Nepořádek se vám hnusí? Tak se před ním neskrývejte, říká aktivistka s Komenským

Uprostřed regálů, polic a stolů zaplněných ohromným množstvím knížek zapisuje drobná žena do počítače další tituly. Majitelku antikvariátu, klubu a galerie Fiducia zná v Ostravě každý, kdo se jen trochu zajímá o literaturu, fotografii či výtvarné umění. Není však ve městě také jediný politik, který by Ilonu Rozehnalovou neznal. První dáma Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu patří k lidem, jimž není lhostejné, jak to v jejich městě vypadá a politikům z magistrátu i místních radnic to umí dát pořádně najevo. „Kdo je aktivní ve společnosti, v místě kde žije, nemusí nutně vyhrát každou bitvu. To není možné. Pokud však chceme, aby se v našich městech lépe žilo, nesmíme v těch bitvách zůstat sami,“ říká Ilona Rozehnalová v rozhovoru pro web ČT24.

Ilona Rozehnalová
Zdroj: Fiducia Autor: Martin Netočný

Letos se na mostě přes řeku Ostravici nedaleko centra Ostravy objevil nápis: „Nepořádek se mnohem méně odstraňuje, jestliže ti, kterým se nepořádek hnusí, opouštějí lidskou společnost a ukrývají se na pouštích nebo jiných samotách.“

Je to citát z Jana Amose Komenského, který na ten most umístil náš Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Před dvěma lety jsme pod mostem okrášlili podchod a teď jsme k němu přidali Komenského citát. Ten nápis dobře vystihuje důvod, proč se má člověk snažit, aby se v místě, ve kterém žije, žilo skutečně dobře.

Podařilo se v roce 2016 změnit něco tak, aby se ve vašem městě lépe žilo?

Letošní rok byl pro mne výjimečný tím, že město začalo na důležité projekty vypisovat architektonické soutěže. Těch tady bylo dosud jako šafránu a důsledkem toho jsou nesmyslná řešení veřejného prostoru, která nepřispívají k tomu, aby se tady lidem dobře žilo. Stala se však také zásadní věc, a sice ta, že se v Ostravě přestalo pochybovat, že je pro město důležité jeho historické centrum, že má pro obyvatele smysl.

Ostrava má tři hlavní části a dosud politici hodně mluvili o tom, že může mít také tři centra. Jenže to není pravda. Lidé to pochopili a začali se do centra vracet. Začali být aktivní a přinutili politiky, aby svůj přístup k historickému centru třetího největšího města v Česku změnili.

Zdá se, že chybějící rozvojové koncepce a smysluplné urbanistické vize jsou v Česku problémem mnoha velkých měst.

Vžil se princip, že se vždy vyřeší nějaká lokalita nebo malá plocha bez návaznosti na ty další v okolí. Bez zřejmé souvislosti a logického záměru. Někdo dostane od vedení města úkol, nebývá to bohužel architekt, ten někdo něco splní, takzvaně vyřeší nějakou vyčleněnou plochu, ale ta potom vůbec nenavazuje na okolí.

Ilona Rozehnalová
Profil

Ilona Rozehnalová

Rodačka z Ostravy provozuje ve sklepě činžovního domu v centru města antikvariát Fiducia. Prodejna knížek však není jediná, která tam sídlí. Fiducia je také klubem a galerií. Spolu s dalšími lidmi založila Ilona Rozehnalová sdružení jménem Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Pořádají happeningy, besedy i okrášlovací akce na různých místech ve městě. Organizují však také protesty a petice, pokud se na magistrátu či některé z místních radnic zrodí záměr zjevně v rozporu se zájmy obyvatel města. Mnoho let je Ilona Rozehnalová aktivní například při záchraně kulturní památky městských jatek nebo úsilí vybudovat novou vědeckou knihovnu v centru Ostravy.

Víme, že peněz nemají města nikdy tolik, aby dokázala vyřešit všechno, ale přesto by z toho řešení mělo být jasné, že to bude mít nějaké pokračování. Konkrétně v centru Ostravy máme tak špatná veřejná prostranství, že je vlastně otázkou, jestli mají lidé motivaci v tom centru vůbec zůstávat. Ve chvíli, kdy to zlepšíme, nebudou odcházet jinam, protože budou mít životní prostředí v centru města pěkné.

Co vlastně si komunální politici neuvědomují, když se takhle chovají?

Vždy mám pocit, že je to jako ve filmu režiséra Zemana Bláznova kronika. Každou chvíli fouká vítr jiným směrem. Jednou ten praporek vlaje doleva, pak vichr války začne foukat na druhou stranu, vlaječka se otočí doprava a podle toho se lidé chovají. V komunální politice mám pocit, že to funguje podobně. Chvíli to vypadá, že je vše nastaveno správně, že jdou věci dobrým směrem. Pak se ale objeví nějaké zájmové skupiny nebo politici, kteří to zaříznou, a všechno se to otočí úplně jinam. A po nějaké době zase naopak. Připadá mi, že celý můj dospělý život to takhle funguje. Nejen v Ostravě, ale i v jiných městech a v politice vůbec.

