Za nacistické běsnění přišla česká pomsta

• Lucie Strašíková

17. 5. 201517. 5. 2015, 08:00|Zdroj: ČT24

obrázek

Zdroj: ČT24

Válka skončila a poválečné Československo podle slov prezidenta Beneše potřebovalo „odgermanizovat“. Nejdůležitější tak byla národnost, odejít museli i židovští Němci vracející se z koncentráků. Do sběrných táborů se mnohdy dostávali i antifašisté, byli to prostě Němci. Češi měli stále před sebou zvěrstva z okupace či hrůzy z nacistických pochodů smrti. Není tak divu, že se nahromaděné emoce uvolňovaly a lidé se mstili. Situaci neuklidňovaly ani stále přitvrzující proslovy politiků.

Po květnovém projevu prezidenta Edvarda Beneše o „definitivním vylikvidování německého problému“ o měsíc později v Lidicích učinil prezident celý německý národ odpovědným za nacismus a za všechny jeho zločiny. V Táboře pak zopakoval heslo z pražského Staroměstského náměstí: „Všude a ve všem odgermanizovat republiku.“ 

Oficiálně odsun Němců z Československa umožnila Postupimská konference v srpnu 1945, Češi ale na mezinárodní potvrzení nečekali. Záhy po osvobození nutili v podstatě všechny Němce odejít, a ne zrovna v poklidu: hněv lidí často vyvolával zabíjení dle samovolného výběru a bez jakéhokoliv právního podkladu, týrání, ponižování, znásilňování…

• Benešovo likvidování německé otázky, odejít musely tři miliony Němců

Lanškroun 

Do města dorazili partyzáni a ještě tentýž den - 17. května 1945 - zahájili na náměstí u velkého stolu „lidový soud“ s civilním německým obyvatelstvem. Předsedal mu majitel mlýna a pily, pozdější první předseda Okresního národního výboru - podle dokumentů aktivní odbojář a partyzán. „..Partyzáni si tyto dny užívali. Skandovali a stříleli kolem sebe jako smyslů zbavení. Bili Němce do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Lidé byli pro sebemenší odpor vhazováni do vodní nádrže, věšeni na pouličních plynových lampách a nebo zastřeleni u stěny radnice…“ více čtěte zde 

Lanškroun nebyl první. Například jen pár hodin po skončení války bylo na pražské Bořislavce postříleno asi čtyřicet Němců v civilu: archivář Aleš Kýr nedávno objevil dokument z policejního vyšetřování, který uvádí: „Postřílení zajišťovaných osob bylo před biografem Bořislavka zaviněno nezjištěným důstojníkem v uniformě RA, tedy Rudé armády, který svým jednáním zavinil, že shromážděný dav náhodných chodců zajištěné osoby napadl a všechny postřílel. Samopal s největší pravděpodobností od sovětského vojáka, že šel z ruky do ruky, každý si tam prostě střelil.“ 

Brněnský pochod smrti 

Do Brněnského pochodu smrti na konci května 1945 bylo tehdy z nařízení zemského národního výboru nahnáno až 20 tisíc brněnských Němců. Někteří nepřežili už samotnou cestu, další zemřeli na vyčerpání a úplavici v pohořelickém táboře. Pěšky šli 32 kilometrů na tehdejší hranice s Rakouskem. Podle historických odhadů zemřelo na následky pochodu 1 691 lidí, především kvůli vyčerpání.

Postoloprty 

Na konci května přijely do Postoloprt Revoluční gardy. Ty se skládaly zejména z volyňských Čechů a zakarpatských Ukrajinců, kteří měli v oblasti pro své rodiny slíbené domy a polnosti. Ihned po příjezdu začaly první popravy - místní Němci byli nahnáni do postoloprtské bažantnice. S kulkou v týlu nakonec v masových hrobech skončilo přes 800 místních obyvatel. Ženy, děti a staří lidé byli koncentrováni v lágru v bažantnici a poté odsunuti do Německa. Tím se uzavřela první kapitola masakru. Další se začala psát 3. června, kdy do města dorazil průvod asi 5000 žateckých Němců a popravy pokračovaly- z těchto dní pochází vražda pěti třináctiletých hochů. Policie zná vrahy - více čtěte zde.  

Podbořany 

„Zkraje června 1945 jsem byl u svého dědy v hostinci, v Očihově. Tam jsem viděl, jak revoluční gardisté zatýkali mého otce. Na korbě nákladního vozu ho odvezli do vězení v Podbořanech. To bylo naposledy, co jsem ho viděl,“ vzpomínal pro Český rozhlas pamětník, kterému tehdy bylo šestnáct let. 

