Češi vítali Rusy a slavili konec války, nacisté ale dál vraždili

Konec druhé světové války byl pro řadu míst na Moravě tragický. Lidé už sice v květnu 1945 oslavovali vítězství a vítali postupující ruskou armádu, nacisté se ale někde jen tak vzdát nechtěli a mstili se na místním obyvatelstvu. V předvečer osvobození Valašska vypálili osadu Vařákovy paseky. Desítky lidí zemřely i v Javoříčku na Olomoucku a v Leskovicích na Vysočině. Nejtragičtější dohru ale měla válka ve Velkém Meziříčí. Mezi 6. a 8. květnem tu německá armáda zabila 60 lidí, dalších 37 jich pak zemřelo 9. května, když Rusové město při přechodu fronty bombardovali.  

Pohřeb zavražděných obyvatel Leskovic
Zdroj: Fotoarchiv Muzea Vysočiny Pelhřimov

2. KVĚTNA 1945, VAŘÁKOVY PASEKY, 4 MRTVÍ


Vařákovy paseky byly poslední nacistickou trestnou akcí v předvečer osvobození Valašska. V noci na 3. května 1945 tu nacisté zabili čtyři lidi a vypálili osm chalup z deseti. Řádění nacistů tehdy zažila i Božena Kršáková (1936-2013), roz. Vařáková. Jeden z popravených byl její bratr. Vzpomínky Boženy Kršákové zaznamenal web Paměť národa.

Partyzáni přišli poprvé na paseky, když bylo Kršákové osm let, bezstarostný život tehdy podle ní skončil: „Když k nám přišli partyzáni, tak žádné chození do školy. Abychom je nevyzradili. Takže sedm měsíců jsme byli doma.“ Rodina Vařákových složitou situaci zvládala, první skutečnou ranou bylo až úmrtí otce. Zemřel 23. dubna 1945, když Němci začali vypalovat nedaleký Prlov. Malá Božena zde tehdy byla se svou sestrou u strýce: „Na paseky kdosi přiletěl, že prý hrůza, v Prlově Němci řádí a vypalujú chalupy a hážú lidi do ohňa. A tatínek sa hrozně lekl o nás a rozletěl sa po tej lúce dolů do Prlova a spadl na zem a už nevstal. Mrtvica.“ Více o tragédii v Prlově a nedaleké Ploštině čtěte zde.

„Jak nás Němci pálili, teho prvního května, slyšeli jsme muziku. Tehdy zrovna vál vítr z Valašských Klobúk a my jsme čuli, jak vítají Rusy.“


Na přelomu dubna a května 1945 už na Valašsko přicházela Rudá armáda. Prvního května se ve Valašských Kloboukách slavil její příchod a hrála muzika. O několik kilometrů dál se ale odehrávalo poslední dějství valašské tragédie. Vše začalo ráno, když na Vařákovy paseky přišli čtyři Němci s tím, že si chtějí postavit vysílačku. Narazili na ně ale partyzáni a začala přestřelka. Tři Němci padli, čtvrtého ale nechali neopatrní partyzáni utéct.

Pasekáři se s vidinou vypálené Ploštiny a Prlova právem obávali, že by se Němci mohli vrátit s posilou a mstít se. Začali proto opouštět domovy a s cennostmi odešli nahoru do lesů. Byl sice květen, hustě ale sněžilo a foukal vítr. Protože byla zima a nic se nedělo, začali se vracet zpět domů. Ve chvíli, kdy přišli ke svým stavením, dorazili i nacisté. Osm z deseti chalup lehlo popelem. Nevšimli si jen dvou, které skryla mlha.

„Začali vypúšťat dobytek a nás vyhnali z chalupy ven a všecky nás do jednoho místa a už začali zapalovat chalupy. A jak hořela naša stodola, eternit tým žárem tak pléskal, jak kdyby střílal. A hned tý Němci: “Sám partyzán, munice střílá.„ A už nás do ohňa házat chtěli. A maminka a ještě se súsedkú prosily, aby nás neházali do ohňa, že to střílel eternit. Uvěřili tomu, nechali nás. Jak pozapalovali ty paseky, tož nás sebrali jako rukojmí a šli jsme přes hory s nima.“


Čtrnáctičlennou skupinu pasečanů Němci odvedli do Valašské Polanky. Začalo vyslýchání, všechny bili a mučili včetně dětí. „Po hlavě bili, po zádoch, jak sa dalo. A nakonec, když z nás nic nedostali, přišel ortel. Že zítra o půl desáté dopoledne budeme všichni pověšeni u hlavní silnice pro výstrahu,“ vzpomínala Kršáková. V této chvíli zasáhla hospodyně místního faráře Aurelie Ludwigová. Žena německého původu naléhala na vojáky tak dlouho, až pustili alespoň matky a děti. Tři muže a jednu dívku ale Němci odvedli do nedaleké obce Hošťálková. František Žák, Karel Vařák (bratr paní Kršákové), Jan Polčák a Růžena Šopová tam byli dál mučeni, dvaadvacetiletá Šopová navíc i znásilněna. Nacisté nakonec všechny popravili.

