Thurn-Taxis se vzdal pro národní obrození majetku i titulu, přesto upadl v zapomnění

Šlechtic, který se zřekl knížecího titulu, aby byl blíž českému národu, pro jehož obrodu utratil i poslední majetek. Takový je osud Rudolfa prince Thurn-Taxise, který je dnes už skoro úplně zapomenutý. Jeho rod každoročně připomíná jen název nejtěžší překážky na Velké pardubické. Nyní se o vzkříšení jména lidového knížete pokoušejí jeho potomci. Po osudu pozapomenutého vlastence pátral reportér David Vondráček v rámci pořadu Reportéři ČT.

Video Reportéři ČT
video

Reportéři ČT: Thurn-Taxis se vzdal pro národní obrození majetku i titulu, přesto upadl v zapomnění

„Když jsem přišla poprvé do školy, pan profesor, když jsme se představili, říkal – tady máme dvě šlechtičny. Druhá byla Slavatová. Tak jsem na něj koukala a říkala si – to není možné,“ vzpomíná Věra Troskovová Dědková, potomkyně knížecího rodu Thurn-Taxisů. „Poté jsem se táty ptala, začali jsme jezdit na výlety a on mi říkal víc a víc. Ale když jsem byla dítě, vůbec se o tom nemluvilo. Babička si ale v sobě nesla takovou vznešenost, na ní to bylo hodně patrné.“

Sourozenci Věra Troskovová Dědková a Jiří Troskov jsou jediní potomci historické šlechty, jejichž předci se vymezili proti nacistické okupaci, a přitom vůbec nic nerestituovali. Jejich prapradědeček Rudolf princ Thurn-Taxis, bratranec zakladatele Velké pardubické, totiž veškeré své majetky prodal a investoval je do českého národního obrození.

Říká se, že kdyby ho nefinancoval, tak moderní český národ možná ani nevznikne. „Rozdal celý majetek přátelům a lidem, kteří tvořili národní obrození. Opatroval si Boženu Němcovou a byl jedním z mála, který i šel za rakví, když měla pohřeb. To bylo odvážné,“ říká autor knihy Paradoxy české šlechty Vladimír Votýpka.

„Já jsem prolistoval encyklopedie a snad jen v jedné je o něm zmínka, ale jinak se naprosto přechází. O daleko méně významných lidech se hovoří,“ dodává Votýpka.

Spoluzaložil Sokol i Hlahol

Jiří Troskov a Věra Troskovová Dědková se pokoušejí svého prapradědečka vytáhnout ze stínu zapomnění a dostat jej do širšího povědomí. Jak se stalo, že příslušník jedné z nejvýznamnějších knížecích rodin obětoval svůj život na povznesení moderního českého národa?

„Taxisové měli poštovnictví a přepravu za určitý finanční obnos, kterému se říkalo taxa. I přeprava lidí má proto spojitost s taxíkem, taxislužbou,“ vysvětluje Jiří Troskov, potomek knížecího roku Thurn-Taxisů.

Prapradědeček Jiřího Troskova, Rudolf princ Thurn-Taxis, už neřídil poštovní dopravu v celé Evropě, ale stal se advokátem a zakladatelem prvních českých odborných právnických periodik. Plně se oddal české myšlence. Spoluzakládal a financoval Sokol a národní pěvecký sbor Hlahol.

„Na vlastenecké pouti na Říp měl velký projev, který se nelíbil. Když přišel na svěcení praporu Sokola do Krče, tak ho vůbec nepustili k řeči, protože se báli, aby císařská policie nezakázala Sokol vůbec,“ říká Vladimír Votýpka.

Z Thurn-Taxise jen pánem z Troskova

Za to, že se potomci Thurn-Taxise nejmenují stejně, může opět vlastenectví jejich prapradědečka. Aby byl českému národu co nejblíže, nechal se Rudolf princ Thurn-Taxis dobrovolně stavovsky ponížit. Z knížecího titulu na prostý baronský, tedy nejnižší dědičnou titulaturu. Do erbu si dal vlastenecké symboly – hrad Trosky a letícího sokola.

Rudolf princ Thurn-Taxis se přejmenoval na Rudolfa z Troskova. Prodal lesy, pole a zámky a všechny peníze věnoval na politickou činnost českých národoveckých stran. „Asi nebyl moc dobrý hospodář, byla to černá ovce rodiny. Ale myslím si, že to dělal v hlubokém přesvědčení, že chtěl pomoct českému národu, českému jazyku,“ míní Věra Troskovová Dědková.

Kuriózní je, že kamarádem Jiřího Troskova je Michael Heres, jehož předci od zadluženého vlastence Rudolfa koupili zámek v Niměřicích u Mladé Boleslavi. Ten byl známý tím, že zde předek Jiřího hostil obrozenecké umělce.

Hrál v komparzu, sloužil u černých baronů

Pět vnuků Rudolfa z Troskova a manželky Jenny bojovalo v ruské občanské válce na straně bílých proti bolševikům. Tři z nich zahynuli. Pouze dědeček Jiřího Konstantin přežil a vrátil se domů. Po nástupu komunistů se často dostával do problémů.

„Když sháněl nějakou obživu, práci, tak ti samí lidé, které on učil rusky, mu říkali – pane Troskov, tady s tím profilem rozhodně ne. Pak pomáhal při filmu v komparzech a podobně. Tatínek sloužil u tzv. černých baronů, nebyly vůbec žádné peníze. Maminka, která pracovala ve zdravotnictví, celou rodinu úplně neutáhla,“ vysvětluje Jiří Troskov.

„V povědomí jsem to měl od babičky. Měli jsme doma erbovní knihu, kde máme přidělené jméno Troskov od císaře. Takže jsem něco věděl, ale tatínek mi důrazně kladl na srdce, abych to nikde nezmiňoval,“ vzpomíná potomek slavného rodu.

„Když se podívám na svého tátu, tak vidím tu velikou noblesu, to je u něj úplně zřetelné. Ani on ani my jsme se nezaprodali režimu, nebyli jsme v komunistické straně,“ dodává Věra Troskovová Dědková.