Uhl: Marxista, jehož myšlení se s komunisty rozcházelo

Praha – Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Tak zní titul knihy vzpomínek Petra Uhla, v níž disident a signatář Charty 77 sumarizuje svůj život zejména před rokem 1989. Uvažoval někdy o emigraci? Uvažoval, když byl podruhé v kriminále, ale zůstal. A kým se cítí dnes? „Stále se považuji za marxistu, ale lidsky ba ani politicky to pro mě není důležité. Víc se cítím jako novinář, Pražák a otec čtyř dětí,“ tvrdí.

Marxismus je pro něj přístup k životu. „Mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti. Politicky se označuji za socialistu, který má blízko k sociální demokracii. Dále jsem levicový liberál a hodně mě ovlivnilo zelené myšlení,“ charakterizuje sám sebe člověk, který dnes už do politiky nezasahuje. Ale na konci svých vzpomínek ještě dodává: „Antikomunismus všech podob považuji za nejhorší pohromu či nemoc dnešní české společnosti…“ 

Jeho otec nevěřil, že by komunisti dokázali popravovat 

Úplně idylické dětství neměl; rodiče se rozváděli pět let, soud jej svěřil do péče otce, ale i po rozvodu bydleli všichni v jednom bytě. Otec byl obchodní agent, studoval v Paříži a na jaře 1948 vstoupil do strany, aby „zachránil rodinu“. Kritizoval Beneše a maličko i Masaryka, ale ani komunistické poměry se mu příliš nezamlouvaly; vstup do KSČ považoval za zpronevěru svým ideálům. „Ty ale nebyly vůbec pravicové – volil Modráčka, což byla sociálnědemokratická frakce, levicovější než sociální demokrati,“ vysvětluje Uhl a připomíná i otcovy výhrady ke komunisty řízené demokracii. „Nicméně tomu, že by mohli komunisté někoho popravit, tomu nevěřil, myslel si, že trest je jen naoko, že Slánský a ostatní skončí v Moskvě na plastické operaci a nakonec se vrátí a budou žít pod jinou identitou,“ vzpomíná na otce, který jej v životě hodně ovlivnil a mimo jiné jej přivedl i ke studiu francouzštiny. 

Politické procesy zasáhly nejen politické špičky. Jizvu tak zanechaly i v Uhlově rodině, a to přesto, že jeho otec se snažil přes příbuzného aktivního komunistu pomoci. V roce 1953 tak ve vězení v Opavě umírá Uhlův strýc Karel Čihák. Provinil se tím, že zajistil lékařskou péči pro postřeleného agenta-chodce. Toho ale chytili, on „zpíval“ a Čihák vyfasoval dvacet let. 

Marxista, ale ne komunista 

Kromě otce měl na Uhlovu budoucnost silný vliv i docent Jiří Hermach, který na vysoké škole přednášel marxismus. Na jeho přednášky dodnes vzpomíná, ale není sám; Hermach utkvěl v paměti i Karlu Hvížďalovi. Uhl docenta pak náhodou po letech potkal a děkoval mu za to, že jej přivedl k marxismu. Paradoxem ale byl fakt, že Hermach byl již tou dobou vyloučený z KSČ a po vzniku Charty 77 byl jedním z prvních signatářů dokumentu. 

Začátkem 60. let dostal Uhl na vysoké škole od svého staršího spolužáka nabídku vstoupit do strany, aby ji pomohl změnit zevnitř. Přemýšlel o tom, ale nevstoupil. A důvod? „Moje politické názory jsou natolik marxistické, socialistické, levicové, že se příliš rozcházejí s praxí i teorií komunistické strany…,“ vysvětlil svému spolužákovi, který nakonec po roce 1968 sám ze strany vystoupil, ale soudruzi jeho rozhodnutí nepřijali a vyškrtli jej. 

Později, v době Charty 77, měl Uhl asi nejblíže právě k těm, kteří do strany vstoupili a poměry skutečně změnili – to, že vše nakonec skončilo okupací, na tom nic nemění. Mezi nimi se objevil i Alexandr Dubček - symbol jara 1968, kterého všichni milovali, ale Uhl mu celých dvacet let nedokázal odpustit. Nešlo o podpis moskevského protokolu, ale o legitimizaci tzv. mimořádných opatření ze srpna 1969 - tzv. pendrekový zákon, který umožňoval tvrdě postihovat všechny, kdo narušovali „socialistický společenský řád“. Uhl totiž jeho důsledky zažil na vlastní kůži. 

A na Dubčeka vzpomíná i v souvislosti s Chartou. Dubček totiž Chartu odmítl podepsat přesto, že byl opakovaně o podpis žádán. A důvod? Nechal se slyšet, že on s podpisem nemá žádný problém, ale je pod jeho důstojnost připojovat se dodatečně - více o Chartě 77.

Zlatá šedesátá ukončil srpen 1968 v Paříži a kriminál 

Období uvolnění prožil Uhl na cestách, potkal svou první ženu – vztah jim ale vydržel pouze necelé dva roky. Nicméně i po rozvodu až do března 1970, kdy ji zavřeli, měla samostatný pokoj v jeho bytě.  

