Ústavní soud: Rozhodování o svéprávnosti nesmí být formalitou

Soudní rozhodování o nesvéprávnosti člověka nesmí být pouhou formalitou, zdůraznil ve svém nálezu Ústavní soud (ÚS). Povinnost pravidelně přezkoumávat omezení svéprávnosti, která plyne z nového občanského zákoníku, nelze obcházet navrácením plné svéprávnosti a jmenováním trvalého opatrovníka. ÚS vyhověl stížnosti Smečna na Kladensku, které figurovalo právě v roli opatrovníka, a kvůli porušení práva na spravedlivý proces zrušil usnesení Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud
Zdroj: ČTK Autor: Václav Šálek

Justice konkrétně posuzovala svéprávnost ženy žijící v ústavní péči ve zdravotnickém zařízení ve Smečnu. Už v roce 1980 ji mělnický soud zcela zbavil způsobilosti k právním úkonům. Nový občanský zákoník ovšem stanovil, že svéprávnost lze omezit nejdéle na tři roky a poté je nutné každý případ soudně přezkoumat a vždy znovu rozhodnout.

V ženině případě rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Kladně, který ji ve svéprávnosti neomezil a jako opatrovníka jí určil město Smečno s tím, že ji má zastupovat ve všech právních jednáních. Radnice se jménem ženy odvolala ke Krajskému soudu v Praze, který však následně ustanovil ženě advokáta jako kolizního opatrovníka. Advokát vzal jejím jménem odvolání v plném rozsahu zpět. Ženě by tak zůstala svéprávnost, ale vše by za ni musela řešit radnice jako opatrovník. Smečno v tom spatřovalo účelovou snahu soudu vyhnout se důkladnému projednání případu.

Předmětem sporu je podle stížnosti Smečna zásadní otázka - omezení svéprávnosti člověka, který byl po desítky let zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům a v důsledku mentální retardace na pomezí lehkého a středně těžkého pásma naprosto není schopen samostatného života. Advokát v roli kolizního opatrovníka přitom ženu nenavštívil ani jinak nekontaktoval.

Podle ÚS nelze vycházet z předpokladu, že primárním zájmem člověka je vždy co nejmenší omezení svéprávnosti. Justice musí citlivě zkoumat okolnosti každého konkrétního případu. Není také přípustné natrvalo svěřit opatrovníkovi veškeré právní jednání člověka, který je sice formálně plně svéprávný, ale ve skutečnosti není schopen zajišťovat si ani základní životní potřeby.

„Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně ,zhlédl‘, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka,“ stojí v nálezu.