Praha – V meziválečném Československu jezdila auta po levé straně vozovky, teprve v březnu 1939 začal platit výnos, který ze dne na den převedl provoz doprava. Za změnu jízdy však nemohou Němci, jak se někdy traduje. Novinka se totiž připravovala už dříve – v té době už jezdila auta vpravo ve velké většině Evropy. Příchod německé armády a vznik protektorátu tak změny jen urychlil. Výnos vrchního velitele německé armády von Brauchitsche začal platit 17. března 1939. Jen Praha tehdy dostala devítidenní odklad, a to kvůli rozsáhlé tramvajové síti.
Jezdí se vpravo! hlásaly v roce 1939 plakáty - novinku však nepřinesli Němci
Dopravní novinka se začala připravovat už v meziválečném Československu. V polovině 20. let například vláda přistoupila k Pařížské konvenci, čímž se zavázala „v přiměřeně vhodné době“ zavést jízdu vpravo. V roce 1931 pak republika přislíbila, že na pravou stranu vozovky přesune dopravu do pěti let - což se však nakonec nepovedlo.
Motoristické spolky byly většinou pro, na odpor ale změna jízdy často narážela na venkově. Část dopravních a stavebních odborníků navíc poukazovala na značné finanční náklady. Nejvíce peněz mělo stát nezbytné přebudování tramvajových výhybek a nástupišť, ale i změna značení. V listopadu 1938 (tedy už po odstoupení pohraničí) vydal stálý výbor Národního shromáždění opatření, kterým s platností od 1. května 1939 zavedl jízdu vpravo.
Doprava na Václavském náměstí po zavedení změny směru jízdy
Do Prahy vpravo, po Praze vlevo
Příchod německých vojáků a konec druhé československé republiky v březnu 1939 tak celou věc „jen“ o šest týdnů urychlil. Někde se po pravé straně začalo jezdit už první den okupace (třeba v Ostravě), zbytek území se k dopravní změně připojil 17. března. Jen hlavní město protektorátu získalo výjimku, zdejší rozsáhlou tramvajovou síť totiž nebylo možné přebudovat ze dne na den.
Pražské elektrické podniky se otázkou, co všechno bude potřeba při změně směru jízdy udělat, zabývaly už od konce 20. let. Po rozhodnutí z listopadu 1938 se proto začala připravovat rozsáhlá přeměna tramvajové dopravy v hlavním městě. Do začátku května se měly vyměnit výhybky, přebudovat značení, některé nástupní ostrůvky ale i tramvaje samotné - u novějších vozů se třeba musely přesunout dveře z levého na pravý bok.
Přes všechny předchozí přípravy se nicméně v Praze mohla jízda vpravo zavést až devět dnů po zbytku protektorátu, a to od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939; až do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci ale vzpomínali, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili a nebylo prý nikterak vzácné vidět třeba až na Smíchově u Anděla vojenské auto v protisměru.
Kvůli rozsáhlé tramvajové síti mělo hlavní město odklad
Změna se neobešla bez nehod, Josef Lhotský první obětí
Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy „Jezdí se vpravo!“, přesto si ale tento krok vyžádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo.
V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 nehod, většinou srážek chodců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická nehoda dne, spojovaná s přechodem na nový způsob jízdy, při které zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí po druhé straně.
Vlevo se jezdí ve více než 70 zemích světa
V současné době se s jízdou po „špatné straně“ nejčastěji setkají řidiči mířící za kanál La Manche. V Evropě se jezdí vlevo ještě v Irsku, na Maltě nebo Kypru. Další země už jsou pro Středoevropana většinou exotické - v drtivé většině jde o bývalé britské kolonie.
Vlevo se tak jezdí na některých ostrůvcích v Karibském moři, v řadě zemí na jihu Afriky (JAR, Botswana, Namibie, Zambie nebo Zimbabwe), na ostrovech v Indickém oceánu (Seychely, Mauricius), dále třeba v Malajsii, Indonésii, Indii, Nepálu, Pákistánu, Singapuru, Thajsku, ale také v Japonsku, v Austrálii nebo na Novém Zélandu.
Úsměvné legendy: Vlevo jezdíme kvůli meči, vpravo kvůli Napoleonovi
O důvodech, proč se někde jezdilo či stále jezdí vlevo, kolují úsměvné historky. V dřívějších dobách, kdy se žádný muž neobešel bez meče – většinou po levém boku - prý chození vlevo snižovalo možnost zranění kolemjdoucích, navíc se při tasení meče zbraň ocitla v ruce bližší protivníkovi. Z podobných důvodů se jezdilo vlevo také v Japonsku v dobách samurajů (tam tento zvyk zůstal dodnes).
Jezdit vlevo bylo prý snadnější i pro vozky. Kočí, pokud byl tedy pravák, potřeboval držet bič v pravé ruce, a proto musel sedět co nejvíce vpravo, aby nemohl zasáhnout nikoho sedícího u něj nebo vzadu. Z tohoto místa však měl nejlepší výhled, pokud jel na levé straně silnice.
Napoleonští vojáci převezli obraz k Mohyle míru
Také pro jízdu vpravo existuje „zaručená teorie“. Za všechno prý může jeden z nejslavnějších leváků Napoleon Bonaparte. Světoznámý vojevůdce vedl své armády po pravé straně silnice a toto pravidlo prosazoval všude, kam se při svých výbojích dostal. Francouzské kolonie tedy jezdily vpravo, zatímco kolonie pod britskou korunou vlevo. Také v USA se jako v bývalé kolonii nejdříve jezdilo po levé straně, po získání nezávislosti však Spojené státy přešly napravo.