Rudá armáda osvobozovala osvobozené město

„Vítáme slavnou Rudou armádu ve svobodné Praze!“ zdravil pražský rozhlas 9. května sovětské tanky, které nad ránem pronikly do české metropole. Byl jim kladen jen minimální odpor, město bylo totiž tou dobou už více méně v rukou českých povstalců. Z triumfálního vjezdu Rudé armády se v podstatně ihned po ukončení bojů začala tvořit legenda o osvobození Prahy. V posledních květnových dnech po boku českých povstalců sice bojovali ruští vojáci, ovšem z Ruské osvobozenecké armády, která podléhala velení Andreje Vlasova, muže, který byl do jejího čela jmenován Heinrichem Himmlerem. Osvobození Prahy se věnoval pořad HITORIE.CS.

Historie.cs - Volá Praha! (zdroj: ČT24)

„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli,“ popisuje vojenský historik Eduard Stehlík poslední události druhé světové války v jediném evropském velkoměstě, které i po bezpodmínečné kapitulaci Třetí říše dále bojovalo proti vojákům nacistického Německa.

„Němci věděli, že se dopouštěli zvěrstev, a proto v celé řadě případů trvali na tom, že se vzdají pouze důstojníkovi. Hledali na druhé straně lidi v uniformách, mysleli si, že u nich bude alespoň nějaká záruka dodržování pravidel chování k válečným zajatcům,“ vysvětluje Stehlík, proč nacističtí vojáci na samém sklonku války pokračovali v boji. Dalším důvodem byl podle něj fanatismus a frustrace z prohrané války. Chování Němců bylo extrémně kruté, Stehlík připomíná vraždění malých dětí, dobíjení zraněných a další mnohá barbarství prvních květnových dnů.

Mezi 6. a 8. květnem se pražské povstání s nástupem jednotek SS od Litoměřic, Milovic a z Benešovska dostává do kritické fáze. „Hraje se o bytí a nebytí nejenom celého povstání, ale možná i celé Prahy,“ říká Stehlík. „Z Benešovska doráží vycvičení, ke všemu odhodlaní muži, kteří naprosto bez milosti vraždí civilní obyvatelstvo, ženou lidi před tanky, vypalují domy.“

Tíhu situace dokládají i záznamy rozhlasového vysílání. „Praha volá americkou armádu, spojenecké armády u Plzně! Pomozte nám zachránit Prahu!“ ozývalo se z pražského povstaleckého vysílače. Žádost o pomoc směřovala pochopitelně i ke spojenci na východě: „Praha volá, zde je česká Praha. Rudá armádo, pošlete nám pomoc, potřebujeme tanky, letadla! Nenechte nás zahynout ve zbytečném boji. Pomozte, rychle, rychle, rychle!“

Vlasov zrádce, Vlasov zachránce

Pomoc však nepřišla ani od Američanů, ani od sovětských vojsk. Boji proti okupantům se společně s československými povstalci sice účastnili ruští vojáci, ovšem nikoliv z armády Rudé, ale z Ruské osvobozenecké, která po svém vzniku bojovala po boku nacistů. Generál Vlasov se stal společně se svými muži jedním z úhlavních nepřátel Sovětského svazu. Vlasovci byli rekrutování převážně z ruských válečných zajatců, Stalin je chápal jako zrádce. V případě, že by padli do zajetí Rudé armády, by je v Rusku čekala poprava, popřípadě Gulag.

Na rozkaz velitele Sergeje Kuzmiče Buňačenka se Vlasovci do povstání zapojili 6. května. V Praze operovaly čtyři pěší pluky a jeden průzkumný oddíl Ruské osvobozenecké armády. Po získání informací o postupu Rudé armády a setrvání amerických vojáků v Plzni se rozhodli, že se z Prahy stáhnou. Květnové povstání však zcela bez podpory nezůstalo. „Generál Buňačenko ponechal v Praze jeden dělostřelecký oddíl, který 8. května zabránil postupu jednotek SS do centra města a opakování malé Varšavy,“ říká historik Pavel Žáček. Více než 80 z nich bylo během bojů zraněno, Rudá armáda je zastihla v lazaretech. Česká národní rada si vyžádala od maršála Koněva slib, že s nimi bude jednat humánně. Byli popraveni. Během pražského povstání zahynulo více než 300 Vlasovců, pohřbeni jsou v hromadném hrobě na Olšanech.

