Tisk ke Gottwaldově smrti: „Ať žije husitsky a gottwaldovsky pevný lid!“

Praha – Po krátké nemoci 14. března 1953 v 11 hodin odešel „milovaný vůdce našeho pracujícího lidu, náš nejlepší a nejvěrnější žák Lenina a Stalina, pravý otec naší svobodné lidové demokratické vlasti… K záchraně života … bylo podniknuto vše, co je v lidských silách… Nadešly těžké, přetěžké hodiny pro československý lid. Krátce po úmrtí Stalina stíhá jej nové nesmírné neštěstí…“ Tak Rudé právo oznamovalo úmrtí prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda.

Gottwald stál v čele Československa pět let. Nesl zodpovědnost za politický vývoj v zemi po roce 1948, za nezákonnosti, policejní zvůli i justiční teror. Jeho politický život byl těsně spjat s působením Josifa Stalina. Vypadalo to, že je sovětskému diktátorovi věrný i ve smrti. Objevily se i spekulace, zda nebyl Gottwald otráven v Moskvě, kam několik dní před smrtí přes varování lékaře odletěl na Stalinův pohřeb. To se však nepotvrdilo. Gottwald, alkoholik, který dlouhodobě trpěl venerickou chorobou, zemřel zřejmě na krvácení do hrudníku z prasklé výdutě na aortě.

Rudé právo, 15. března 1953

  • Věčně bude žít v československém lidu jméno soudruha Klementa Gottwalda. Bude žít v našich srdcích, v našich myslích, v našich činech
  • Ať žije husitsky a gottwaldovsky pevný a statečný československý lid!"

Dobře organizovaná smuteční kampaň zachvátila celou zemi. Při pompézní tryzně ho na poslední cestě doprovázely statisíce lidí. Po vzoru Lenina a Stalina mělo být Gottwaldovo tělo uchováno „na věčné časy“. Bylo nabalzamováno a vystaveno ve skleněné rakvi v Památníku osvobození na Žižkově. Přes péči a obrovské náklady však tělo napuštěné chemikáliemi po čase začalo měnit podobu. Nakonec bylo v roce 1962 zpopelněno a uloženo opět v žižkovském památníku. Po pádu komunismu Gottwaldovu urnu uložili na Olšanských hřbitovech.

Gottwald: „… od ruských bolševiků se chodíme učit, jak vám zakroutiti krk“

Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice. Vyučil se truhlářem a od roku 1921 byl členem KSČ. Na výsluní se dostal ve svých 33 letech, když se na přelomovém 5. sjezdu KSČ v roce 1929 postavil do čela stranických pučistů a vyhlásil bolševizaci KSČ. Jeho skupina se prosadila díky dogmatickému přebírání tehdejších směrnic Komunistické internacionály, která vytyčila heslo „Třída proti třídě“. Gottwaldovy parlamentní výroky z prosince 1929 o tom, že komunisté se do Moskvy jezdí učit, „jak vám zakroutit krk“, jen dokreslují linii tehdejšího vedení KSČ.

V prezidentských volbách v roce 1934 Gottwald kandidoval proti T. G. Masarykovi s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. Kromě neúspěchu si za své výroky v předvolební kampani vysloužil trestní stíhání, před nímž uprchl do Sovětského svazu. Po roce a půl práce v moskevském ústředí Kominterny přijel zpátky do ČSR díky amnestii nového prezidenta Edvarda Beneše.

Po válce dokonce hovořil o „specifické cestě“ k socialismu

Druhou světovou válku strávil Gottwald v moskevském exilu. Po válce stanul v čele KSČ a přivedl komunisty až k vítězství ve volbách v květnu 1946. V letech 1945-1947 se Gottwald stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele. Dokonce si pohrával i s ideou „specifické československé cesty k socialismu“. Uklidňoval rolníky, že „u nás kolchozy nebudou“, živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Období „specifických cest“ ukončila začínající studená válka a ustavující schůze Informbyra devíti komunistických stran v září 1947. Od té doby opět existovala jen jediná varianta, a tou byla přeměna podle sovětských pravidel.

Důsledkem nastolení „opravdové“ marx-leninské cesty byl komunistický převrat v únoru 1948. Prezident Beneš pod Gottwaldovými hrozbami občanskou válkou a možnou sovětskou vojenskou intervencí přijal demisi ministrů a podepsal jeho návrh nové vlády. Beneš nakonec abdikoval a Gottwald v červnu 1948 usedl do uvolněného prezidentského křesla.

Od února 1948 se prohlubovalo Gottwaldovo vazalství na Moskvu. Začátkem 50. let byl již v podstatě pasivním vykonavatelem Stalinových direktiv, a je tak přímo odpovědný za roky nezákonností, policejní zvůle a politických procesů, které nakonec zasáhly i samotné vedení KSČ.