Obce i stát fatálně selhaly v pomoci lidem, tvrdí mluvčí iniciativy za sociální bydlení

Poskytnout lidem sociální bydlení byl předvolební slib všech tří stran vládní koalice. Po dlouhých měsících jednání se koaliční strany ve čtvrtek shodly, že systém sociálního bydlení přece jen vybudují. Iniciativa Mít svůj domov, která sdružuje 90 organizací a institucí, apeluje na to, aby byl zákon přijat na vládní úrovni do konce ledna. Trvá ale na tom, aby byly orgány veřejné správy povinny systém zajišťovat. V rozhovoru pro web ČT24 to říká mluvčí iniciativy Štěpán Ripka.

V Česku je dnes 187 tisíc obyvatel v bytové nouzi – lidí bez domova, bydlících na ubytovnách nebo přechodně u známých, nebo lidí přímo ohrožených ztrátou bydlení. Je to třikrát větší počet než před pěti lety. Čím si takový nárůst vysvětlujete?

Počet narůstal konstantně, nebylo to nic skokového. Rozjel se tady ale byznys s ubytovnami a je tady další kombinace faktorů – důsledky hospodářské krize, nedostupnost bytového fondu obcí a systém státních dávek na bydlení, který nedovoloval zaplatit kauci.

Když se někdo v posledních letech dostal do bytové nouze, v zásadě neměl cestu zpátky. Ve spoustě obcí posílají lidi do prvního dostupného přístřeší, a to je velmi často ubytovna nebo zcela nevyhovující prostory, které mají pod palcem byznysmeni s chudobou, kteří tyjí z bezmoci lidí. V této fázi jde už o humanitární krizi.

Říkáte, že se lidé nedostávají zpátky z bytové nouze. Je to praxe, která se změnila oproti minulosti?

Člověk, který je v bytové nouzi, lepí situaci ze dne na den. Ve chvíli, kdy si nenašetříte na kauci, nemáte šanci na trhu s bydlením. Ruku v ruce s tím šlo prodávání obecního bytového fondu. Stát v roce 1993 na obce převedl statisíce bytů. Obce naprostou většinu z nich prodaly a prodávají stále. Jak tohle postupuje, snižuje se i dostupnost bydlení.

Často zmiňujete pojem byznys s chudobou. Co pro vás tento termín kromě ubytoven představuje? A dá se říct, že některé ty oblasti jsou provázané?

Provázané jsou určitě. Prostě se objevil sektor majitelů, kteří se chovají velmi dravě a používají praktiky, které jsme předtím znali od nejhorších vlastníků.

Už od 90. let známe případy, kdy majitel restituoval nebo si koupil od obce celý dům i s nájemníky. A pomocí finanční incentivy nebo vymahačů činil nátlak na nájemníky, aby byt pustili třeba proto, že je tam regulované nájemné. Potom mohl byt zrekonstruovat a pronajímat ho za tržní cenu.

Tyto excesy ale nebyly u standardních majitelů časté. Dnes se ale setkáváme s tím, že majitelé ubytoven systematicky pracují na tom, aby z lidí v bytové nouzi vyždímali i to poslední. Před časem jsem byl na ubytovně pro dělníky, kde byl přímo ve vchodu hrací automat, nebo se prodává alkohol přímo na vrátnici.

Zároveň tím, že se z toho stal velmi výnosný byznys, který vyžaduje jednání bez servítek, se na něj vrhli i lidé, kteří se dříve věnovali třeba organizovanému zločinu. A ti nemají problém někomu při neplacení vyhrožovat násilím, nebo vyžadovat po lidech, aby se prodávali na sexuálním trhu. Ty podmínky jsou opravdu naprosto strašné.

Tvrdíte, že se ubytovnám začali věnovat lidé blízko organizovaného zločinu. Už na začátku kampaně za přijetí zákona o sociálním bydlení jste uspořádali malý happening, kde vaši kolegové znázorňovali fiktivní obchodníky s chudobou radující se z toho, že zákon zase nebyl schválen. Opravdu to podle vás odráží skutečnost až do takové míry, že jsou dnes ubytovny jakýmsi synonymem pro předražené a nevyhovující bydlení, které provozují pochybní podnikatelé?

Je to tak. Existují samozřejmě ubytovny, které se snaží chovat co nejohleduplněji. Předpokládám, že existují ubytovatelé, kteří mají rozumný výdělek. Existují hostely nebo ubytovny, které mají stejnou cenu, ať už se jedná o zahraniční studenty nebo dělníky, a člověk tam reálně zaplatí podle toho, kolik je tam nocí.

