Šéfredaktor reportážní publicistiky České televize Marek Wollner vnímá svou práci jako poslání. Čerstvý držitel prestižní novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky mluvil v Interview ČT24 o tom, jak je pro Reportéry ČT důležitý důraz na fakta nebo proč nemá smysl diskutovat s propagantistickými servery.
Wollner: S propagandistickými servery nemá smysl diskutovat
Wollner: Spousta lidí na internetu podléhá dezinformacím (zdroj: ČT24)
Jak často novinář v této pozici přemýšlí o tom, zda má ještě smysl tuto práci dělat?
S takovou otázkou nikdy nezápasím moc dlouho. Je fakt, že mě napadne, ale je to otázka několika minut, a když je hodně zle, tak spíš několika hodin. Ale vím, že je to spíš jen takové koketování, protože pro mě je ta práce vlastně poslání. Nic jiného také neumím, je to moje řemeslo.
Kdysi, když jsem začínal, jsem zkusil na půl roku odejít a psát knihu. Bylo mi šestadvacet a během půlroční pauzy jsem zjistil, že pro mě není cesta zpátky, že se zkrátka k novinařině musím vrátit, protože je to pro mě něco jako droga.
Váš tým připravuje investigativní pořad Reportéři ČT. Co pro vás všechny pojem investigativní znamená?
Kdybych to přeložil, tak je to jednoduše pátrání. Ve filozofickém slova smyslu a zvlášť v dnešní době je to ale hlavně důraz na fakta. Důraz na přesnost a na věcný argument, na dokument, nikoliv na názor, dojem nebo dokonce předsudek.
Podle čeho si vybíráte kauzy, o kterých nakonec točíte? Jak často se zabýváte tím, jestli se vám podaří obsáhnout všechny podezřelé případy z všemožného spektra?
To hledisko je veřejný zájem. Musí tam být důraz na závažná nová zjištění, která odhalují něco podstatného o systému fungování moci v této zemi, ať už na celostátní, nebo regionální úrovni.
Děláme i portréty nebo příběhy lidí, kteří museli překonat nějakou zásadní překážku, například v historii se stali obětí nějaké nespravedlnosti. Vyjasňujeme i některá historická fakta, která jsou bílými místy. Jde o celou škálu věcí, které nejlépe shrnuje ten pojem veřejný zájem.
Jak se vypořádáváte s tím, když reportér přijde, že od někoho dostal podklady. Jak je náročné vybalancovat, proč mi je ten člověk dává. Jaký typ práce považujete za nejčistší?
Máme drtivou převahu kauz, které objevujeme sami. Náš pořad se v tom investigativním rámci vždy odlišoval právě tím, že jsme nikdy moc nedostali složku: „Tady ji máš a teď s tím něco udělej.“ Většinou je to naše iniciativa, která pracuje často s veřejnými zdroji. Dnes je většina věcí dohledatelná veřejně.
Samozřejmě tu prvotní informaci musíme nechat ověřit. Musíme zajít za lidmi, kterých se to týká, aby nám vysvětlili svou vlastní verzi. Další jsou nezávislé zdroje, u kterých víme, že když to dáme dohromady, tak se zkrátka nesekneme. U nás je absolutní důraz na to, abychom nevysílali něco, co by lidi poškodilo z pohledu nactiutrhání. Za naše jedenáctileté působení jsme neprohráli žádný soud, což je v českém mediálním prostředí hrozně silná deviza.
Významné přešlapy tedy za sebou žádné nemáte?
Myslím, že opravdu nemáme. Jsme pod tak pečlivým dohledem, že kdybychom je dělali, tak tady nemůžu být. Máme pořad, který vysílá o velice vlivných osobách v této zemi. Struktura České televize je tvořená tak, že jsme pod dohledem dvou dozorčích orgánů a velké vysílací rady.
Vlivní lidé mají v radách své vlastní lidi, ale musím říci, že fungují do velké míry velice profesionálně. I na ně platí racionální argument, že fakta se nedají popřít. Fakta platí, i když se to týká vlivných politiků, pro které někteří radní pracují nebo byli za jejich stranu zvoleni. S tou záležitostí se zkrátka musí smířit.
Mediální prostor se rychle mění. Otevřel každému možnost něco napsat nebo natočit. Má nás to znervózňovat, nebo je to dobře?
Je zde obrovský kontrast mezi zregulovaností České televize a většiny mainstreamových médií a mezi asi nezregulovatelnými sociálními sítěmi a weby. Ty jsou často registrované v zahraničí a je mnohdy složité vypátrat, kdo je vlastní. Kdo nese odpovědnost za články, které nejsou ani podepsané, ale mají všechny znaky poplašných zpráv, dezinformací, lží nebo pouhých domněnek či spikleneckých teorií. Svoboda ano, ale není to svoboda říci jakoukoliv lež.
Jak je pak pro čtenáře složité se v tom vyznat?
Je to strašně složité. Jako uživatel sociálních sítí vidím, že lidi zvlášť milují články, u kterých si člověk klade otázku, co tím vlastně sledují. Jsou to právě ty dezinformace. Spousta lidí nemá školení v žurnalistice, takže neumí posoudit, jaký je rozdíl mezi názorem, domněnkou, komentářem a faktickou zprávou.
Často vidím, že i satira se v rukou neználků proměňuje v důležitý argument například proti televizi. Objevuje se pak, proč jste nevysílali to či ono. Bohemista Jaromír Slomek například vytvořil kamufláž o Peroutkově článku. Za čas propaganda tuto legraci použije s vážnou tváří a řekne: „Podívejte se, Peroutka skutečně napsal, že Hitler je gentleman a našlo se to ve vile.“ Už se ale zapomene na kontext a spousta lidí říká: „Ano, vidíte, pan prezident měl opět pravdu.“
I novináři musí umět snést kritiku. Jak častá je ta konstruktivní, a na jakou nemá cenu reagovat?
Česká televize je teď například pod tlakem podezřelých serverů, které velice často slouží ruské propagandě. Tam se na televizi snáší pouze neadresná, obecná nenávist, ve které není prostor pro diskusi. Diskutovat s takovými servery opravdu ztrácí smysl.