Politici jdou s davem. Masaryk by šel proti, říká skaut Bronzový vlk

V nažehlených kalhotách, v kabátě na míru přistupuje k hrobce a na zelený trávník pokládá růži. Pak svižně pozdraví pravou paží zalomenou v lokti. Palec překrývá malíček, tři prsty mezi nimi jsou vztyčené. Na desce náhrobku je napsáno T. G. Masaryk a muž, který sem květinu přinesl, se jmenuje Jiří Navrátil. Odkazu prvního československého prezidenta zůstal věrný navzdory pohnutým dějinám 20. století a hlásí se k němu i dnes kritikou poměrů v České republice.

Jiří Navrátil, nositel nejvyššího vyznamenání Světové organizace skautského hnutí Bronzový vlk
Zdroj: ČT Autor: Iveta Zieglová

„Dnešní politik přemýšlí od voleb k volbám a snaží se vyhovět duši davu, zatímco Masaryk šel vždy proti," říká v reportáži pořadu Reportéři ČT. Dvaadevadesátiletý skaut Jiří Navrátil je bývalým politickým vězněm a pozdrav, který současný místostarosta Junáka vystřihnul u Masarykovy hrobky, zná od svých čtrnácti let. Tehdy se stal členem legendárního skautského oddílu Dvojka vedeného Jaroslavem Foglarem.

Tři prsty vztyčené v gestu symbolizují tři zásady skautského slibu, kterými se skauti zavazují „sloužit nejvyšší pravdě a lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské a duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním.“

„Tomáš Garrique Masaryk říkal, že práce pro vlast se neplatí,“ pokračuje Jiří Navrátil, který se v zájmu své země postavil nacistické okupaci i komunistické diktatuře. „Já bych k tomu přidal, že zpravidla se člověku vůbec nevyplatí.“

S koncem války už se Masaryk nevrátil

Místostarosta Junáka i přes svůj věk mluví a jedná energicky a svižně. Narodil se v září 1923 v Lipsku v rodině českého diplomata a jako chlapec tam zažil nástup nacismu k moci. Tehdy začal dějinný řetězec událostí, které dodnes neskončily a ovlivňují jeho život.

Ke skautům vstoupil Jiří Navrátil v roce 1937, po návratu rodiny z Německa do Prahy. Nacistická okupace sice znamenala zákaz oficiálního skautského hnutí, významná část skautů a skautek se však rychle zapojila do odboje. Během Pražského povstání v květnu 1945 byl Jiří Navrátil v ulicích s oddíly, které fungovaly jako spojky nebo poskytovaly povstalcům první pomoc.

Už krátce po válce ovšem pochopil, že návrat k Masarykovské demokracii se nekoná. Před okupací vlastnila rodina dopravní firmu. Tu nejdříve zabavili nacisté, pak byla znárodněna a Jiří Navrátil se o ní dodnes soudí. „Někdy v roce padesát padl rozsudek, že firmu dostaneme zpátky a současně, že ji znárodňují,“ vzpomíná v Reportérech ČT Jiří Navrátil, který dosud bojuje o náhradu. „Až to skončí u ústavního soudu, půjdeme k evropskému,“ prohlásil odhodlaně.

Morseovkou proti komunistům

„On nikdy neuhnul. Ani za protektorátu, ani potom v padesátých letech za komunismu. Prostě pořád si šel za svým a tak je to dodnes,“ říká v reportáži kapitán vodních skautů David Svoboda. Po protestním pochodu studentů na Pražský hrad 25. února 1948 byl Jiří Navrátil vyloučen ze studií práv.

Video Reportéři ČT - 20. století Jiřího Navrátila
video

Reportéři ČT: 20. století Jiřího Navrátila

Zdroj: ČT1

Na skutečný střet s komunistickou mocí se však teprve chystal. V květnu 1949 měla tanková brigáda ze Žatce vstoupit do Prahy a vyvolat protikomunistický puč. Skupina starších skautů včetně Jiřího Navrátila se od jara připravovala na to, že podobně, jako během Pražského povstání budou její členové dělat spojky a starat se o raněné.

Přípravy akce ovšem od počátku sledovala státní bezpečnost a večer 17. května 1949 StB postupně zatkla všechny skauty, kteří se nacházeli na předem domluvených shromaždištích. „Mnoho lidí tenkrát věřilo, že režim může brzy padnout. Já vím, že to dnes vypadá strašně naivně, ale my jsme to neorganizovali, takže my jsme nebyli ti hlavní naivní,“ cituje vzpomínky Jiřího Navrátila portál Paměť národa, který sbírá a ukládá ústní svědectví pamětníků historických událostí 20. století.