Ale pak je tady opravdu velký počet lidí, kteří jsou zvyklí na to, že jejich peníze nesou alespoň 25 procent ročně – a tohle je byznys, kde to dokáží získat. Přitom rozumný výdělek, který chtějí majitelé standardních nemovitostí za poskytování bydlení, jsou dvě procenta.

Do jaké míry k této situaci přispívá velký počet exekucí v Česku?

Nemáme to přesně zmapované, ale exekuce vedou k tomu, že člověku je z výplaty strhávána taková částka, že mu pak nezbývá na nic jiného než na holé přežití. Člověk se pak stává velmi ekonomicky náchylný, znovu nemá na kauci a nikdo ho ani moc nechce ubytovat.

Existují lidé, kteří jsou kvůli nesprávné exekuční legislativě zadlužení na x let dopředu. Samozřejmě jedna možnost je, aby bydleli na ulici nebo na ubytovně, a druhá možnost je, aby za stejné peníze s úsporami na sekundárních nákladech vedli důstojný život a přinášeli něco lepšího naší ekonomice.

Ohroženo ztrátou bydlení je v České republice podle odhadů náměstkyně Ministerstva práce a sociálních věcí dokonce až půl milionu lidí. Když si k tomu připočteme čísla lidí v bytové nouzi a téměř 652 tisíc neobydlených bytů, jak ukazují pět let staré statistiky Sčítání lidí, domů a bytů, a na druhé straně nevyhovující bytový fond, co to vypovídá o systému bydlení jako takovém?

Obce spolu se státem naprosto fatálně selhaly v poskytování efektivní pomoci lidem, kteří se propadnou do tíživé životní situace. Pro to, aby se něco změnilo, je podle mě třeba vymyslet systém, kde už obce nebudou obálkovou metodou přidělovat byty těm, kteří nabídnou nejvyšší nájemné. Nebo nebudou rozhodovat, jestli je člověk opravdu v bytové nouzi, či ne. Tam je potřeba stanovit jasnou metodiku.

Vy jste jako iniciativa Mít svůj domov a Platforma pro sociální bydlení, jejímž jste předsedou, zákon v podobě, v jaké byl původně předložen, tedy verze z 23. prosince, podporovali. V čem ta původní verze mohla situaci pomoci a v čem nejvíce zaostávala?

Když si vezmeme nejhorší scénář, za posledních pět let se počet lidí v bytové nouzi ztrojnásobil. Kdyby to tak pokračovalo dál, za dalších pět let můžeme mít půl milionu lidí v bytové nouzi. To si nikdo nepřeje, je to spojeno s celou řadou dalších problémů, které tady prostě nechceme – měli bychom tady naprosto rozdělenou společnost a obrovskou kriminalitu.

I pro lidi, kteří si všechno přepočítávají na čísla: Jedno dítě v dětském domově stojí 40 tisíc měsíčně, jedna rodina v sociálním bytě maximálně 20 tisíc měsíčně. Kdyby se ten zákon v původní verzi přijal, je šance, že tento scénář se nevyplní, počet lidí v bytové nouzi nestoupne a začne se dařit počet dokonce snižovat.

Z průzkumu agentury MEDIAN jasně vyplývá, že 71 % společnosti bez ohledu na to, zdali jsou voliči pravice nebo levice, si přeje sociální bydlení a také chce, aby spíše stát říkal obcím, jak mají přidělovat byty. Lidé si prostě uvědomují, že to, jak se má celá společnost, souvisí s tím, jak se mají lidé, kterým je nejhůře.

Koaliční strany se ale ve čtvrtek dohodly na změnách – nebude zřízeno Centrum pro sociální bydlení, problematiku bude mít pod sebou ministerstvo pro místní rozvoj a obce budou do systému vstupovat na bázi dobrovolnosti. Podporujete jako iniciativa Mít svůj domov zákon i s těmito úpravami? Co to znamená pro projekt sociálního bydlení v České republice?

Momentálně nemáme k dispozici paragrafované znění zákona, takže nevíme, v jaké je verzi. K podpoře předchozí verze z 23. 12. jsme měli čtyři podmínky. Další verzi jsme dostali 10. ledna a ty podmínky trvají.

Takže to znamená, že v původní verzi jste ho podporovali s výhradami – a teď se na té situaci nic nemění?

Ani moc nemění. Jedna z našich klíčových podmínek byla, aby nějaký orgán veřejné správy měl povinnost zajišťovat bydlení osobě v bytové nouzi do nějakého času. A jestli to bude nový úřad nebo stávající úřad, obce či stát, to je spíše podružnost. 

Věříte, že zákon do konce ledna bude schválen?

