Místo aby stát postiženým umetal cestičku, hází jim spíš klacky pod nohy

Praha - Vážně tělesně postižení, kteří nemají oporu v rodině a potřebují asistenci 24 hodin denně, si ji často dovolit nemohou. „Jde o to, co ti lidé mohou dělat, jestli si můžou jít nakoupit, jestli můžou pracovat, potkávat se s jinými lidmi,“ vysvětlil vedoucí osobní asistence Erik Čipera. Stát totiž takto vážně tělesně postiženým lidem dává příspěvek na péči maximálně 12 tisíc měsíčně, což jim umožňuje zaplatit si pomoc zhruba na týden. A tak namísto toho, aby i přes své postižení mohli žít svobodně a pracovat a bavit se podle svých představ, končí v ústavech. „Nástup do ústavu může znamenat ztrátu svébytnosti, samostatnosti a nutnost přizpůsobit se někomu jinému, nějakému řádu, pravidlům,“ upozornila psycholožka Jitka Douchová.

Jednadvacetiletý Vladimír Šmilauer se narodil se svalovou dystrofií a od narození je upoután na invalidní vozík. Přesto žije život normálního kluka, který se věnuje sportu, umění a přátelům. Také 32 letý Jakub Neubert, který se narodil jako nedonošené dítě a trpí dětskou obrnou, život bez koleček nikdy nepoznal. Oba dva spojuje nejen invalidní vozík, ale také touha po samostatném životě.

Jenže k němu potřebují spousty peněz, aby si ho mohli dovolit. Příspěvky od státu nejsou vysoké a tak se oba dva musí spoléhat na sponzory a rodinu. Pro Vladimíra je tato situace těžká, protože na financování zůstal sám. Jeho maminka zemřela před lety vyčerpáním a tatínek se léčí s vážnou nemocí a synovi nemůže už tolik pomáhat. „Rodina mi dávala měsíčně kolem čtyřiceti tisíc, což na asistenci prostě vycházelo. Teď to přestává a hledám jinou alternativu,“ řekl Vladimír, jemuž kvůli nedostatku peněz hrozí ústavní péče, do které se mu vůbec nechce.

Video Místo aby stát postiženým umetal cestičku, hází jim spíš klacky pod nohy
video

Místo aby stát postiženým umetal cestičku, hází jim spíš klacky pod nohy

V ústavu by se musel vzdát svých oblíbených činností, ke kterým ale potřebuje asistenta. „Díky asistentům můžu žít samostatně, můžu žít s partnerkou v normálním bytě. Můžu pracovat, můžu cestovat, můžu chodit za zábavou, je to prostě normální život, který by v ústavu v žádném případě nebyl,“ popsal situaci Jakub.

Ústav je totiž noční můra všech vozíčkářů, na druhou stranu bez asistentů se jejich život neobejde. Někteří jejich pomoc potřebují stejně jako Vladimír a Jakub 24 hodin denně a ta je nákladná. Asistenční hodina stojí v průměru sto korun. Od státu se postižení velké podpory nedočkají, příspěvek tvoří maximálně 12 tisíc měsíčně, což na péči nestačí. „Stát mi to moc neulehčuje, spíš to znesnadňuje. Je to spíš tak, že člověka dříve nebo později chce dostat do ústavu,“ myslí si Jakub.

Lidé z Jedličkova ústavu oslovili tu nejpovolanější, ministryni práce a sociálních věcí, připoutali ji k invalidnímu vozíku, kde jí znehybnili všechny čtyři končetiny. Doufají, že právě po takové zkušenosti ministryně zasáhne a peníze pro takto postižené lidi ve svém rezortu najde. „Já bych nechtěla, aby lidé, kteří můžou žít sami, mohou mít svůj vlastní byt a mohou se víceméně svobodně pohybovat ve městě, byli v ústavu, to je úplně strašné. A zároveň je ústavní péče relativně drahá,“ uvedla ministryně Michaela Marksová Tominová (ČSSD). „V současné době budeme dávat na vládu informaci, která se týká příspěvku na péči a návrh toho, jak zohlednit právě ty lidi, kteří skutečně potřebují 24 hodinovou asistenci. To je v horizontu několika měsíců,“ dodala ministryně. Kdy se systém rozdělování příspěvku na péči změní a kolik peněz do něj bude chtít ministryně vložit, ale zatím není jasné.