Osvobození osvobozeného města

9. květnová noc měla být první mírovou, opakovaná německá kapitulace po půlnoci vstoupila v platnost a jednotky všech armád se měly zastavit na místě. Jenže němečtí vojáci v Československu stejně jako Vlasovci se pokoušeli překročit demarkační linii a padnout tak do amerického, nikoliv sovětského zajetí. Rudá armáda se jejich ústupu snažila zamezit bombardováním, při kterém v Čechách zahynulo 1300 civilistů.

Většina německých oddílů opustila Prahu v noci z 8. na 9. května, ve městě zůstávaly jen roztříštěné oddíly SS, které odmítaly přijmout německou kapitulaci. Asi hodinu po půlnoci oznamuje pražský rozhlas, že „Praha vydržela a zvítězila!“

Až v brzkých ranních hodinách do Prahy ze směru od Slaného a Veltrus pronikla předsunutá jednotka 1. ukrajinského frontu Rudé armády vedená maršálem Koněvem a likvidovala poslední ohniska odporu. „V okamžiku, kdy do Prahy s obrovským nasazením pronikají sovětské tankové jednotky, tak narážejí v podstatě jen na sporadický odpor,“ popisuje Eduard Stehlík okamžiky, o nichž se v budoucnosti začne hovořit jako o slavném osvobození. „Hlavní boje v Praze jsou v tu dobu už dávno pryč,“ konstatuje.

„Byli jsme desítky let učeni, že při osvobozování Prahy 9. května padlo 400 sovětských vojáků. Ve skutečnosti jich padlo 20 až 30,“ dodává historik Jindřich Marek. Právě proto Rudá armáda nemusela použít těžkou techniku, děla a tanky, což by podle Marka znamenalo srovnání Prahy se zemí.

Projev maršála Koněva na Staroměstském náměstí
Zdroj: ČT24/ČTK

Nabízí se proto otázka, kdo Prahu vlastně osvobodil? „Jisté je, že bez účasti První divize Ruské osvobozenecké armády by západní část Prahy byla určitě obsazena Němci 6. května 1945 a povstání by s velkou pravděpodobností bylo potlačeno následující den,“ píše v knize Poker o Prahu spisovatel a novinář Rudolf Ströbinger. Stejný názor jako jeden z prvních hájil britský historik Glorney Bolton, který tvrdil, že „Vlasovova intervence zachránila Prahu.“ Ostatně, tutéž myšlenku vyslovil ve svém slavném románu Souostroví Gulag i nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn.

Povstalci v nemilosti

Ti, kteří riskovali své životy a podíleli se na vedení pražského povstání, upadli po skončení války v nemilost komunistů i demokratů. Bylo jim mimo jiné vyčítáno, že povstání „zpackali“. Během prvních květnových dnů přitom v Praze zemřely stovky lidí, z toho více než 50 důstojníků. „Historická pravda musí ustoupit pravdě politické,“ odpověděl údajně Edvard Beneš na otázku, proč dochází k devalvaci povstání. „Pan profesor už chce ministerské křeslo?“ urážel komunistický ministr Kopecký profesora Alberta Pražáka, předsedu České národní rady, který se osmělil otázat, zda platí slib z Londýna i Moskvy, že poválečná vláda bude složena jak ze zástupců zahraničního, tak domácího odboje. „Zahraniční odboj byl tak sobecký, bez ohledu na to, jestli šlo o komunisty nebo demokraty, že s domácím odbojem nepočítal,“ říká historik Jindřich Marek.Odstavení od vlivu na poválečný vývoj Československa však není tím nejhorším, co velitele pražského povstání potkalo. Někteří byli popraveni, jiní strávili roky ve vězení. „V roce 1948 byl zatčen a odsouzen na doživotí. Nakonec byl z vězení propuštěn na velkou amnestii v roce 1960, v roce 1961 umřel na těžký infarkt,“ popisuje Marek osud vojenského velitele povstání generála Kutlvašra. Podobně se komunisté zachovali k mnoha dalším.