.“

První polistopadové volby měly i svůj velký skandál. Jeho hlavním aktérem byl předseda lidové strany Josef Bartončík, o němž napsal rakouský časopis Profil, že byl placeným agentem StB. Bartončík to popřel.

Dva dny před volbami však vystoupil tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml a oznámil, že má informace, které Bartončíkovi z morálního hlediska znemožňují vykonávat poslanecký mandát. Do celé kauzy poté vstoupil i prezident Václav Havel, jemuž podle jeho slov Bartončík dal slib, že z kandidátky sám odstoupí. To se nestalo, a proto byly zveřejněny důkazy, že StB vedla Bartončíka jako svého tajného spolupracovníka. Skandál kolem Bartončíka vnímala negativně především lidová strana, která se cítila poškozena ve volbách, v nichž kandidovala v rámci Křesťanské a demokratické unie. 

Čeští a slovenští politici se tehdy teprve učili pracovat v předvolební kampani. V roce 1990 se zdůrazňoval boj proti komunismu – a upozadila se konkrétní témata, se kterými šly strany do voleb už o dva roky později.

Vydáno pod