Z Ostravy sledujete, jak to chodí v jiných městech?

Už dlouhá léta jsem třeba členkou Klubu Za starou Prahu a vidím, že v Praze se dějí hrozné věci. Těch kauz je tam pochopitelně více, protože tam mají mnohem více památek, které developeři mnohdy s přispěním politiků ničí. Jsou to velmi frustrující události, které člověka naplňují bezmocí.

Když jsme ale o tom letos na jedné besedě mluvili s urbanistou Janem Jehlíkem z Katedry architektury ČVUT, uvědomila jsem si jednu zásadní věc, kterou jsem do té doby vnitřně cítila, ale on ji přesně zformuloval. 

Úkolem aktivních občanů ve společnosti není vyhrávat všechny bitvy, do kterých se pustí. To prostě není možné. Hlavním a důležitým úkolem ovšem je, vytvářet širokou otevřenou diskusi a udržovat ji, bez ohledu na to, kam zrovna fouká vítr. Vytvářet atmosféru, držet to téma a nenechat ho usnout. To je náš úkol.

Když říkáte, že je to náš úkol, koho tím myslíte?

Jsme to my, kteří žijeme ve svém městě. A není to jen hrstka těch nejaktivnějších, kteří se sdružují, bojují, připravují diskuse, protesty a petice a prosazují aktivně nějaký veřejný zájem. Jsou to i všichni ostatní, kteří sice nechodí protestovat, nepodepisují petice, ale vytvářejí podhoubí toho města. Sledují společná témata, dokáží o nich přemýšlet, mluví o nich se svými známými a šíří informace, diskusi ve společnosti. Vytvářejí ve svém městě atmosféru, která je nesmírně důležitá.

Proč?

Protože v našich městech je spousta i drobných věcí, které nám otravují život. V Ostravě je například několik míst se zákazem parkování. Jenže řidiči tam parkují, přestože to jsou místa určená pro chodce. Chodníky nebo pěší zóny. Pokud si na to zvykneme, mávneme rukou a budeme ta auta prostě jenom obcházet, nic se nezmění. Na takové drobné věci si nesmíme zvykat, protože tím ve městě vznikne atmosféra, příznivá pro ty, kteří chtějí prosazovat jen své vlastní zájmy. Jako řidič, když postaví auto na místo, kde nemá co dělat, a strážníci to tolerují.

Jedna věc je nezvykat si, ale věc druhá aktivně se chovat. Bránit veřejný zájem a něco aktivně měnit.

Věci se ale dají měnit i pasivně. Jen je důležité o nich přemýšlet a mluvit. Mám spoustu kamarádů, kteří aktivně nedělají téměř nic, protože na to prostě nemají čas. Dělají náročnou práci, mají rodiny, o které se musí starat. Přesto dokáží jednat pasivně. Spoustě lidem v Ostravě se třeba nelíbí obří nákupní monstrum Nová Karolína postavené poblíž centra města. Vadí jim, jakým způsobem vzniklo a jaký dopad má na život v centru.

Tihle lidé nechodí na demonstrace a happeningy, ale rozhodli se, že nebudou chodit do Nové Karolíny. To je jejich pasivní odpor. On je ten odpor vlastně aktivní, ale není vidět. V médiích o nich nikdo nepíše, nejsou to aktivisté, se kterými se točí rozhovory, ale jsou pro společnost velmi důležití. Na základě jasných argumentů se rozhodli a chovají se podle toho.

Jenže, jak mohou utvářet atmosféru ve svém městě, když jejich odpor není vidět? Nákupní monstrum jménem Nová Karolína je na první pohled pořád plné lidí.

Ve městech v tom stále zásadnější a pozitivní roli hrají sociální sítě. V tom je rozdíl od celostátních témat. Velké části společnosti imponuje nebo přinejmenším nevadí, jak se chová prezident Zeman, protože jim chybí srovnání s chováním jiných prezidentů v demokratických zemích.

Ilona Rozehnalová
Zdroj: Fiducia
Autor: Martin Netočný

Jenže na komunální úrovni mají lidé vlastní zkušenost. Tam ty problémy dobře znají, a přestože se většinou nedostanou do médií, jako jsou noviny, televize, rádio, diskutují o nich na Facebooku a tím vytvářejí atmosféru, která je pro jejich město důležitá. Dokud jsme sociální sítě k dispozici neměli, mnoho důležitých témat jako by neexistovalo. V tom už je to dnes jiné.

Jak v tomhle fungují regionální média?

