Úcta ke stáří je trvalejší, pokud si ji generace přirozeně zaslouží, říká Cyril Höschl

Mezigenerační konflikt je jeden ze všudypřítomných mechanismů, kterým se generace střídají, co lidstvo lidstvem stojí, říká psychiatr Cyril Höschl. Úcta ke stáří je přitom podle něj mnohem trvalejší a hodnotnější, pokud si ji konkrétní generace svým postojem a činy přirozeně zaslouží. Propasti mezi generacemi, prodlužování života a střetu generací se věnuje Fokus Václava Moravce.

Cyril Höschl
Zdroj: ČTK Autor: Michal Kamaryt

Je rivalita mezi generacemi nebo mezigenerační konflikt něco zcela přirozeného, anebo je to něco, co se teď projevuje víc, než to bylo v dějinách?

Lidstvo má vždycky pocit, že to, co prožívá, je něco mimořádného, co tady předtím nikdy nebylo, nebo ne v takové míře. Ale ve skutečnosti mezigenerační konflikt je jeden ze všudypřítomných mechanismů, kterým se generace střídají, co lidstvo lidstvem stojí. A určitě má celou řadu charakteristik, které jsou naprosto stejné už po staletí. Ba dokonce po tisíciletí, s různými drobnými modifikacemi.

Do jaké míry se dá k úctě ke stáří vychovat? Nebo do jaké míry si úctu musí každá generace svým chováním zasloužit?

Jestliže si ta která generace svým postojem, činy a tím, co po sobě zanechá, úctu přirozeně zaslouží, pak je mnohem trvalejší a hodnotnější, než když si ji vynucuje. Je to jako v rodině, protože společnost, to jsou sobě podobné struktury. Vesnice vypadá jako rodina, země vypadá jako vesnice a lidstvo vypadá jako země.

Jinými slovy, mechanismy se na různé úrovni opakují a co je vynucováno, nemá trvalou hodnotu a vyvolává odpor, takže výsledek je často paradoxní. Proto přirozená autorita – to vidíme ve školách, u dětí – je vždycky daleko hodnotnější a trvalejší než autorita vynucovaná, třeba restrikcemi, tresty, zákazy.

Dá se najít nějaký rozdíl v mezigenerační soudržnosti po revoluci, po pádu komunismu a za komunismu?

To je velmi podobné, protože mezigenerační soudržnost může být mimo jiné posílena taky představou vnějšího nepřítele nebo nepřízně osudu. Ty generace napříč celým generačním spektrem spojí a začnou fungovat pospolu, jakoby na jedné straně barikády. Viděli jsme to v roce 1968 v Československu a konec konců i po listopadu 1989 v převratných revolučních dnech.

Samozřejmě že tato - vlastně vnějšími poměry vynucená - soudržnost nemá dlouhého trvání a je brzy vystřídána původním střídáním časného vzdoru nastupující generace vůči té předchozí a pozdní identifikace. Když mladí dorostou, jsou z nich potom stejně staří páprdové jako jejich předchůdci.

Lidé ve stáří jsou často osamoceni, nenaplněni a zoufalí. Jaká je cesta k tomu, aby stáří bylo co nejkvalitnější? Má na něj člověk myslet celý život a dobře se na stáří zařídit, musí fungovat rodina, anebo máme vše sázet na sociální systém, aby se o člověka v této etapě života postaral?

Nejlepší je portfolio trochu rozložit, protože na nic se nelze úplně spolehnout. My asi nemůžeme spoléhat na to, že se rodiny postarají o svoje staré ve společnosti, která je industriální a která je založena na vysokém výkonu. Která vyžaduje od rodin spoustu energie a výkonu na jiných frontách, než pouze starat se o své rodinné příslušníky.

Naproti tomu třeba v subsaharské Africe model trojgeneračního uspořádání možný je. Ale tam nežijeme čili na to spoléhat nemůžeme.

Na druhou stranu, když budeme spoléhat jenom na sociální stát, který se o své staré postará, nese to s sebou jiná rizika. Jedno z nich je ochabnutí vlastní vůle k charitě a k iniciativě, zcyničtění nebo odlidštění jednotlivců vůči sobě.

A hlavní riziko je, že se nemusí vždycky ekonomicky a společensky tak dařit, aby systém skutečně efektivně fungoval. Pak je nejstarší generace vždycky první na ráně, která je ohrožena. A je dobré o tom asi tak od třicítky přemýšlet jak u sebe, tak u své rodiny.

Mementem, které je myslím velmi zdravé - když nám je někdo na obtíž nebo když je někdo starý a vlastně už ho moc nepotřebujeme - představit si, že v té roli brzy budeme sami. Ono to utíká.