Česká zařízení pro migranty zatím pojmou stovky lidí, pro 1600 zatím místo není

Migrační proud přes Česko v posledních týdnech zeslábl, ale nezmizel. Nadále fungují zařízení pro uprchlíky od detenčních pro zadržené nelegální migranty po integrační střediska pro úspěšné žadatele o mezinárodní ochranu. Na cestě mezi nimi je několik zastávek – zařízení, která sice nyní svojí kapacitou postačují, na 1591 relokovaných žadatelů o azyl v nich ale zatím místo není.

Ministři vnitra zemí Evropské unie odhlasovali v úterý proti vůli čtyř zemí včetně Česka, že EU rozdělí žadatele o azyl mezi jednotlivé státy podle pevných kvót. Politici tvrdí, že jde o prázdné gesto, které EU, respektive Řecko a Itálie stejně nedokáže naplnit. Tak jako tak ale migrační krize s rozhodnutím ministrů vnitra nekončí.

Česko se bude nadále potýkat s nelegální migrací přes své území a navíc je možné, že se skutečně bude muset postarat téměř o 1600 žadatelů o azyl relokovaných z jiných zemí. Jak ale vlastně probíhá v Česku cesta k azylu – ať už do tohoto procesu člověk zapadne jako zadržený nelegální migrant, nebo již jako hypotetický řádný žadatel o azyl převezený z jiné země?

Krok nultý: detence

Právě detenční střediska čekají na ty migranty, které policie přistihne, když ve vlacích či autech projíždějí bez dokladů Českem. Zajištění cizinci se mohou dostat do jednoho ze tří zařízení: největší je v Bělé pod Bezdězem se 700 místy, dalších 452 míst je ve Vyšních Lhotách a 216 míst v Zastávce u Brna. Navíc jsou k dispozici záložní objekty v Drahonicích a Bálkové, ministerstvo původně plánovalo využít také areál v Poštorné u Břeclavi.

Podle aktuálních statistik jsou ale tři využívaná detenční střediska obsazena sotva z poloviny, po prázdninách totiž migrační proud výrazně polevil. Zatímco na přelomu srpna a září dosahovaly počty zadržených za den desítek i stovek, v úterý 22. září zajistila policie pouze devět lidí. Ministerstvo vnitra proto již přehodnotilo plány na využití Poštorné, ostatní včetně dvou záložních ale prozatím zůstávají k dispozici.

Při detenci jsou zadržení lidé identifikováni. Ministerstvo zdůrazňuje, že v ní končí pouze lidé, kteří se v Česku ocitnou v rozporu se zákonem. „Porušili zákon a my se k nim takto chováme. Je tam teplo, sucho, mají dost jídla,“ řekl ministr vnitra Milan Chovanec, když podmínky v detenci kritizovaly nevládní organizace.

Video Události
video

TÉMA UDÁLOSTÍ: Jak je Česko připraveno na 1600 žadatelů o azyl?

Od českých politiků také před hlasováním o kvótách znělo, že se republika přijetí uprchlíků nebrání, ale také se jim nechce vnucovat – a oni o azyl v ČR zájem nemají. Podle údajů ministerstva vnitra sice požádalo o azyl za prvních osm měsíců roku 990 lidí. Více než polovina z nich však byli Ukrajinci a přes stovku Kubánci, zatímco žádostí od Syřanů – kteří přitom převažují mezi zadrženými migranty – evidují úřady pouze 69 (z toho pět žádostí bylo opakovaných) a dvacet dalších žadatelů je „bez státní příslušnosti“.

  • Přes klesající počet zadržených migrantů vyrostly ve vojenském prostoru Libavá dva humanitární tábory, které mohou dohromady poskytnout krátkodobé přístřeší až 900 lidí – byli by ve stanech po patnácti. Šlo o vojenské cvičení, kterým se armáda připravovala na eventuelní prudký nápor migrantů. Vojáci tvrdí, že jsou humanitární základnu schopni postavit během pěti dnů včetně výběru místa a dovozu materiálu, nyní si zkoušejí samotnou stabu, která trvá 48 hodin a potřeba k ní je 40 vojáků a 20 řidičů. K provozu tábora je potřeba 80 lidí. „Jde o preventivní akci, chtěli jsme si vyzkoušet, zda jsme v časové normě schopni humanitární základnu postavit,“ řekl náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Jak dlouho zařízení v Libavé zůstane, zatím není jasné.

Krok první: přijímací středisko

Ti, kdo však o azyl přese vše požádají, nejdou do detenčního zařízení, nýbrž do přijímacího střediska.

O udělení mezinárodní ochrany by měl běženec požádat policii hned na hranicích, případně při prvním kontaktu.

Přijímací střediska jsou v Česku pouze dvě. Jedno z nich je v tranzitním prostoru pražského Letiště Václava Havla, druhé v Zastávce u Brna, kde je součástí téhož areálu jako detenční středisko. Kapacita přijímacích středisek je řádově nižší než u detence – v Praze-Ruzyni i Zastávce je zhruba po 50 lůžcích.

