Adamec zklamal – jeho prosincový kabinet byl opět plný komunistů

Praha – Premiér federální vlády Ladislav Adamec – jeden z mála československých komunistů, jemuž lidé v listopadu 1989 alespoň trochu věřili. Důvodem byl jeho vstřícný postoj vůči protirežimní opozici. Právě on se totiž dokázal v neděli 26. listopadu 1989 postavit před zaplněnou Letnou: „Spojuje nás zájem řešit krizovou situaci politickými prostředky. Proto je vláda připravena…“ Následoval pískot demonstrantů. Poté, co zpochybnil generální stávku, dav jej přerušil pískotem a skandováním: „Demisi!“. A také to byl on, kdo za komunisty jako první s opozicí vyjednával. A nakonec se postavil do čela rekonstruované vlády, kterou veřejnosti představil 3. prosince. Nicméně následovalo zklamání – ve vládě totiž opět dominovali komunisté. Adamec nakonec podal demisi a jeho roli převzal další komunistický politik Marián Čalfa.

„My s vámi zásadně nesouhlasíme, a nás je většina. Vezměte konečně tento fakt laskavě na vědomí,“ stálo v prohlášení studentů AMU. Na večerním koncertě Pro všechny slušný lidi bylo jasné, že s nimi opravdu většina souhlasí.

Adamcův kabinet čítal 21 členů vlády (včetně premiéra) - 16 členů KSČ, po jednom za stranu socialistickou a za lidovce a tři nestraníci. Za základní úkol vlády Adamec označil „urychlení společenské přestavby“ a přípravu svobodných voleb. Vláda zároveň zveřejnila stanovisko, v němž označila vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 za „porušení norem vztahů mezi suverénními státy“ a navrhla zahájit jednání se Sovětským svazem o odchodu jeho vojáků. 

Pro veřejnost i opozici byla nová Adamcova vláda velkým rozčarováním. Nesouhlasilo s ní OF ani VPN a studenti se rozhodli pokračovat ve své stávce. Podle politologů Adamec v této situaci ukázal, že naděje s ním spojované byly přehnané a že nedokáže překročit vlastní politický stín.

Opozice chtěla ve vládě své zástupce, Adamec nesouhlasil

Nespokojenost byla tak silná, že se OF rozhodlo změnit taktiku a žádat personální podíl na federální vládě. V čele kabinetu by měl i nadále zůstat Adamec. Na tento scénář však Adamec odmítl přistoupit a prohlásil, že podá demisi. Navrhovaní ministři jako například Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier či Václav Klaus mu podle jeho slov nepřišli dostatečně odborně kvalifikovaní. Během dalšího jednání dokonce padl prostřednictvím Adamcova poradce Miroslava Pavla návrh, že by Adamec za vstřícnost při výběru nového premiéra mohl později s podporou opozice kandidovat na prezidenta. 

OF v dalších dnech jasně odmítlo náznaky Adamcových prezidentských ambicí a trvalo na doplnění vlády o své zástupce. Adamec vystoupil 6. prosince v televizi s projevem, v němž vyjádřil znepokojení z vývoje situace a obavy z neustálého stupňování požadavků opozice. V souvislosti s tím prohlásil, že je připraven požádat prezidenta o uvolnění z funkce předsedy federální vlády, což o den později učinil. 

Jeho nástupcem se stal místopředseda vlády Marián Čalfa, který sice zpočátku neměl důvěru OF a VPN, postupem času si ale jako premiér „vlády národního porozumění“ získal respekt veřejnosti i opozice a hrál jednu z hlavních rolí v porevolučním období.

Vydáno pod