V podvečer 7. června 1945 se od nedalekého valovského lesa, kterému místní Němci říkali Elementenwald, ozvala střelba. Pamětník se velmi záhy dozvěděl, co se stalo. „Několik revolučních gardistů přišlo do vesnice. Přikázali nám, několika klukům a mužům, abychom sebrali krumpáče a lopaty. Když jsme přišli k lesu, viděli jsme tam ležet mrtvoly.“ 

Když dorazili na místo, byla už tma: „Na kraji lesa stáli Češi s kulomety. Nebylo jich víc než deset. Čas od času nám stříleli nad hlavami. Přikázali nám, abychom začali kopat jámy.“ Netušil, že pohřbívá i svého otce. To se dozvěděl až později - více čtěte zde. 

To jsou jen příklady toho, co se v poválečném Československu odehrálo. Hrůzu ale prožívali Němci například i v Chomutově, odkud pochodovaly čtyři tisíce Němců ke státní hranici - během cesty jich zemřelo více než 60. Mezi další patří i masakr na Švédských šancích, který prováděli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru. Povraždili tam 265 obyvatel, hlavně Karpatských Němců a Maďarů. Naprostou většinu obětí tvořily ženy a děti. Opomenout nelze ani ústecký masakr. Ten následoval 31. července 1945 po výbuchu muničního skladu v Krásném Březně; zahynulo při něm 27 lidí. Vzápětí se v ulicích města rozpoutal masakr místního německého obyvatelstva. Oběti byly stříleny, ubíjeny, ale také topeny, řada z nich byla shozena z Benešova mostu do Labe. Přesný počet mrtvých dodnes není znám, podle historiků však tehdy zahynulo minimálně 43 lidí, maximálně 100 (jiné prameny dokonce uvádí přes 2000 mrtvých). Jejich smrt měla být odplatou za výbuch v továrně, označený za německou sabotáž.

Podívejte se na hrůzy koncentračních táborů

Kdo se Němcům také mstil?

Obec Tušť poblíž jihočeského Suchdola na Lužnicí, kde odnepaměti docházelo k prolínání českého a německého obyvatelstva. Za okupace se k německé národnosti přihlásila zhruba polovina obyvatel, z nichž většina měla česká jména i český původ. Lidé tu po celou válku žili daleko od všech problémů světa, nikdo nikoho neudával, nikdo nebyl zatčen. Každý měl svých starostí dost, jak uživit svou rodinu. 9. květen ale změnil poklidný život obce. O osudu nerozhodly žádné úřady, ale několik jedinců, kteří se rozhodli sestavit „lidový soud“. Ten obvinil 15 občanů Tuště ze zrady a týráním je donutil k přiznání. Rozsudek zněl: Smrt. 23. května v noci vyšel ze sklepa průvod lidí navzájem svázaných provazy. Měli ujít 750 kroků, ale někteří již nebyli schopni chůze a plazili se po čtyřech. Zhruba kolem půlnoci začalo vraždění, jehož hlavním aktérem byl tušťský občan, který se vrátil z Mauthausenu, kam se ale na rozdíl od jiných dostal za průkazné kriminální delikty… Po mrtvých, kteří až na jednoho měli česká jména, zůstalo deset vdov a dvacet sirotků. A co se stalo s majetkem zavražděných Němců? V řadě případů si jej přivlastnili členové onoho samozvaného lidového soudu. (Roman Cílek: Čas vítězů, čas poražených)

Případy zabíjení německých civilistů v českých městech a obcích těsně po válce přibližuje dokument  Davida Vondráčka Zabíjení po česku. Dokument lze zhlédnout v ivysílání ČT. 

Šlo o spravedlivý akt vycházející z logiky zločinu a trestu nebo o etnickou čistku, vyhnání a realizaci principu kolektivní viny? Názory po 70 letech od konce války se zabýval průzkum společnosti Post Bellum. Jeho výsledky mluví jasně: Odsun byl spravedlivý, omlouvat se není nutné. Ale násilnosti, které ho provázely, nejsou spravedlivou odplatou za zvěrstva, jichž se za války nacisté na Češích dopustili. Přesvědčení nacisté znepříjemňovali život i po válce. Na mnohých místech se schovávaly skupinky werwolfů, kteří již od roku 1944 vytipovávali místa pro tajné sklady třaskavin a připravovali sabotáže proti poválečnému Československu.