Pochod československé brigády ke Zborovu

Zborovský křest ohněm. Nenápadná bitva přispěla ke vzniku armády i státu

Zborovská. Ulici s tímto jménem má dnes takřka každé druhé město. Kdo jí prochází, může si připomenout bitvu na první pohled relativně malou ve vztahu k celkovému průběhu 1. světové války, ale mimořádně důležitou z hlediska české historie. 

První velké vystoupení československých legií skončilo navýsost úspěšně, obzvláště ve srovnání s postupem jiných jednotek v souběžných bojích. Výrazně tak posílilo kredibilitu Československé národní rady vedené Masarykem a přispělo k tomu, že se rok a čtvrt po bitvě u Zborova zrodila Republika Československá.

Taktická výhra 

Do bitvy u Zborova se 2. července 1917 zapojilo asi devět tisíc vojáků. Vojska centrálních mocností měla přitom nad legionáři výraznou přesilu početní a také materiální. Například byli legionáři prakticky bez děl, museli spoléhat na jiné ruské jednotky, jejichž palba však neměla na nepřátelské linie u Zborova takřka žádný vliv. Chyběly jim i strojní pušky čili kulomety.

Přesto střet skončil jednoznačným vítězstvím Československé střelecké brigády, jak se jednotka složená z legionářů nazývala.

Byla to tak trochu bitva Čechů proti Čechům. Na jedné straně stáli legionáři, na druhé vojáci rakousko-uherské armády, kterou u Zborova reprezentovali i „pětatřicátníci“ z Plzně či 75. pluk z Jindřichova Hradce. (Největší ztráty však legionářům způsobili Maďaři.)

Československá brigáda se svým velitelem plk. Trojanovem a velitelem 49. armádního sboru gen. Selivačevem

Zdroj: ČTK

Samotná bitva proběhla 2. července. Československá brigáda při prvním útoku nečekaně prorazila nepřátelské linie, za dvě hodiny dokázala postoupit za tři zákopové linie, a to i přes mizivý účinek dělostřelecké přípravy.

Tak úspěšný průnik málokdo očekával. Rakouské jednotky chránil systém zákopů, kulometných hnízd a zátarasů. Legionáři, jejichž taktiku připravili Stanislav Čeček s Otakarem Husákem (byť formálně byl velitelem ruský důstojník Vjačeslav Trojanov) však využili chytrou taktiku: Vyrazili v malých skupinkách, které se dokázaly vyhýbat nebezpečným místům, před nepřátelskou palbou se kryli za nerovnostmi a zátarasy proráželi pomocí granátů.

Někdy se hovoří i o tom, že proražení rakousko-uherských linií bylo tak úspěšné také proto, že Češi nechtěli střílet na Čechy. To však byly spekulace, které rakouský velitel Böhm-Ermolli důrazně popřel. Legionáři ostatně nevěděli, proti komu jdou. Že proti nim stojí i čeští vojáci, zjistili až v průběhu bitvy.

Video Historie.cs - Zborov - křest ohněm
video

Historie.cs: Bitva u Zborova

Spolu s finskými jednotkami pak československá brigáda obklíčila kopec Mohyla (v některých materiálech se objevuje též transkripce Mogila). To byl původně úkol pro finské pluky, které však neuspěly a situaci zvrátil právě československý průnik. Kopec se pak podařilo po krvavých bojích s maďarskými obránci v brzkém odpoledni dobýt, čím bitva prakticky skončila.

Padlo v ní 185 legionářů, na osm stovek dalších bylo zraněno. Například budoucí premiér Jan Syrový přišel u Zborova o oko. Centrální mocnosti naproti tomu přišly asi o tři tisíce mužů, kteří vesměs padli do zajetí. 

Strategicky zbytečná bitva 

Československá brigáda prorazila pět kilometrů do nepřátelského území a dosáhla jasného vítězství. To mělo nepochybný politický a symbolický význam. Legionáři dokázali porazit rakouskou armádu a legie zároveň ukázaly, že jsou silou, se kterou je třeba počítat.

Zatímco však Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci dokázali vystoupení československých legií (ovšem pochopitelně zdaleka nešlo jen o Zborov) přetavit ve vznik samostatného státu, z vojenského hlediska brzy přišlo vniveč.

Zborovská bitva byla součástí posledního pokusu ruské armády získat na východní frontě iniciativu a porazit Rakousko, potažmo Německo. Ten ale byl odsouzen k neúspěchu.

