Jsou okamžiky, kdy se národ musí zvednout, říká příbuzná parašutisty Kubiše

Stovky lidí si v pondělí u pražského chrámu Cyrila a Metoděje připomněly památku parašutistů, kteří se zde před 76 lety střetli s přesilou německé armády. Ani jeden z výsadkářů, včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří provedli útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, boj nepřežili. „Národ musel dát najevo, že si nenechá všechno líbit,“ říká Dagmar Raupachová, praneteř Jana Kubiše, která byla hostem pořadu Události, komentáře. Otázky kladl moderátor Daniel Takáč.

Jak si dnes rodina Jana Kubiše připomíná?
Vzhledem k mé osobní vazbě, k pokrevnímu příbuzenství s Janem Kubišem, jsem o těch věcech velmi přemýšlela. Informace v rodině, od rodičů, od babičky, od dědy mi byly dávkovány vlastně od počátku, samozřejmě vzhledem k mému věku. Takže jsem s tou událostí přirozeně vyrůstala. A musím říct, byť se mnohdy setkávám s jiným názorem, jsem bytostně přesvědčena o tom, že to byl správný krok, správný čin. 

I s ohledem na rodinné následky, na následky pro zbytek protektorátu, na dopad na osobu lidí, kteří útok provedli?
Musím zdůraznit, že jsem si velice dobře vědoma toho, co následovalo. Kolik to bylo utrpení, kolik to bylo smutku, kolik ztrát na životech. To všechno si samozřejmě uvědomuji.

Nicméně přesto všechno si myslím, že jsou určité okamžiky nebo období v životě národa, a to nemá vůbec nic společného s nacionalismem, že jsou prostě období, kdy se národ musí zvednout. Musí dát najevo, že si nenechá všechno líbit, že nebude sklánět hlavu za pár výhod, že hodnoty, jako je čest, jako hrdost, jako sebevědomí národa, jsou neskutečně důležité. Ty hodnoty jsou zásadní a tomu odpovídá také jejich cena. Mnohdy se zaplatí i cena nejvyšší, kterou je život.

Na Jana Kubiše jsem pyšná, říká Dagmar Raupachová (zdroj: ČT24)

V rodině tyhle debaty vedete? Případně, kdo vítězí v těch debatách?
Musím říct úplně upřímně, že jsem ani jednou, opravdu ani jednou v rodině nezaznamenala, ať už od babičky, od dědy, od maminky, že by někdo řekl sebemenší výčitku směrem k Janu Kubišovi. Přitom nebýt jeho, tak jsme nemuseli trpět, maminka, ještě jako dítě, byla v koncentračním táboře. Přesto ta výčitka nikdy nepadla.

Samozřejmě taková událost rodinu ovlivní. Ale není to jenom to utrpení, ale myslím, že tam je určitá část i pozitivního vlivu, kdy já osobně jsem měla pocit, že ta rodina má do budoucna naprosto srovnané životní hodnoty, že ten žebříček je tam prostě jasný.

Říkala jste, že jste se to dozvídala postupně, že vám to doma dávkovali. Jak se to dávkovalo nebo jak se o tom debatovalo v období komunistického režimu?
Když jsem byla dítě, tak jsem si žádný rozdíl neuvědomovala, protože naše rodina na to měla stejný, konstantní názor. Čili já jsem tam žádný rozdíl nepozorovala.

Veřejně se to nepopíralo. Spíše se možná zdůrazňovaly ty dopady.
Máte pravdu, uvědomila jsem si to, když jsem nastoupila do základní školy. Byla jsem v první třídě a tam, jak jsem s tím příběhem žila, jsem měla tendenci se pochlubit, protože pro mne byl Jan Kubiš hrdina. Byla jsem na to pyšná, že ho máme v rodině. Takže jsem se s tím takhle chlubila a vzpomínám si, že za mnou přišla paní učitelka, a podotýkám, že to určitě nemyslela zle, ale říkala mi: „Nemluv o tom tolik.“

To mě šokovalo, pravděpodobně proto jsem si to také uchovala v paměti. Samozřejmě jsem s tím přišla ze školy domů a tam mi to naši zase vysvětlili, takže já jsem si z té pseudoučitelské autority nic nedělala.

Prosím krátce ještě jednu věc. Karel Čurda. Pod rodinným tlakem udával, kvůli Čurdovi Gestapo parašutisty dopadlo. Kdyby neudal, mohli přežít?
Samozřejmě se nedostanu úplně k těm exaktním dokumentům. Nicméně jsem o tom také přemýšlela a říkala jsem si, že možná ano. Parašutisté zcela určitě počítali s rizikem, že tam položí životy, ale myslím, že lidská psychika je natolik dobře vymyšlená, že si člověk přece jenom, i když je to jen setinka procenta, že si nechává tu naději.

A k tomu Čurdovi, myslím, že zrada patří bohužel k některým lidským charakterům. Dává to člověku to poučení, že holt s tím musí počítat nebo minimálně že ji bohužel nemůže u některých lidí vyloučit.

Redakčně kráceno, celý rozhovor najdete ve videu.