Lékař má být otevřený, ale nebrat naději

Závažnou diagnózu má lékař sdělovat otevřeně, ale neměl by brát naději, myslí si profesor Pavel Klener. O přístupu lékařů k pacientům a stavu českého zdravotnictví hovořil v rozhovoru pro Fokus Václava Moravce na téma Moc a bezmoc medicíny, který můžou diváci sledovat na ČT24 v úterý 12. ledna od 20:00 hodin.

Pane profesore, když má lékař v konfrontaci s těžkou nemocí mluvit s pacientem, jak moc má být upřímný a kde je hranice toho, když se bavíme o naději a o budoucnosti v tomto rozhovoru, kam až lékař může, nebo by měl podle vás zajít?

Já si myslím, že v každém případě lékař nemá pacientovi brát naději a má být otevřený. Já naprosto souhlasím s tím, že se dnes pacientovi říká diagnóza, ale musí se říkat šetrně a musí se říkat i se všemi možnostmi, které pro toho pacienta mohou mít příznivý dopad. Protože i když se klasická léčba ukončí, je řada možností paliativní léčby, která může zkvalitnit život pacienta a přinést mu úlevu.

Když jsme dnes masírováni nejrůznějšími články a reportážemi o tom, jaké je české zdravotnictví, jaké by mohlo být, co je špatně, co je dobře, někdy je obtížné se v tom vyznat. Z vaší zkušenosti, máte téměř padesát let praxe a cestoval jste po celém světě, jaké je české zdravotnictví?

Já myslím, že zatím velmi kvalitní a že je kvalitnější i než zdravotnictví v jiných západoevropských zemích. Ale nikde není zdravotnictví úplně ideální. Já jsem měl možnost se seznámit se zdravotnickými systémy v různých zemích a vždycky je tam řada problémů. Ale myslím si, že zatím je české zdravotnictví skutečně na výborné úrovni.

A to, jak se o tom bavíme, jak pořád posloucháme o veřejných systémech zdravotního pojištění, že zdravotnictví je relativně státní a veřejné, je to podle vás udržitelné, vzhledem k tomu, že vy víte, jak jsou léčebné postupy drahé atd.? Je to možné udržet další desetiletí, nebo se musí něco stát, aby se systém třeba nezhroutil?

Já si myslím, že zdravotnictví je podfinancované a že není možné dnešní zdravotnictví, a není to nikde ve světě, bez spoluúčasti nemocných. Protože zavádění nových léků, nových sofistikovaných a drahých přístrojů, to nemůže žádný stát hradit ze svého rozpočtu. Čili zdravotnictví musí být spolufinancované, a to nejen různými sponzory, ale i sám pacient musí určitým dílem přispět.

A nemáte pak třeba strach, že by se z toho stalo to, co říkají kritici spolufinancování, a sice zdravotnictví jen pro vyvolené a že by spousta lidí potom nemohla dosáhnout na to nejlepší, co by mohli dostat?

Já myslím, že to uvidíme podle vývoje, ale že to tak daleko dojít nemusí; jsou tu určité kontrolní mechanismy, které by takové diferenciaci mohly zabránit, ale samozřejmě má každý systém své výhody i nevýhody a uvidí se. Rozhodně si myslím, že taková zdravá konkurence ve zdravotnictví není na škodu.

Vy jste zažil zdravotnictví před rokem 1989 i po roce 1989. Dá se říct, co tržní ekonomika do zdravotnictví vnesla? Bavme se o tom pozitivním i o tom negativním.

Já si myslím, že je řada věcí velmi pozitivních, ale řada věcí také negativních. Ta negativa vidím v tom, že mnoho věcí, které velmi dobře fungovaly, se po revoluci zrušilo. Jako příklad bych uvedl třeba povinné očkování. My jsme byli nejprve očkovanější země. Nebyl tady černý kašel, nebyla tu tuberkulóza.

Také postgraduální vzdělávání bylo na takové úrovni, že nám ho záviděli i na západě. To se úplně změnilo, takže dneska lékaři odcházejí nejen kvůli financím, ale také právě kvůli postgraduálnímu vzdělávání, které se u nás stalo velmi komplikovaným. 

Na druhou stranu samozřejmě ta změna přinesla i mnoho pozitivních důsledků. Otevřely se hranice, máme možnost získávat informace, zjednodušil se dovoz moderních léků či přístrojů. I samotná privatizace ve zdravotnictví je přínosem, i když i tam se dělaly zbytečné chyby. Ale myslím si, že celkově se dá hodnotit stav našeho zdravotnictví jako velmi pozitivní.

Ovšem je otázka, jak dlouho tato příznivá situace vydrží, pokud se nebude nějakým způsobem modifikovat finanční stránka a dotace ve zdravotnictví. Ono nejde jen o léky nebo přístroje, ale také platy ve zdravotnictví, protože je např. nedostatek středního zdravotnického personálu - sestry odcházejí buď do zahraničí, nebo i mimo zdravotnictví. Takže řada nejen fakultních nemocnic, ale i venkovských musí zavírat oddělení pro nedostatek sester. Totéž platí i o lékařích, protože absolventi lékařských fakult ve značném procentu po promoci odcházejí do zahraničí.

Pane profesore, vy jste byl i ministrem zdravotnictví – ve které funkci jste se cítil lépe, jako lékař nebo jako vrcholný politik? Dokážete si třeba sám sebe představit v nějaké ministerské funkci? 

Určitě ne, dokonce ani ne v jiné vedoucí funkci, protože jsem rád, že už jsem se všech vedoucích povinností zbavil a že i mé tehdejší politické intermezzo skončilo relativně brzy a že jsem se mohl vrátit k medicíně. Ta byla pro mě životním povoláním a s tím bych musel jako politik úplně skončit.

A mátě nějakou zkušenost z ministerské funkce, co jste třeba nečekal, že zažije?

Absolutně toho nelituji, protože to byla ohromná zkušenost, i když jsem byl ministrem jen 206 dní. Ale myslím, že ta zkušenost úplně stačila – poznal jsem místa, kam bych se jinak nikdy nedostal, získal jsem organizační zkušenosti, poznal jsem i zdravotnické systémy v jiných evropských zemích. Ale nakonec jsem byl rád, že jsem se mohl vrátit plně k medicíně.