Praha – Tradiční osa levice-pravice se zhroutila. Politický systém už není popsatelný v termínech osy, ale v termínu kaleidoskopu, konstatoval v pořadu ČT Otázky Václava Moravce filozof Václav Bělohradský. Nejde podle něj přitom pouze o kaleidoskop stran, ale také o kaleidoskop idejí i voličů.
Bělohradský v OVM: Tradiční politickou osu levice-pravice nahradil kaleidoskop
Bělohradský hovoří o oslabení všech tradičních politických subjektů - především politických stran, ale také odborů, protestních hnutí a v neposlední řadě i klasických papírových médií, tedy podle Bělohradského „médií kritické distance“. Oproti tomu posiluje především soudní moc, která se ovšem politizuje a začíná hrát v systému novou roli, posilují sociální sítě, které se velmi politizují, a posilují nadnárodní korporace. „Vstup podnikatelské strany do našeho politického systému za této situace je velmi složitá věc,“ říká Bělohradský k volebnímu úspěchu hnutí Ano Andreje Babiše.
Václav Bělohradský v OVM:
„Nebezpečí je v tom, že lidé uvěří tomu, že řešením současné krize není dělba moci, ale spojení mediální a ekonomické moci v jednoho korporátního aktéra, který to konečně vyřeší.“
„My jsme byli zvyklí myslet pomocí té osy levice pravice. Ta se ale zhroutila, té se musíme vzdát. Politický systém není popsatelný v termínech osy, ale v termínu kaleidoskopu,“ vysvětluje Bělohradský. V rámci tohoto kaleidoskopu je pak podle něj možné, že se hnutí Ano spojí se sociální demokracií, případně třeba ještě s Úsvitem přímé demokracie Tomia Okamury. Nejde ale jen o kaleidoskop stran, ale i kaleidoskop idejí. Například ideje, které zastupuje Andrej Babiš, je podle Bělohradského těžké formulovat. V neposlední řadě jde i o kaleidoskop voličů, domnívá se filozof. Dosavadní osa fungovala tak, že ze skupiny voličů levice a pravice se malá část vždy přesouvala podle toho, jak vnímala vládnutí své strany. Toto rozdělení voličů už podle něj ale nefunguje.
"Ten kaleidoskop patří k tomu postmodernímu světu, z něhož mnozí hledají cestu ven, ale ono se to snadno nedá. Kdysi jsme byli zvyklí na programové ukotvení pravice = svoboda, podnikání, nízké daně a levice = solidarita, sociální stát. A tohle se všechno rozpadlo a vznikají takové kaleidoskopické útvary, obrazce, uskupení. Spolupracují strany, jejichž programové ukotvení je těžké pochopit, ale asi to jinak nejde," domnívá se Bělohradský.
Martin Stropnický v OVM
„Zaplať pámbů, že došlo k oslabení tradičních stran,“ namítl v Otázkách čerstvý poslanec za hnutí Ano Martin Stropnický. „Měly X příležitostí se reformovat, reflektovat své nedostatky nebo chyby svých lídrů – a neděje se tak. Z jakého titulu mám já jako občan zničehonic v roce 2013 věřit té či oné z nich, že teď to vezme pořádně do rukou? Nemám žádný důvod to dělat, a proto jsem do toho hnutí vstoupil. To je velmi jednoduché,“ řekl. Hnutí ANO přitom řadí na pravý střed, což podle něj neznamená beznázorovost, ale spíš přiblížení zlaté střední cestě. „My jsme pro podporu podnikání, pro všechny základní pravicové hodnoty, ale samozřejmě s jistým sociálním rozměrem,“ vysvětlil.
„Ten pocit, že ty strany nám tady překážejí v řešení, protože se hádají mezi sebou, je ve skutečnosti určitá optická iluze, protože až hnutí ANO bude muset řešit ty reálné problémy, tak se také bude hádat,“ upozornil Bělohradský s tím, že v dnešním komplikovaném a rychle se měnícím světě nelze žádné řešení připravit předem. „Pochybuji, že Andrej Babiš rozumí tomu světu lépe než my tři, jak tady sedíme,“ podotkl s tím, že nemá smysl vysmívat se stranám, které se v nesrozumitelném světě hádají.
GALERIE
videogallery_386860
Postkomunistická transformace, jíž prošla Česká republika, je podle Bělohradského bezprecedentní proces. Za klíčový okamžik nicméně považuje fakt, že rozhodující politické strany nereagovaly dostatečně rychle na své chyby v polovině 90. let, kdy už ty chyby byly jasné, a přitom každý předstíral, že to není jeho vina. K nynější vnitrostranické krizi v ČSSD uvedl, že něčemu podobnému se žádná strana nevyhne a že nejde o něco, co by stranu mohlo znevěrohodnit. Jde tam podle něj o spor o vnitřní suverenitu, tedy o suverenitu centra vůči krajům s tím, že moc periferie vůči centru narůstá v celé Evropě; zároveň jde o vnější suverenitu – například vůči Hradu.