Vařákovy paseky už nikdy nebyly obnoveny. Na místě je připomíná jen pomník věnovaný obětem nacistů a v okolí vede naučná stezka Vařákovy paseky. Život lidí v osadě ve Vizovických vrších připomíná i dokumentární cyklus České televize Ztracené adresy:

5. a 6. KVĚTNA, LESKOVICE, 25 MRTVÝCH


V Leskovicích na Vysočině Němci během dvou dnů zmasakrovali 25 lidí, nejmladšímu bylo jen 13 let. Kvůli strategické železniční trati Jihlava – Tábor sídlila v obci německá strážná posádka s 50 vojáky a důstojníkem SS v čele. Když začalo 5. května Pražské povstání, v Leskovicích rozhodně nechtěli zůstat pozadu. Jako první na Vysočině zde ustavili Revoluční národní výbor. Obyvatelé začali odstraňovat německé nápisy, vyvěšovali československé vlajky a odzbrojili německé vojáky. Přes vesnici, která ležela na hlavní silnici do Tábora, prchaly i německé jednotky před Rudou armádou. Dva leskovičtí mladíci si v revoluční euforii vzali získané kulomety a po každém německém voze vystřelili. Pomsta za chlapeckou nerozvážnost byla krutá.

Komunistu Pavlů přibili Němci zaživa na vrata od stodoly

Do vesnice ještě 5. května večer přijela německá posila z Pelhřimova. V boji do rána zemřelo osm leskovických mužů a několik stavení hořelo. To nejhorší ale přišlo až druhý den. Tentokrát do obce přijel i velitel jednotky - kapitán SS Walter Hauck, později přezdívaný Krvavý Walter. Nacisté celou vesnici obklíčili a masakr začal znovu. Vraždění v obou dnech nepřežilo 25 lidí včetně sedmi žen. Ze 43 domů lehlo 31 stavení popelem, sedm zčásti vyhořelo a další domy byly poškozené.

Krutě se nacisté pomstili například komunistické rodině Pavlů. Otce zaživa přibili hřebíky za ruce na vrata stodoly a musel navíc přihlížet znásilnění své ženy a dvou dcer. Manželka a dcery byly poté svázány drátem a hozeny do hořícího stavení. Další obyvatele nacisté postříleli na ulici nebo v jejich domech, které potom zapalovali a lidi do nich házeli. Řada vesničanů zemřela také střelou do zad při pokusu o útěk.

Řádění nacistů ukončil až příjezd jednotky wehrmachtu z asi 10 kilometrů vzdáleného Pacova, kde se o události doslechli. Spolu se skupinou pacovských dobrovolníků donutili esesáky hořící obec opustit. Šlo totiž o jednu z podmínek příměří mezi Revolučním národním výborem v Pacově a kapitulujícím německým vojskem. Walter Hauck ale pokračoval v řádění i v okolí. Vraždil i v obcích Moraveč a Dobrá Voda u Pacova.

Kapitín SS Walter HauckWalter Hauck byl v roce 1949 ve Francii odsouzen k trestu smrti za vraždění ve městě Ascq. Rozsudek mu byl ale nakonec zmírněn na doživotí. V roce 1956 dostal od francouzského prezidenta milost a vrátil se do Německa. Československo kvůli vraždění v Leskovicích žádalo neúspěšně o jeho vydání. V roce 1973 bylo v Německu jeho stíhání zastaveno. Nebylo údajně prokázáno, že zabíjení v Leskovicích proběhlo krutě a z nízkých pohnutek. Hauck navíc u soudu tvrdil, že o Leskovicích nic neví. Spokojeně pak dožil a v roce 2006 zemřel.

Více o vypálení Leskovic si můžete přečíst zde.


Leskovice leží 41 kilometrů od Dobronína, kde bylo deset dní po válce 19. května 1945 naopak brutálně zavražděno až 17 německých civilistů. Co se vlastně tehdy stalo a kdo vraždil, ale stále není dosud jasné.

5. KVĚTNA, JAVOŘÍČKO, 38 MRTVÝCH


Javoříčko je místem jednoho z největších masakrů, jakého se nacisté za 2. světové války dopustili na moravských obyvatelích. O život zde 5. května 1945 přišlo 38 mužů, kteří zaplatili životem za útoky partyzánů. Vše začalo v říjnu 1944, kdy byla u Račic na Vyškovsku vysazena partyzánská sovětská skupina Jermak. Část této skupiny nazývaná Jermak – Fursenko měla v Javoříčku jednu ze základen. Pamětníci se ale shodují, že jeden z velitelů - Grigorij Semjonovič Litviško byl hrubý, násilnický a věčně opilý.