Jestliže podmínky v detenci popisují jejich kritici takřka jako vězeňské, v přijímacích střediscích také panuje řada omezení. Především z nich nelze odejít. Podoba obou zařízení se výrazně liší, v Zastávce jde o dům v areálu společném s detencí, zatímco na pražském letišti se žadatelé o azyl dostanou do oblasti s mřížemi, kde výhledu z malých oken dominuje masivní plot. Na rozdíl od detenčních zařízení jsou přijímací střediska schopná postarat se i o rodiny s dětmi. Cíle pobytu jsou podobné jako v záchytných zařízeních – jde tedy o prvotní identifikaci běžence. Následně začne azylového řízení, na které se už žadatelé stěhují jinam.

  • Přijímací středisko v Zastávce bylo první zastávkou v Česku také pro rodinu někdejšího syrského lékárníka Houshama Al-Chihabiho. Ten požádal o mezinárodní ochranu již před dvěma lety, jeho azylové řízení trvalo čtvrt roku. Do Česka původně přijela rodina na návštěvu příbuzných, kvůli válce se ale už domů nevrátila. V Zastávce potom strávil bývalý lékárník prvních osmnáct dní celého procesu. „První rozhovor s úředníky byl o nás: Jak se jmenujeme, něco o rodině. Druhý byl o tom, co se děje v Sýrii a proč jsme ze země odešli,“ vzpomíná Al-Chihabi.

Krok druhý: pobytové středisko a čekání na azyl

Na dobu, než úřady rozhodnou o žádosti, se lidé stěhují do pobytových středisek. Pobytová střediska jsou opět dvě, jedno je ve východočeském Kostelci nad Orlicí, druhé v Havířově. Zde již jdou veškeré myšlenky na vězení stranou, obyvatelé mohou pobytová střediska libovolně opouštět a případně se i odstěhovat. Havířovské zařízení je na pohled v běžném bytovém domě, v Kostelci vzniklo v roce 2001 z bývalé kasárny. „Každý klient má nárok na lůžko, v každém pokoji je stůl a lednička a kromě toho dostávají všichni taky lůžkoviny,“ přiblížila vedoucí kosteleckého střediska Ivana Vyhnálková.

Rozhodování o přiznání mezinárodní ochrany netrvá přespříliš dlouho, již jsme uvedli příklad syrského lékárníka, který čekal čtvrt roku. Letos v srpnu například podalo žádosti 106 lidí, úředníci rozhodli o 92 žádostech. O Česko ale – jak již bylo uvedeno – nemají eventuelní žadatelé o azyl zájem, a to i kvůli tvrdosti systému. To vyplývá i z čísel, neboť z 92 vyřízených žádostí dostali dva lidé azyl a 27 lidí doplňkovou ochranu, zatímco 40 rozhodnutí ministerstva bylo negativních – čili Česko ochranu neudělilo. Zbylá rozhodnutí byla o zastavení řízení.

Za osm měsíců jsou výsledky sice mírně odlišné, když Česko udělilo azyl či doplňkovou ochranu 345 lidem a negativně rozhodlo v 273 případech, stále je však zřejmé, že žadatel zdaleka nemá útočiště v Česku jisté. Kdo přitom mezinárodní ochranu v Česku dostane, nemusí v zemi zůstat. „Získají dokumenty pohybovat se na území celé EU. Pak bude jenom na jejich zvážení, jestli zůstanou na území ČR,“ podotkl Milan Chovanec. 

Jedním z důvodů, proč azyl neudělit, je původ v takzvaném bezpečném státě. Jejich seznam mají některé státy, Evropská komise nyní usiluje o vytvoření jednotného celounijního seznamu. Česko patří k zemím, které seznam bezpečných mají. Seznam není dlouhý, ovšem liší se například od německého či britského. Nejkratší seznam má Irsko, figuruje na něm pouze Jihoafrická republika.

Krok poslední: začlenění do českého života

Po přiznání azylu ještě mohou cizinci strávit čas v integračním středisku, které poskytuje ještě rok a půl podporu lidem, kteří neznají jazyk a nemají práci ani vlastní byt. Do obdobného zařízení se stěhovali například i krajané z Ukrajiny, které do vlasti jejich předků přivedla iniciativa prezidenta Zemana po vypuknutí bojů ve východních ukrajinských regionech.

Většina z nich odešla do vlastního příbytku a za prací, kterou získali, podstatně dříve než za rok a půl, návrat skupiny volyňských Čechů ale také ukázal háčky poazylové péče – úspěšně práci a bydlení nalezly rodiny, nikoli však starší lidé v důchodovém věku, kteří z válkou zmítaných oblastí Ukrajiny také přicestovali.

  • Hasam Al-Chihabi ze Zastávky šel do pobytového střediska a poté se usadil v Brně, kde má příbuzné. Těžce ho ale postihl problém, kterému cizinci z arabských zemí v Česku čelí a překonat ho dokáží mnohem obtížněji než například Ukrajinci – jazyková bariéra. Ani po dvou letech života v Brně češtinu nezvládá a nedokázal si najít práci. Tvrdí přitom, že jeho situaci komplikuje i nedostatek informací. „V Německu nebo Švédsku jsou lidé, kteří vás informují, co musíte udělat. Musíte do charity, na úřady… Tyhle úřady jsem poznal až po roce,“ poznamenal Al-Chihabi.