21. srpna seděl v Paříži na chodníku a málem brečel

Se svou první, tehdy již bývalou ženou jel na domluvenou schůzku. Když přesedali z autobusu na pařížské metro, všiml si, že kolemjdoucí má noviny, v nichž je fotka tanku a na pozadí Národní muzeum s velkým titulkem Rusové okupují Prahu. Myslel si, že jde o vtipnou zprávu vycházející z hysterie ze sovětské politiky. „Tak jdu blíž a vidím, že je to opravdu France Soir, tak jsem si ho šel s roztřesenýma rukama koupit ke kiosku. To bylo 21. srpna…“

Pražské jaro prožil v levicovém Hnutí revoluční mládeže, za své aktivity skončil na sklonku roku 1969 ve vazbě a první velký politický proces období normalizace byl na světě. Z vězení do již znormalizované společnosti se vrátil až roku 1973. Vězeňské cely byly tehdy plné nepohodlných lidí: na vycházkovém dvoře vídal mimo jiné i syna Jaroslava Šabaty, a tak se po propuštění za ním vypravil, aby si konečně mohli popovídat. Poznal tak i Annu Šabatovou, s níž se v srpnu 1974 oženil. Když ji žádal o ruku, přišel i s jedním poměrně zvláštním argumentem: aby mu měl kdo posílat balíčky do kriminálu, kdyby ho zavřeli. 

Charta 77 – takový otevřený salon všech vyznání 

Přes rodinu Šabatových poznal i další disidentské osobnosti: Jiřího a Danu Němcovy, v jejichž bytě v Ječné se scházeli nejen Plastici a Ivan Magor Jirous, ale i Václav Benda či Václav Malý. „Byl to takový otevřený salon, ateisti, katolíci, evangelíci, marxisti…,“ vzpomíná. Václava Havla poznal až při procesu s Plastiky: Havel se jako jediný dostal do soudní síně, a to proto, že soudnímu zřízenci - estébákovi - řekl, že je Jirousův bratr. „On to myslel v duchovním smyslu, ale estébák to nepochopil,“ dodává. 

Se vznikem Charty 77 a později i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) přišly i komunistické represe: vyhazov ze zaměstnání, stálý dohled StB a v roce 1979 i nástup do vězení na pět let. „Společnost“ tří mužů s autem měl od září 1977: pro představu neustále seděli před jeho bytem a kontrolovali, kdo chodí dovnitř, jezdili s ním výtahem nebo i tramvají a do vysílačky hlásili pohyb „objektu“. 

Až ze slov majora StB jsem pochopil, že je konec 

Roku 1987 zažil podobně jako jiní velké zklamání z Gorbačovovy návštěvy Československa. Nejen on, ale i exkomunističtí disidenti očekávali, že Gorbačov označí intervenci z roku 1968 za chybu, ale ten neřekl nic. Až následné události v Polsku přinesly jistou naději: „Ale kdyby mi někdo začátkem listopadu 1989 řekl, že sedmnáctého to rupne a situace se zcela změní, tak bych tomu nevěřil.“ A to přesto, že při výsleších byla zřejmá odvaha estébáků kritizovat poměry bez ohledu na to, zda je někdo slyší. 

Ale i samotný 17. listopad byl pro něj překvapením. Všechny tahanice kolem Drahomíry Dražské a údajné smrti studenta Martina Šmída - více o údajné smrti na Národní třídě - prožíval v kriminále, kde jej drželi kvůli šíření poplašné zprávy. Neměl tudíž dostatek informací o tom, co se venku děje. „Když jsem jel autem z Litoměřic z vazby do Prahy s majorem StB a on mi nezainteresovaně vykládal, co se děje, že už to tady budou muset dělat jiní…. A já jsem pochopil, že se mnou jede jako ochranka.“ 

Václav Klaus s Petrem Uhlem na pracovním setkáním OF (1990)
Zdroj: Vladislav Galgonek/ČTK

A pak už přišla demonstrace na Letné, kde se Uhl omlouvá za rozšíření zprávy o smrti studenta při demonstraci na Národní třídě, a dav mu odpouští. Ale právě v tu dobu přišlo i jedno kuriózní setkání. Kolem Václava Havla se tehdy objevují nové osobnosti a mezi nimi i Václav Klaus, který se k Uhlovi hlásil, jako by se znali od nepaměti: Přišel k němu, podal mu ruku a řekl: „Ahoj.“ Ale Uhl na něj rozpačitě zíral. „Ty jsi přece Petr Uhl, my jsme přece spolu chodili na jedenáctiletku, maturovali jsme v osmapadesátém v Londýnské. Ty si to nepamatuješ?“ Petr Uhl si své spolužáky pamatoval, ale Klaus mezi nimi nebyl… Klaus mu tedy připomněl, že chodil do vedlejší třídy, ale ani po dvaceti letech Uhlovi neodpustil jeho výpadek paměti.

Petr Uhl dodnes bydlí na rohu Anglické ulice. Kamera, která před listopadem sledovala život Uhlovy rodiny, je tam pořád, dnes ale hlavně kvůli dopravní situaci. „Já znám jen dva domy, kde tyhle kamery byly - u Václava Bendy a u nás,“ vzpomíná Uhl a jeho přítel Zdenko Pavelka ještě doplňuje pozorovatelnu na Mánesově věži. „Ano, a ještě u Havla,“ dodává.

Nová kniha o Petru Uhlovi (zdroj: ČT24)
Vydáno pod