Potíže s prezidenty: Přímá volba okem politologa

Praha – První zkušenosti s přímou volbou v Evropě jsou negativní, zaznělo na přednášce Josefa Mlejnka Potíže s prezidenty. Poprvé si svého prezidenta zvolili ve Francii v roce 1848. Stal se jím Ludvík Napoleon. Prezidentování se mu ale zalíbilo, a tak ke konci svého mandátu se díky státnímu převratu stal neomezeným vládcem. Evropa si pak na přímo voleného prezidenta počkala až do roku 1925, kdy se jím ve Výmarské republice stal Paul von Hindenburg. Ani tato druhá zkušenost nebyla zrovna pozitivní, neboť přesto, že měl Hindenburg silné pravomoci, nedokázal zabránit nástupu Hitlera k moci.

Josef Mlejnek na první z trojice přednášek, kterou připravila Karlova univerzita k historicky první přímé volbě prezidenta, představil hlavní rozdíly mezi prezidentským systémem v USA a parlamentními systémy v Evropě. Navíc se věnoval i historickému vývoji funkce prezidenta – od Ludvíka Napoleona ve Francii přes německou Výmarskou republiku až po Michaila Gorbačova v Sovětském svazu.

Nástup prezidentů historicky souvisí se sekularizací a s nástupem modernity

Zatímco dříve panovníci svou moc odvozovali od Boha a někdy se za Boha přímo prohlašovali, tak od 18. století postupně získával moc lid, proto byla stále aktuálnější otázka, jak pojmenovat držitele výkonné moci. Stejný problém řešily i americké kolonie po odtržení od Anglie – do čela státu se proto staví osoba volená a získává titul prezident.

V Americe ale neplatí přímá volba prezidenta – jde o systém volitelů. Prezidentem se stává ten kandidát, který na shromáždění volitelů získá většinu hlasů. Pokud by ji nezískal žádný kandidát, tak hlavu státu vybírá parlament. Tvůrci ústavy se totiž obávali, aby lid nepodlehl nějakému populistovi. Volitelé proto z ústavy měli právo vybrat jiného kandidáta, pokud by vyhrál někdo, kdo by ohrožoval demokratický systém, upozornil Mlejnek.

V Evropě první zkušenosti s přímou volbou negativní

V Evropě se historicky první přímá volba konala v roce 1848 ve Francii, kdy drtivě zvítězil Ludvík Napoleon – tehdy obdržel 75 procent hlasů. Porevoluční ústava však počítala jen se čtyřletým mandátem bez možnosti znovuzvolení. Když se proto blížil konec mandátu „malého Napoleona“, tak v roce 1851 zorganizoval státní převrat a stal se neomezeným vládcem, jelikož si své prezidentské pravomoci ještě posílil. „Tato negativní zkušenost se pak odrazila i při tvorbě francouzských ústav, od roku 1870 až do roku 1965 byli všichni prezidenti voleni nepřímo,“ uvedl Mlejnek.

Další významná přímá volba prezidenta přišla v Evropě na řadu až v roce 1925 ve Výmarské republice. Také tam zaváděla ústava přímo voleného prezidenta se silnými pravomocemi – ten pak měl být oporou výkonné moci, jelikož hrozila častá nestabilita vlády. V praxi to ale vypadalo jinak – právě silné prezidentské pravomoci totiž nepřímo přispěly k nástupu Hitlerovy diktatury. V první přímé volbě v roce 1925 zvítězil Paul von Hindenburg a svůj mandát obhájil i o sedm let později, když porazil právě Hitlera. Hindenburg už byl ale v té době starý a nedokázal čelit Hitlerovu tlaku – ten se k moci dostal i na základě několika prezidentských dekretů. I tato negativní zkušenost pak ovlivnila německou ústavu v příštích letech. Ta současná, která vznikla po 2. světové válce, je totiž zrcadlovým opakem Výmarské republiky – slabý nepřímo volený prezident a velmi silné postavení kancléře.

Československá kuriozita:

Československo bylo v období komunismu v rámci sovětského bloku velkou raritou, byli jsme totiž jedinou zemí, která si zachovala funkci prezidenta po celé období. Jen u nás plnil funkci hlavy státu jeden člověk, v ostatních zemích šlo o kolektivní orgán (např. v Sovětském svazu předsednictvo Nejvyššího sovětu, i když byl reálně vládcem generální tajemník komunistické strany). V roce 1974 přibylo také Rumunsko, kde se nechal Nicolae Ceaucescu jmenovat doživotním prezidentem, a v posledních letech Sovětského svazu byl prezidentem Michail Gorbačov (jeden z důvodů byl podle Mlejnka i titulární, Gorbačov jednal s americkým protějškem o odzbrojení, ale měl pouze funkci generálního tajemníka, čili stranického funkcionáře).