„Do té akce bylo zapojeno několik set skautů. Ale pomocí morseovky jsme se tak dokonale domluvili, že oni potom většině uvěřili, že nevěděli, že jdou do nějaké akce, a že šli na skautskou noční hru. Takže se nás k soudu dostalo asi dvacet čtyři nebo dvacet šest. A ještě od toho soudu šla víc než polovička domů. To bylo hned zkraje, to byl rok 1949, to tady ještě nebyli sovětští poradci,“ vypráví Jiří Navrátil v nahrávce Paměti národa.

On sám však propuštěn nebyl. Čekal ho proces, ve kterém dostal dvacet let vězení. „Oni s propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu,“ dodává.

Znovu pod Rudou věží smrti

V modré sportovní bundě prochází Jiří Navrátil kolem ostnatých drátů a cihlových budov bývalého pracovního tábora Rovnost na Jáchymovsku. „Byly to malé, velice těžké bedničky s rudou. Ty se svážely sem. Tady je kluci zpracovávali a potom se nakládaly a odvážely do Sovětského svazu,“ vzpomíná bývalý vězeň uranových dolů v reportáži Reportérů ČT. Kamera zabírá tabuli s nápisem – Rudá věž smrti, národní kulturní památka.

„Proč se tomu říká věž smrti?“ ptá se reportér David Vondráček. „Protože ti lidé neustále pracovali v uranovém prachu. V prachu, který tady stále zářil,“ vysvětluje Jiří Navrátil a v nahrávce na portálu Paměti národa o tom vypráví:  „Horníkem jste se stal během čtyřiadvaceti hodin, během jednoho školení, a už jste fáral. Ochrana proti radiaci se nepoužívala.“

Společně s dalšími skauty založil za ostnatými dráty skupinu nazvanou kmen Rovnost a ta přes civilní horníky v šachtách zprostředkovávala kontakt s okolím. Posílali dopisy, sháněli léky, vydávali samizdat a pořádali jazykové kurzy. Miniaturní slovníky vytvářeli na cigaretovém papíru. „Učili nás angličtí letci. To byste neřekli, jak velkou úlohu může v amorfním davu sehrát malá skupinka lidí, kteří si věří,“ popsal Jiří Navrátil pro Paměť národa aktivity skautů v pracovním táboře.

„Věci, které lidi v lágru velice těžce nesli, pro nás skauty z těch všech táborů a putování byly dost běžné. Například ve zkoušce tři orlí pera je úkol den nejíst. Pro nás to nebyl problém jako pro ostatní. Vyspat se na holé zemi také nebyla obtíž. V Jáchymově to bylo ale opravdu dost tvrdé. Byla tam spousta lidí zralých na sebevraždu. Zvlášť ti, kteří měli doma rodiny. My jsme to snášeli daleko lépe než oni. Vedli jsme takové řeči jako: Nic si z toho nedělej. Napřesrok jsme doma. Měli jsme neuvěřitelný optimismus, že komunismus rychle padne,“ vzpomíná skaut.

Z uranových dolů do boje o Štiřín

V pracovních táborech a věznicích prožil Jiří Navrátil jedenáct let a na svobodu se dostal amnestií v roce 1960. Nejdříve se živil jako údržbář a když se poměry v 60. letech uvolnily, začal překládat. Studium práv však mohl dokončit až po pádu režimu v roce 1989. Právnické vzdělání mu napomáhá usilovat o náhradu za rodinný majetek a také za majetek zabavený českým skautům. Velkou energii vkládá do boje o náhradu za zámek Štiřín, vlastněný před únorem 1948 skauty, dnes ministerstvem zahraničí, které v něm provozuje hotel.

„Jednáme už s několikátým ministrem o nějaký způsob vyrovnání. Oni se ptají, k čemu skauti potřebují golfové hřiště,“ líčí jednání se státními úředníky uprostřed greenu v sousedství zámku. „A já jim na to říkám, no, přeci samozřejmě, je to budoucí elita. A jako diplomati budou potřebovat umět hrát golf,“ říká s nadsázkou, noblesou a šarmem skaut Jiří Navrátil.

Doma v knihovně má schovanou čestnou medaili Tomáše Garriqua Masaryka. Za zásluhy mu ji udělilo Masarykovo demokratické hnutí, v jehož předsednictvu zasedá. A v roce 2002 byl prvním skautem z východní Evropy, kterého Světová organizace skautského hnutí  WOSM vyznamenala svým nejvyšším řádem Bronzový vlk.