Politika je vždy divadlo. A je zneužitelné, odkazuje Martin Hilský na Shakespeara

„Machiavelli je proti mně břídil,“ přiznává hned na začátku hry Williama Shakespeara Richard III. divákovi, že je padouch. Podle překladatele a čerstvého držitele ocenění Česká hlava Martina Hilského je celá hra lekcí v předstírání a zneužitelnosti na divadle zvaném politika. Jde o virtuózní umělce zla, dodává v rozhovoru pro Fokus Václava Moravce, který tentokrát s podtitulem Budoucnost demokracie mohou diváci sledovat v úterý 8. prosince na ČT24 od 20:00 hodin.

Martin Hilský
Zdroj: ČTK Autor: Dostál Dušan

Pane profesore, Shakespeare a politika – dá se říct, že je Shakespeare politickým autorem?

„Určitě. Protože politika je přítomna téměř ve všech jeho hrách. Nejvíc v historiích – v hrách historických a pak v tragédiích. Nejméně určitě v komediích, ale i tam se politika najde.“

Dá se říct, že nějakým způsobem Shakespeare o politice píše – jestli, dejme tomu, straní nějaké straně, jestli má nějaké politické preference, které do textů vkládá, anebo je spíše nestranný pozorovatel dění jak svého, tak historického?

„Já myslím, že spíš to druhé je pravdou. Z jeho her nepoznáte, na čí straně stojí, není to zřetelné. A přesto jeho hry mají velkou poznávací hodnotu právě proto, že v nich máte často úplně protichůdné věci, protichůdné jednání lidí. A Shakespearovy hry jsou vlastně pozvánkou, vybídkou k tomu, abyste o nich přemýšleli. Čili on řadí vedle sebe určité situace a nechává lidi jednat. Určité lidi nechává jednat v určitých situacích a toto myšlení je vlastně obsaženo v této obrazné divadelní věci. Čili je to zvláštní druh myšlení, ale samozřejmě, že politické myšlení to je.“

Když jsme zmiňovali hru Julius Caesar – není ona přesným příkladem toho, o čem mluvíte? Jak složité jsou charaktery a jak je těžké vlastně říct, kdo stojí na správné straně, přestože jde o vraždu?

„Přesně tak. A já se vám přiznám, že já kvůli tomuto Shakespeara ctím. Jeho snahu nezjednodušovat a snahu o neschematické vidění světa. On je všechno možné, jen ne černobílý. Takže v tragédii Julius Caesar má jeho Julius Caesar některé jasně pozitivní rysy, ale má také spoustu slabostí a tak dále. Totéž platí i o Brutovi, který má velký politický ideál. Je to ctnostný muž, ale ve jménu politického přesvědčení nakonec jde s ostatními zabít Caesara a velká otázka této hry zní, zda je to přijatelné, zda je možné takové jednání, a Shakespeare ponechává vám vaše myšlení, vy jste na řadě, vy si musíte vybrat. Shakespeare vám pouze předvádí v těch hrách situace a přímo vás provokuje k přemýšlení. To je, myslím, nesmírně cenné.“

My jsme se bavili o tom, že už Machiavelli říkal, že politika je o předstírání. V Richardu III. říká Richard III., že je lepší než Machiavelli, když to parafrázuju. Co se tím vlastně snaží Shakespeare říct?

„Ten citát zní přesně: ‚Machiavelli je proti mně břídil.' On se snaží říct, že politika je vždycky divadlo, ale zároveň, že je to divadlo zneužitelné. A je zneužitelné padouchy – to jsou ti Shakespearovi zlí lidé, nositelé zla. A ti, ať už vezmete ty největší a to je bezpochyby Richard III. a Jago v Othellovi, tak ti pracují s předstíráním – s tím divadlem. A jsou virtuózní umělci, jsou to výkonní umělci zla, kteří v těch hrách fascinovanému publiku předvádějí, jak jim to předstírání a všechny pomluvy a všechny další triky založené na předstírání (...) vychází. A přitom na začátku obou her vám s brutální upřímností řeknou, co jsou. Richard vám řekne: ‚Já se zrodil, abych byl zločincem.' Takže divák to ví. On se nestane zločincem v té hře, on je jím hned na začátku. Takže to, co Shakespeare předvádí, je proces, jak se zlo uplatňuje a jak on úspěšně předstírá ctnost a slušnost tam, kde je podlost a vražedné úmysly a nezřízená ctižádost po moci.“

I přesto, že Shakespeare se snaží být nestranný, dá se z jeho textů vyčíst alespoň nějaká elementární představa o tom, co politika je nebo čím by měla být, aby byla tou opravdovou politikou?

„Určitě. Víte, Shakespeare dokáže v dobru vidět i něco, co už dobré být nemusí, a dokáže najít i něco dobrého ve zlu. Ale vezměte si třeba tragédii Leara, která je také politická, protože se tam dělí stát. No a samozřejmě Lear patří na stranu dobra. Tam je dobro a zlo až moralitně oddělené. Ta hodnota tam je. Jakkoliv jsou postavy velmi složité, nenechá vás Shakespeare na pochybách o tom, co je dobro a co je zlo. To ‚ano, ano – ne, ne' tam je. Je jasné, že Lear a především Cordelie jsou postavy dobré, třebaže se dopouštějí chyb. Zatímco Edmund a ty dvě sestry jsou nositeli zla a tak dále a tak dále. Ale, víte, hodnota tam není relativizována. Někdy hodnota dobra a zla není relativizována. Je to tak i v Hamletově přednášce herců, kde říká, že smyslem herectví je nastavovat světu zrcadlo. Dobru jeho dobrotu, hříchu jeho hřích. A dělá to velmi složitým způsobem, jeho zrcadlení je velmi složité. A já si myslím, že v tom je jeho síla. Jednak nezjednodušuje, není to černobílé vidění světa. Každý člověk je paradox, každá situace je živoucí lidský paradox, přitom ale není znehodnocen systém hodnot. A to dobro a zlo jsou nakonec jasné, protože kdyby nebylo, všechno by se to propadlo do relativity, která, myslím, už není shakespearovská, to už by tak nefungovalo.“