Tak zvaná Kerenského ofenziva vypukla na počátku července 1917, tedy necelé čtyři měsíce po březnové únorové revoluci, která svrhla carský režim, ale uvrhla Rusko do víru vnitřních sporů a přetahování o moc. V té době již byl v Rusku Lenin, který otevřeně postupoval proti Prozatímní vládě a celá země se pozvolna sunula k listopadovému bolševickému převratu.

Vzhledem k takovému dění v týlu a patové situaci na bojišti byla armáda demoralizovaná. Tytam byly doby, kdy Rusko úspěšně postupovalo Haličí. Již dva roky vedlo vleklou zákopovou válku, která ho vyčerpávala.

Brusilovova ofenziva sice v roce 1916 posunula frontu až o sto kilometrů na západ, ale také stála statisíce životů a stejně nakonec skončila tím, že se obě strany zakopaly na linii lišící se při komplexním pohledu na celou východní frontu jen málo od původního stavu.

Ruská pěchota
Zdroj: Wikipedia
Autor: Wikipedia

Vojsko dále paralyzovala bolševická protiválečná agitace. A tak když vypukla Kerenského ofenziva, takřka nebylo schopné postupu. Silné dělostřelectvo jí sice razilo cestu, ale morálně rozložená pěchota se nedokázala posunout na západ. I průlom u Zborova byl nakonec zbytečný, ruská armáda nedokázala poslat zálohy, které by jej využily.

Ofenziva se tak již po dvou týdnech zcela zastavila a vzápětí 19. července přešly centrální mocnosti do protiútoku. Výsledkem ruské ofenzivy tak byl posun fronty na dnešním ukrajinském území o 250 kilometrů v ruský neprospěch.

Během dalšího půl roku se východní fronta zhroutila, když se moci v Rusku ujali bolševici, pokoušeli se vyjednávat s Německem a Rakouskem o „míru bez anexí a kontribucí“, který slibovali. Nakonec však po konečné ofenzivě centrálních mocností počátkem roku 1918 přijalo Rusko podmínky brestlitevského míru.

Od Zborova k Washingtonské deklaraci 

V době zborovské bitvy byl v Rusku i Tomáš Garrigue Masaryk, ačkoli v době bojů dlel v Petrohradě. Masaryk, původně federalista, si po vypuknutí války dal za cíl vytvořit samostatný československý stát, k čemu se staly legie významným nástrojem.

Ačkoli se Češi objevovali v armádách států Dohody od počátku – připomeňme francouzskou rotu Nazdar a její hrdinské vystoupení v bitvě u Arrasu v roce 1915 nebo Českou družinu sestavenou z dobrovolníků z řad Čechů usazených v Rusku v tamní armádě – jako česká armáda vnímáni nebyli.

Jednotky organizované Českou národní radou, tedy Masarykovou exilovou povstaleckou československou „vládou“, které takovou ambici měly, začaly vznikat vlastně až po ruské únorové revoluci nejprve v Rusku. Zborovská bitva přitom umožnila jejich růst.

Masaryk s československými dobrovolníky v Rusku

Zdroj: ČTK

Československá brigáda vynikala vysokou morálkou zejména ve srovnání s ruskými jednotkami zdeptanými bolševickou agitací. Prozatímní vláda proto zrušila omezení, které do té doby vytváření československých jednotek limitovalo, a k legiím se začaly hlásit desetitisíce mužů.

V říjnu 1917 již mohl být vytvořen československý sbor v Rusku, na konci roku se počet legionářů blížil 40 tisícům a v roce 1918 se jejich počty zvýšily ještě o polovinu.

Mezitím vznikaly československé legie i ve Francii a Itálii a zapojily se mimo jiné do bojů na Piavě nebo u Terronu. I toto jejich nasazení bylo zásadní pro to, že západní státy v čele s Francií a Spojenými státy uznaly právo Čechů a Slováků na vlastní stát a přijaly Československou národní radu jako skutečnou exilovou vládu budoucího Československa.

To se stalo v létě 1918 a kroky západních vlád otevřely přímou cestu k Washingtonské deklaraci, kterou Masaryk vyhlásil vznik československého státu, a následně k 28. říjnu. Zborov byl ale na počátku cesty k uznání. Byl prvním vystoupením čs. legií, prvním jejich vítězstvím, byl momentem, po kterém se Rusové začali k Masarykovi chovat, jako by byl hlavou skutečné vlády.

T. G. Masaryk v Horním Dvořišti po návratu do vlasti

Zdroj: ČTK