Bude potřeba vůle ze všech stran. A i pokud bude zákon schválen, ještě to neznamená, že projde parlamentem. Zákony, které vládou neprošly do Vánoc, mají už teď v parlamentu mizivou šanci. Konec ledna je úplně nejzazší termín, a pokud vláda zákon nepřijme, tak si z nás všech dělají legraci. Protože všechny koaliční strany slibovaly, že zákon schválí.

ANO i ČSSD také chtěly, aby povinnost zajišťovat sociální bydlení měly obce. Ale jediné, co reálně udělaly, bylo, že snížily dávky na ubytovnách. Tím způsobily, že cena je sice na ubytovnách stejná, ale lidé mají ještě menší možnost zaplatit si zcela základní potřeby. Pokud vláda ten zákon neschválí, proti byznysu s chudobou neudělá vůbec nic.

Jak si vůbec představit koncept sociálního bydlení podle původního předkládaného návrhu? Jaké náklady zákon o sociálním bydlení předpokládá, když vezmeme v potaz navyšování bytového fondu, rekonstrukci stávajících bytů, ale také veškeré sociální pracovníky?

První věc, kterou je potřeba říct, je, že sociální bydlení nikdy nepřejde pod žádného nájemníka jako majetek. Jedná se o nájemní bydlení, které je přidělováno na základě sociálních kritérií.

Náklady na pořizování, rekonstrukci, ale také podnajímání bytů by měly podle koncepce sociálního bydlení schválené vládou v roce 2015 činit v prvním roce okolo miliardy a půl, v dalších letech okolo tří miliard.

Andrej Babiš několikrát prohlásil, že je srozuměn s tím, že bude navyšovat státní rozpočet o položku sociálního bydlení. Najednou se ale dostáváme do situace, kdy ministerstvo financí prohlásilo, že na sociální bydlení se nemá dávat ani o korunu navíc a pokud tam nějaké náklady budou, má to řešit MPSV samo. To je hloupost. Pokud je systém potřeba rozběhnout, jsou zapotřebí počáteční investice a je potřeba najít nějaké peníze. Náklady a úspory by se měly vyrovnat v roce 2024 nebo 2025.

Dokument České televize Ubytovny z cyklu Český žurnál ukazuje, že hrozbě bydlení v ubytovnách je vystavena zejména romská menšina. Je to tak i podle vás? A jak se její postavení při ztrátě bydlení liší od zbytku společnosti?

Když se podíváme na jednoduchou statistiku, v České republice je 80 procent vlastníků nemovitostí a 20 procent nájemníků. U romské menšiny je to přesně opačně, a už jen tento samotný fakt činí z Romů lidi daleko zranitelnější a náchylnější k tomu, aby se dostali do bytové nouze.

Současně, když se podíváme na skupinu lidí v bytové nouzi, tak tvrdit, že jde o Romy, by bylo naprosto nepřesné. Počet matek samoživitelek, lidí kolem padesáti let, kteří těžko hledají uplatnění na trhu práce, žen, které utíkají před domácím násilím – ta struktura lidí v bytové nouzi je úplně jiná.

Je tam spousta seniorů, jsou tam duševně nemocní a fyzicky postižení lidé, kteří jen kvůli tomu, že mají nějaký handicap, jsou nuceni bydlet v nelidských podmínkách. Nevyspí se, protože na pokojích jsou štěnice, které koušou celou noc, a to se týká i dětí – jak se mají přes den učit, když se ani přes noc nevyspí. 

Když se ale přece jen zastavíme i u romské populace, jakou roli může sociální bydlení sehrát v řešení problematiky vyloučených lokalit?

Problematika vyloučených lokalit je problematika segregace. Sociální bydlení má řešit bytovou nouzi a vedle toho je samozřejmě také důležité nabízet byty i tam, kde je práce a nejen tam, kde jsou volné byty. Ale sociální bydlení jako takové automaticky segregaci řešit nebude, k tomu, aby byla česká společnost soudržná, jsou potřeba ještě jiná opatření.

Dobře, ale když si tedy vezmeme vyloučené lokality, dá se předpokládat, že většina jejich obyvatel by dosáhla na sociální bydlení a mohla se z nich dostat pryč?

Asi záleží na vyloučené lokalitě, ale nemám k tomu teď přesná data. Pokud tam lidé budou vyhodnoceni, že jsou v bytové nouzi, dostanou se do systému. Ale jinak pokud definujeme každou ubytovnu jako sociálně vyloučenou lokalitu, tak ano. Považujeme za naprosto nutné, aby se něco udělalo s ubytovnami a jediné, co dává smysl, je nabídnout lidem z ubytoven sociální bydlení.