Na konci války byly z mnoha míst vypraveny pochody smrti. Nacisté přesunovali především vězně z koncentračních táborů, aby nepadli do rukou postupujícím Spojencům. Jeden z nejdelších a nejkrutějších, ale také nejlépe zmapovaných pochodů směřoval ze Svatavy do Volar. Mezi 15. dubnem a 5. květnem 1945 během 260 kilometrů dlouhé cesty zemřelo asi 500 lidí, převážně mladých žen židovského původu. Mnohé byly zastřeleny. Pochodu smrti jihozápadními Čechami se věnoval pořad Jaro 45.
Během pochodu smrti jihozápadními Čechami nacisté uštvali 500 žen
Pochod směřoval ze Svatavy do oblasti Slavkovského lesa a dále směrem do jižních Čech. Účastnily se jej především mladé ženy židovského původu z koncentračního tábora Helmbrechts. „Některé prameny udávají, že šlo 800 žen, jiné 1200. Na cestu měly 300 gramů chleba, tři brambory a kávu. Brambory byly shnilé, chleba plesnivý, pokud vůbec byl,“ popisuje režisér filmu Vyvolení k utrpení Zdeněk Flídr podmínky transportu.
„Když pršelo, tak jsme si z louží nabíraly vodu, abychom svlažily rty,“ vzpomíná Renata Regina Dindová, která pochod přežila. I díky tomu, že se jí občas podařilo z krechtů ukrást trochu krmného žita. „Ženy měly v průměru okolo 38 kilogramů, to je za hranicemi existence. Měly ale vůli přežít,“ soudí Flídr.
Chování dozorců bylo nelidské. Nacisté se řídili rozkazem Heinricha Himmlera, že se žádný Žid nesmí dostat do rukou Spojenců. „Ženy měly na tvářích a na rukou strupy od bití. Když už nemohly dál, tak je vytáhli do lesa a zastřelili,“ vysvětluje Flídr. „Měli namířeno do Prachatic, ale na základě zkušeností z druhé strany hranice je hnali na Mauthausen, protože to byl velký likvidační tábor,“ říká. Na konci pochodu nechali nacisté nejzbědovanější ženy převážet na povozech. I tak mnoho z nich podlehlo vyčerpání a hladu.
Hromadný pohřeb obětí pochodu smrti
Lidé ve vesnicích se ženám snažili pomoci. Místní riskovali pokusy donést účastnicím pochodu trochu jídla. „V květnu 1945 jsme bydleli ve Svojších, viděla jsem tenkrát transport židovských žen. Zavedli je do hasičárny a tam je zamkli. Babička ve válce přišla o dva syny, chtěla ženám něco přinést. Měla nad nimi lítost, plakaly. Bohužel se tam nedostala,“ vzpomíná Marie Malá.
Do Volar došlo něco málo přes 300 vězeňkyň. Zhruba polovina z nich byla dovezena na povozech. Dozorci odtud následující den vypravily další pochod. „Došli k Cudrovicím. Tam se přihodilo to, čeho se esesáci obávali. Došlo k náletu. Shodou okolností nebyla zasažena žádná z vězeňkyň,“ vypráví Jaroslava Krejzová, autorka knihy Přes Volary přešla smrt. Nálet ale zabil jednu z dozorkyň, další dvě těžce zranil. To esesáky rozčílilo, na místě ze vzteku postříleli 22 vězeňkyň.
Pochod smrti (zdroj: ČT24)
Z Grünbergu vstříc smrti
Pochod smrti z Helmbrechtsu přes Svatavu do Volar navazoval na dlouhý transport z koncentračního tábora Grünberg (polsky Zielona Góra), kde se nacházely zejména německy hovořící ženy židovského původu z oblasti kolem Katovic. Na konci ledna bylo na cestu vyhnáno asi 1200 žen, na místo určení jich 6. března dorazilo něco málo přes 600. Trasa byla dlouhá 400 km, vězeňkyně byly nuceny jít pěšky, část cesty absolvovaly i vlakem a auty.
„Z Grünbergu jsme do Helmbrechtsu dorazily 6. března 1945. Tady nám přikázali, abychom se svlékly donaha a stály venku. Byl skoro metr sněhu. Řekli nám, že kdo se pokusí o útěk, bude zabit elektrickým proudem. Aby nás postrašili, ukázali nám hlavu mrtvé ženy trčící ze sněhu, zmrzlé tělo uzavřené v krvavém krunýři a další mrtvou ženu visící na stromě. Po mnoha hodinách nám vrátili naše oblečení namočené v desinfekci. Oblékly jsme se do mokrého. Potom nás nacpali do prázdných kasáren, spaly jsme na zemi. Na jednom konci místnosti stála plechová konev na mléko se dvěma uchy, která sloužila pouze k močení. Každé ráno musely dvě ženy “toaletu„ vynést a vyprázdnit. Byla pro ně ale příliš těžká, vždy někoho polily. Stráže nám dávaly noviny a my do nich balili hlavy mrtvých, aby nedocházelo k dalšímu šíření infekce. Pět týdnů jsme seděly, nic jiného než seděly na zemi jak opice a navzájem si vyndávaly vši z hlavy. Ven nás pustili, jen když se větralo.“
Rachel Kuttnerová, Expozice Pochod smrti, Volarské muzeum
Zdroj: www.nasinebocizi.cz