V současnosti je nejvíc přímo volených prezidentů v Africe, kde od 60. let probíhala vlna dekolonializace. V řadě států ale panují nedemokratické režimy, přímá volba je proto často spíše formální.

Univerzita Karlova on-line - Jak se stát prezidentem (zdroj: ČT24)

Není prezident jako prezident

Ačkoliv existuje funkce prezidenta jak v USA, tak v řadě evropských států, tak jejich pravomoci se zásadně liší. USA jsou typickým příkladem prezidentského systému – prezident tam je skutečným představitelem výkonné moci, je de facto vládou. Kabinet jako kolektivní orgán ve Spojených státech není a prezident se s jednotlivými ministry spíše radí. To je rozdíl oproti Česku, kde je hlavním představitelem výkonné moci premiér, ale vláda hlasuje jako celek.

V americkém systému existuje rozdělení moci: prezident je volen na fixně dané období, stejně tak parlament (prezident také v žádném případě nemůže rozpouštět parlament) a systém rovněž dbá na oddělení moci soudní. Prezidentské systémy převládají zejména na americkém kontinentu – kromě USA také řada bývalých španělských kolonií v jižní Americe. V Evropě je čistě prezidentským systémem pouze Kypr.

  • Přednáška Josefa Mlejnka na Karlově univerzitě autor: ČT24, zdroj: ČT24
  • Přednáška Josefa Mlejnka na Karlově univerzitě autor: ČT24, zdroj: ČT24

Opakem je pak parlamentní systém vlády, kde kabinet vychází z parlamentu, při schvalování zákonů se opírá o jeho hlasy a musí rovněž získat jeho důvěru. „Ke vzniku tohoto systému přispělo historicky pozvolnější oslabování moci králů nebo císařů – dříve absolutistické monarchy začínají v 19. století omezovat ústavy,“ vysvětluje Mlejnek. Vyvrcholením tohoto vývoje jsou pak dnešní konstituční monarchie, kde už je panovník jen symbol a reálně žádnou moc nemá. Parlamentní systémy převládají v Evropě a pak také u bývalých britských kolonií (např. Kanada, Austrálie, kde je formální hlavou státu britská královna).

Logika velí: bez prezidenta

Dřívější funkce panovníka přebírá v parlamentním systému vlády premiér, logickým vyústěním by proto bylo, kdyby byl prezident v tomto systému úplně odstraněn. Historicky k tomu ale nedošlo s výjimkou meziválečného Estonska, kde skutečně premiér plnil i roli formální hlavy státu.

Vedle těchto dvou hlavních systémů pak vznikl ještě smíšený nebo hybridní systém – např. francouzský poloprezidentský systém, který se odvozuje od páté republiky a nástupu Charlese de Gaulla k moci. Tento systém vznikl kvůli krizi parlamentní republiky – funkce prezidenta v něm byla znovu zamýšlena jako opora moci výkonné. De Gaulle navíc podle Mlejnka nesnášel politické strany a parlament považoval za „žvanírnu“. V  jeho představě měl být hlavním představitelem výkonné moci prezident, který spolu s vládou vykonává moc a parlament by měl být upozaděn. Pokud by se prezident dostal do sporu s parlamentem, tak by se měl podle de Gaulla obrátit na lid v referendu. Čili jde o systém s prvky autoritářskými, ale zároveň obsahuje i prvek přímé demokracie.

Politologové se ovšem neshodnou, zda řadit Francii zvlášť jako samostatnou kategorii. Někteří do smíšeného systému řadí i výmarské Německo a jiní zase Rusko, jelikož i tam psaná ústava počítá s přímo voleným prezidentem, který má silné pravomoci, ale zároveň je v Rusku vláda, která musí získat důvěru v parlamentu. V praxi má ovšem ruský prezident silnější mocenskou pozici než prezident americký – tudíž je poněkud paradoxní řadit Rusko mezi smíšené systémy, dodává Mlejnek. 

PhDr. JOSEF MLEJNEK, PhD. (*1969) je odborným asistentem na katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK v Praze. Zabývá se přechody k demokracii, ústavními a volebními systémy, oblastí střední a východní Evropy. Jako komentátor domácího i zahraničního dění spolupracuje s řadou tištěných i elektronických médií. Spoluautor a editor knihy Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2011.