Strastiplná cesta Lidických žen: Z koncentračního tábora bez jídla a v dřevákách

Na jaře 1945 byla Evropa plná nejen očekávání konce války, ale také chaosu kvůli vězňům, které nacisti přesunovali z koncentračních táborů. Při takzvaných pochodech smrti zemřelo na čtvrt milionu lidí. Po trase jednoho z nich se 72 let poté vydala trojice Češek. Stejně jako kdysi ženy z vypálené vesnice Lidice ušly 130 kilometrů z koncentračního tábora Ravensbrück až do města Crivitz, bývalého stanoviště americké armády.

Video 168 hodin
video

168 hodin: Pochod smrti 72 let poté

„Provedly jsme rekonstrukci pochodu, který šly lidické ženy na konci dubna 1945. Byla to největší skupina lidických žen, to znamená 46 z nich. A my jsme se snažily kopírovat tu cestu, stejně jako ony. Snažily jsme se i přizpůsobit těm podmínkám, byť je to samozřejmě po tolika letech skoro nemožné. Ale nocovaly jsme venku v lese,“ popisuje historička a jedna z účastnic pochodu Gabriela Havlůjová. Na rozdíl od konce války ale pochodovaly v pohorkách, a ne dřevákách. 

Trasa z Ravensbrücku do Crivitz měřila 130 kilometrů. V roce 1945 zažily strastiplnou cestu i poslední dvě pamětnice: sestry Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková, které v koncentračním táboře v Ravensbrücku strávily tři roky.  

„Bylo vyhlášeno vyklízení tábora. Amplión prohlásil, že se vězeňkyně mají dostavit na ten plac velikej,“ vzpomíná na 28. duben 1945 Miloslava Kalibová. Sestry toho dne vyrazily i s maminkou a v doprovodu zhruba 500 dalších vězeňkyň. Popoháněli je dozorci, kteří se báli blížící se Rudé armády.

První jídlo bylo z padlého koně

Účastnice pochodu spaly venku v improvizovaných přístřešcích nebo opuštěných stavbách. Tři dny pořádně nejedly ani nepily, často pochodovaly zesláblé nebo i nemocné: „Byla tam nějaká stará paní. A když viděla ty zubožený ženský, jak se sotva vlečnou, tak otevřela okno a měla konvici s čajem. V tu ránu tam přiběhl esesák, ona to nestačila ani nalejt, a on jí povídá: Uvědomujete si, komu to nalejváte? To jsou nejhorší zločinci!“ vzpomíná Jaroslava Skleničková.

/*json*/{"map":{"lat":53.507676873395965,"lng":12.31067157031247,"zoom":8,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":[{"lat":53.57497692436619,"lng":11.660614013671875,"type":"1","description":"Crivitz, Německo"},{"lat":53.19315307007835,"lng":13.162736892700195,"type":"1","description":"Ravensbrück, Německo"}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Původně celá skupina vězeňkyň směřovala do koncentračního tábora Malchow. Skupina vyčerpaných žen se k němu přiblížila po třech dnech. Náhle ale nečekaně získaly svobodu. Dozorci, kteří ženy přivedli, totiž zmizeli. 

„První naše jídlo bylo z chcíplýho koně, kterej už padnul. Tak někdo ho částečně stáhnul a každej si tam ukrojil kus masa. No a máti to ve vodě uvařila,“ popisuje otřesné zážitky Jaroslava Skleničková. 

Lidické ženy nakonec našly útočiště ve městě Crivitz, kde měla stanoviště americká armáda. V roce 1945 čekaly Češky ještě měsíc na to, aby se mohly v poválečném chaosu vrátit domů. 

Jejich štěstí ale těsně po příjezdu zkalila zpráva, kterou dlouhé tři roky neznaly. Jejich otec byl stejně jako ostatní lidičtí muži zastřelen a rodná vesnice vypálena. „Jsme se tam ptaly těch vojáků, co jako v Lidicích, jestli už muži jsou tam. No a ti nám řekli, že muži už dávno nežijou, že byli zastřeleni a Lidice že jsou zbourány,“ vzpomíná Miloslava Kalibová.