Hradec Králové – Michal Vaněček z Hradce Králové pomohl dopadnout násilníka, který nožem ohrožoval obsluhu herny. Náhodou jel kolem na kole a neváhal útočníka pronásledovat. Za to si vysloužil ocenění Pomocná ruka zákona. Jak se máme zachovat, když se staneme svědky zločinu? Ne všechny případy totiž končí tak dobře jako tento z Hradce.
Svědectví zločinu – zasáhnout, nebo zůstat stranou?
Události o nutné obraně (zdroj: ČT24)
32letý strojník z hradecké fakultní nemocnice Michal Vaněček jel na kole kolem jedné z heren. Přes otevřené dveře slyšel volání o pomoc a uviděl, jak z herny vyběhl nějaký mladík. Michal neváhal a vydal se ho pronásledovat. „Byl jsem jeho stín,“ popsal. Během pronásledování se Michalovi podařilo mobilem zavolat policii a popsat, kde se nachází. Během chvilky mladíka dopadla policejní hlídka. Ten vůbec nechápal, jak ho mohla hlídka tak daleko od místa činu dopadnout.
„Klobouk dolů před vaším jednáním,“ vyslechl si Michal při dnešním slavnostním předávání ceny. Před přímým zákrokem ale policie důrazně varuje. V tomto případě měl mladík u sebe nůž se 14centimetrovou čepelí. „Pro policii je důležité, když je někde něco spácháno, aby se o tom dozvěděla. Nedoporučuji ale, aby někdo zadržoval pachatele trestné činnosti, to je práce policie,“ nabádá veřejnost hradecký policejní ředitel Martin Červíček.
Neobvyklé ale nejsou situace, kdy svědek trestného činu proti pachateli sám zasáhne. Pak se hodnotí, jestli šlo o nutnou obranu. Termín upravuje trestní zákoník. Jde o případy, kdy člověk odvrací přímo hrozící nebezpečí nebo trvající útok. Může přitom chránit nejenom své zájmy, ale i někoho třetího. Nutnou obranou se rozumí třeba obrana proti fyzickému útoku nebo útoku na majetek či osobní svobodu. Taková obrana musí být přiměřená - z hlediska počtu útočníků a způsobu útoku.
- Co není nutná obrana: Když vám bude někdo otrhávat švestky a vy po něm střelíte. Nepřiměřená obrana je také, když se poškozený začne bránit, až když útočník utíká.
Podle psychologů je těžké posoudit v dané chvíli i sílu útoku - a zvolit reakci. „Když je člověk napadený, tak je rozrušený a může si myslet, že mu hrozí větší útok, než doopravdy hrozí,“ upozorňuje advokát Josef Lžičař. Také psycholog Jan Lašek nabádá k opatrnosti. „Hezký úmysl je jistě namístě, ale riziko, které tam je, si člověk ani nemusí uvědomit,“ říká.
Podobné případy jsou skoro vždycky sporné – a rozhodují o nich soudy. Pár případů z minulosti – Jaromír Šebesta dostal deset let za to, že na svém pozemku v Chotěbuzi zastřelil jednoho z mužů, o kterých si myslel, že přišli krást. Oni tvrdí, že sbírali šrot. Karel Bašta, majitel sběrného dvora, chtěl také zastavit zloděje. Dvě rány z brokovnice zranily nohu řidiče a připravily o zrak spolujezdkyni. Za pokus o vraždu dostal nakonec šest let. Z vězení ho pustila milost Václava Klause. Nejznámějším případem, který otázku nutné obrany otevřel, je kauza sochaře Pavla Opočenského – ten zabil jednoho ze skinheadů, který ohrožoval skupinu lidí. Soudy ho nejdřív potrestaly a posléze viny zprostily.