Většinou špatně. Zprávy v médiích jsou rychlé, stručné a současně takzvaně objektivní, takže v nich musí vystoupit kdekdo, bez ohledu na to, zda jeho názor na problém je skutečně relevantní. Pak se ale dostáváte do situace, kdy vám média umožní říct pouze dvě věty a v těch musíte obsáhnout všechno, o čem přemýšlíte třeba rok. To samozřejmě není možné, protože některá témata jsou komplikovaná a nelze je takto stručně vyjádřit. Vyžadují hlubší diskusi.

V tom jsou sociální sítě velmi dobré, protože tam můžete publikovat celá stanoviska, dokumenty a názory, bez jakékoli závislosti na klasických médiích. Tohle funguje perfektně. Ne každý přijde na přednášku nebo diskusní večer, ale hodně lidí si ty věci může nastudovat prostřednictvím sociálních sítí.

Opravdu sedí lidé u Facebooku a hledají informace o tom, co podstatného se v jejich městě děje?

Z mé zkušenosti jich není málo. V uplynulém roce jsem často sledovala na internetu diskuse o tématech, kterým se ve městě věnujeme. A často jsem byla překvapená, kolik se tam objevuje zasvěcených názorů a komentářů, z nichž je vidět, že se jejich autoři o problémy skutečně zajímají a že jim rozumí. To mne naplňuje radostí a nadějí, že ty „bitvy“, které vedeme, mají smysl, byť jsou už zdánlivě prohrané.

Dává mi to jistotu, že v tom nejsme sami, že nemusíme za všechno bojovat jen my, kteří jsme ve městě aktivní způsobem, který je vidět. A přitom jsou to často lidé, které vůbec neznám. Projevilo se to krásně na letošním dotazníkovém šetření města. Problém špatně fungujícího historického centra radnice vůbec mezi dotazy nezařadila, přesto lidé ve volných odpovědích ten problém zmiňovali tak často, že se z toho stala jedna z hlavních priorit.

Jsou takoví lidé také mezi komunálními politiky? Takoví, kteří se chtějí podílet na správě města, protože jim na tom městě záleží a ne proto, že sledují pouze vlastní prospěch nebo prospěch jejich politické strany?

Za tu dobu, co politiku ve městě sleduji, se vždy několik takových politiků našlo. Dostávají se však do situací, kdy zjistí, že městské struktury jsou tak pevné a zaběhané, že mnoho věcí, se kterými do vedení města šli, nejsou vůbec schopni prosadit. Potom třeba schvalují věci, se kterými nesouhlasí. Proto jsem nikdy nebyla schopná jít do politiky, protože bych se s tím neuměla smířit. Neuměla bych žít s tím, že jsem udělala něco proti svému přesvědčení proto, abych mohla prosadit něco jiného. Jenže taková je politika.

Je tohle handicap, nebo je to vlastnost, na kterou by měl být člověk hrdý?

Takhle to nehodnotím. Taková jsem se narodila, a proto mi dává smysl být aktivní v občanské společnosti. Podobných lidí je hodně, a proto je občanská společnost tak důležitá. Dává nám možnost vstupovat do politiky a ovlivňovat věci kolem sebe.

V zastupitelstvu fungují politické kluby, ty se na něčem dohodnou a podle toho hlasují. Toho bych nebyla schopná. Přitom nezpochybňuji, že je to takhle v pořádku. Tak funguje demokratický systém.

Skutečně ve městech demokracie funguje? Někdy to vypadá, že si tam politici dělají, co chtějí.

S tím nesouhlasím. Samozřejmě, že se ve městech dějí věci, které jsou špatné a proti zájmu obyvatel. Věci, za které se stydím, proti kterým protestuji a snažím se o změnu. Současně ale nezpochybňuji, že to město funguje, a neříkám, že jeho vedení je složené jen ze samých gaunerů, kteří město ničí. Tak to prostě není.

Stalo se letos v Ostravě něco, čím byste to mohla doložit?

Stala se naprosto zásadní věc. V devadesátých letech prodalo město společnosti Bauhaus historickou budovu ostravských jatek v centru Ostravy. Dohoda byla, že Bauhaus za velmi nízkou cenu koupí jatka i vedlejší pozemek, jatka opraví a budou pak součástí nové prodejny, kterou firma na pozemku postaví. To se ale nestalo a jatka, která jsou kulturní památkou, od té doby chátrala.

Protestovali jsme proti tomu, snažili se věci změnit, ale k ničemu to nevedlo. Bauhaus se o jatka nestaral a vedení města nebylo schopné ten problém změnit. Ukázalo se totiž, že závazek opravit jatka ve smlouvě vůbec nebyl. Letos v létě však nastal zlom. Město se s firmou dohodlo, koupilo jatka zpátky a vše směřuje k tomu, že v naprosto unikátním prostoru vznikne městská galerie.