Ke kruté pomstě nacistů zřejmě přispěla událost z 9. dubna. Opilý partyzán Litviško tehdy v javoříčské hájovně zastřelil Němku Hildu Victorovou a její dvě děti. Victorová byla manželkou lesního správce a poručíka SS Othmara Victory, který ale byl v té době v Německu. Na rozdíl od svého muže mluvila dobře česky a stejně vychovávala i děti. V dobrém na ni vzpomínají i sousedé. Nějaký čas dokonce spolupracovala s partyzány. Opilý Litviško ji ale obvinil ze zrady a po půlnoci ji spolu s dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni pak kvůli zahlazení stop myslivnu zapálili. Litviško ještě v domě Adolfa Pospíšila zastřelil dva Armény, kteří se chtěli k partyzánům připojit, a Václava Dostála, který se jich zastával. Další jeho obětí byl starosta Veselíčka František Malínek, který přijel s hasiči hořící hájovnu hasit.

Z Javoříčka zbyla jen škola a kaplička, 35 domů lehlo popelem

SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna přišlo do vesnice 5. května. Muže shromáždili ve vesnici, ženy a děti odvedli za obec k potoku. O neštěstí je přišel informovat Jaroslav Dokoupil, který vraždění jako jediný přežil, ale za cenu, že se musel na masakr 38 mužů dívat. „Když se ženy rozprchly, běžely každá ke svému domu a hledaly manžela, sourozence, syna, to bylo zoufalý. Křik, nářek, pláč. My děti to samé,“ vzpomínal na události na webu Paměť národa Jiří Zapletal (1934), kterému SS komando zavraždilo otce. Na cestách a u domů leželi všude mrtví sousedé. Nejmladšímu zavražděnému bylo jen 15 let. K dokonání zkázy nacisté vypálili všechny domy, kromě školy a kapličky.

„Muže shromažďovali po skupinkách a potom je stříleli. Když jsme se vrátili, tak u naší stodoly jich leželo pět. U špramickýho mostu jich bylo šest. Tady před školou, tam jich bylo tak čtyři nebo pět.“


V Javoříčku se narodila i Marie Čechová (1926-2014). Nacisté jí povraždili devět členů rodiny. Její otec byl ale jedním z mála mužů, kteří tehdy přežili. Podařilo se mu ukrýt v kupě hnoje. Její bratři Václav Vlček ml. a Ladislav Kryl byli členové partyzánské skupiny Jermak – Fursenko a také přežili. V osudný den byli s partyzány v poměrně vzdálené základně v Nové a Staré Rovni. Na partyzány ale paní Čechová nevzpomínala ve zlém. Chovali se podle ní slušně. Negativní vzpomínky má jen na výše zmíněného Litviška: „Ten byl hrubej, fungoval takovým svérázným způsobem.“

Video Lidé si připomněli 70 let od vypálení Javoříčka
video

Lidé si připomněli 70 let od vypálení Javoříčka

Pamětnice: Všechno bylo vypálené, z baráku nezbyla ani sirka

Den před tragickým 5. květnem přišel bratr rodinu upozornit, že se chystá zatýkání, aby opustili domov. Otec i matka zůstali v obci. Paní Marie ráno odjela do Bouzova. Nakonec se ale vydala zpět do Javoříčka. Když se k obci spolu s další dívkou přiblížily, spatřily hořící domy a první mrtvé. Obě dívky chtěly utéct, Marii ale komando zadrželo: „Nedostali ze mě ani půl slova. 'Nevím, neznám, nepamatuju.' A víc jsem jim neodpověděla. Tak mě zbili, dokopali. Já jsem měla ruce od krve, protože tam byl štěrk… Nebála jsem se, že mě zabijou. Ale jestli mě neporaní. Co budou se mnou dělat? To byl pro mě nejtěžší moment v životě.“

„Když jsme se všechny vracely dom, plakaly jsme a hledaly. Ta našla manžela v příkopě mrtvého, barák vypálený. Přišly jsme dom, to bylo úplně vypálený. Tam byly jenom komíny a štítový zdi. Z baráku nezbyla ani sirka.“


Oběti byly uloženy do hromadného hrobu. Osvobození Rudou armádou se tamní obyvatelé dočkali o čtyři dny později 9. května 1945. Na podzim téhož roku se konala pouť do Javoříčka, které se zúčastnilo asi 25 tisíc lidí. Tehdy bylo rozhodnuto o obnově vesnice o kus dál. Na původním místě je památník obětem, naučná stezka, takzvané hrobodomy a také vyznačené základy někdejších stavení. Dřevěný kříž u hromadného hrobu vystřídal v roce 1951 pomník vytvořený sochařem Janem Třískou z Prostějova.

