Soud: Výživné od bohatých rodičů musí mít hranici. Bez práce nejsou koláče

Výživné na děti rodičů s nadstandardními příjmy nesmí být přemrštěné, soudy musí hledat přiměřenou hranici. Upozornil na to Ústavní soud. Podle něj je na jedné straně správné, že bohatší rodiče platí svým dětem vyšší výživné, nicméně soudy se musí zamýšlet i nad smyslem a účelem výšky výživného.

„Po rozpadu rodiny by mělo být výživné v takové výši, aby se nezhoršil životní standard pro dítě ani pro žádného z jeho rodičů. Výživné by v těchto případech mělo být takové, aby se pro dítě vytvářely i jisté rezervy do budoucna, tedy zejména na jeho studium,“ uvedl ústavní soudce Tomáš Lichovník. Na druhé straně nikdo nemůže podle Lichovníka ani po bohatých rodičích žádat, aby platili takové výživné, které by dítě zajistilo až do konce života.

Soudci se zabývali konkrétním případem zámožného podnikatele ve farmaceutickém průmyslu, jemuž soudy nařídily platit na nezletilého syna výživné sto tisíc korun měsíčně. Otec s těmito alimenty nesouhlasí a podal stížnost k Ústavnímu soudu.

video Statisícové výživné u Ústavního soudu
Video Studio ČT24
video

Statisícové výživné u Ústavního soudu

Ústavní soudci neurčili, jaké výživné bude otec dítěte platit. Rozsudky ve věci ale zrušili a nařídili Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby se případem podnikatele a jeho syna zabýval znovu a našel přiměřenější hranici výživného.

Příspěvek by měl být takový, aby dítě podle Lichovníka vědělo, že "bez práce nejsou koláče", a aby se extrémně vysoké výživné nestalo pomyslnou duchovní žebráckou holí pro dítě. Jinými slovy dítě nesmí být kvůli životu v luxusu z výživného izolováno od okolního světa.

Nejlepší je dohoda

Soud dal svým nálezem vodítko nižším soudům, jak by měly v obdobných kauzách postupovat. Lichovník zdůraznil, že důležitější více než rozsudky v těchto záležitostech je dohoda rodičů dítěte o výši výživného. „Takováto dohoda je má pro všechny strany, rodiče i děti, mnohem větší smysl než rozsudky,“ zdůraznil soudce.

Zákonodárci by v budoucnu sice mohli stanovit „luxusní hranici“ výživného, tedy jeho maximální výši, jak je tomu v Rakousku a Německu. Na druhé straně bude muset každý soudce, zabývající se stanovením výživného, vždy důkladně zvažovat smysl a přiměřenost jeho výšky.