6. až 8. KVĚTNA, VELKÉ MEZIŘÍČÍ, 60 MRTVÝCH


Nejtragičtější byl konec války ve Velkém Meziříčí, přes které Němci ustupovali z Brna směrem do Rakouska. Místní lidé už se těšili na příjezd osvobozeneckých vojsk, město ale před s sebou mělo ještě události, při kterých zemřelo nejméně 60 lidí. 6. května přitom tragédii ještě nic nenasvědčovalo. Místní vyjednali s Němci příměří a dostali i povolení vyvěsit československé vlajky. Na radnici zasedl nově ustanovený Revoluční národní výbor.

Odpoledne ale město obsadily jednotky wehrmachtu pod vedením poručíka W. Ostendorfa. Vznik výboru Němci označili za povstání a jeho členy a další občany zajali. Večer se je pokusili ještě osvobodit partyzáni, po krátkém boji ale museli ustoupit. 7. května pak nacisté na radnici vyslýchali a mučili desítky lidí a jednoho člověka zastřelili. „Svým obětem vytrhávali nehty, vylupovali oči, skalpovali kůži, lámali končetiny. Strašný křik a stálé střílení se ozývalo městem skoro celou noc. Ráno pak jezdili Němci městem jako diví, vyhlásili stanné právo, obyvatelé zalézali do svých příbytků a ulice byly téměř liduprázdné,“ vzpomínala Emilia Polachová, která tehdy bydlela v Kolmé ulici. Své zážitky zaznamenala v dopise příbuzným.

Seznam 60 obětí z Velkého Meziříčí popravených v květnu 1945 nacisty 10.84 MB
 

Odpoledne bylo 55 občanů popraveno na březích řek Oslavy a Balinky. „Tam, na maličkém paloučku svých prvních patnáct obětí vyložili, postavili do řady a ranou do týla stříleli tak, aby mrtvoly padaly rovnou do řeky. Já jsem mezitím došla ke gymnasiu v myšlenkách, kam je vezou, když jsem uslyšela první rány směrem od Františkova. Hned mě napadlo, že je tam střílejí a byla to, bohužel, smutná a hrozná pravda.“

„Člověk viděl nový život, že začneme žít svobodně. A pak vidíš 60 mrtvol v lihovaru, dalších 35 po náletu. 9. května to byl stres, ze kterého se člověk těžko vzpamatovával,“ popsal tragické dny Zdeněk Doležel.

„Pamatuji si takové hrozivé ticho po radosti, kdy už si všichni mysleli, že je konec,“ vzpomíná Jitka Rousová. V květnu 1945 jí bylo pět let a mezi 60 obětmi byl i její otec.


Večer byl pak na stojanu pouliční lampy na náměstí oběšen komunista Jindřich Nováček, který se do té doby šest let ukrýval před gestapem. Vojáci odjeli 8. května, ještě před tím ale v hospodyňské škole zastřelili další tři lidi. 9. května ráno město osvobodila Rudá armáda. Při přechodu fronty ale došlo k bombardování, při kterém zemřelo dalších 37 obyvatel města. „Jeden německý hejtman vyhodil červenou raketu, pro Rusy to byl povel k bombardování, jako by tu byla hnízda německého odporu, a tak to začalo. Stěny sklepa se chvěly, rány duněly, letadla hučela nad hlavou, my ani snad nemysleli a jen čekali, kdy to na nás padne,“ popisuje Polachová.

Svůj dopis uzavřela pamětnice popisem pohřbu všech devadesáti sedmi obětí se slovy v samém závěru: „Dej Bůh, abychom se dožili rozkvětu a plného míru naší drahé, nejdražší vlasti, naší nově se budující Republiky československé.“

Více k tragédii najdete na webu města Velké Meziříčí. Smutný konec války v tomto městě zachytil i dokumentrání cyklus České televize Osudové okamžiky:

/*json*/{"map":{"lat":49.60873884767376,"lng":16.431847191345245,"zoom":8,"mapTypeId":"roadmap"},"markers":{"0":{"lat":49.355992026656544,"lng":16.014633178710938,"type":"","description":"6. až 8. května 1945, Velké Meziříčí, 60 mrtvých"},"1":{"lat":49.20985972524458,"lng":17.991313934326172,"type":"","description":"2. května 1945 Vařákovy paseky, čtyři mrtví"},"2":{"lat":49.67373809155454,"lng":16.92066192626953,"type":"","description":"5. května 1945, Javoříčko, 38 mrtvých"},"3":{"lat":49.43034721438837,"lng":15.081653594970703,"type":"","description":"5. a 6. května 1945, Leskovice, 25 mrtvých"}},"polylines":{},"circles":{},"polygons":{},"rectangles":{}}/*json*/