Praha - Partyzánská válka v Kolumbii patří k nejdelším na světě. Nejen tam, ale i v Burundi nebo Afghánistánu pomáhala raněným a nemocným zdravotní sestra Terezie Hurychová, a to jako součást týmu Lékařů bez hranic.
Humanitární mise je těžká zkouška, tvrdí zdravotnice z Lékařů bez hranic
„První moment, kdy jsem se pro práci v ohrožených oblastech rozhodla, byl v roce 1994. Tehdy jsem viděla záběry z genocidy v Rwandě, což byl impulz k tomu, abych začala shánět organizace, které se zabývají humanitární činností,“ popisuje Hurychová. Jedním dechem zároveň dodává, že to byli právě Lékaři bez hranic, kteří jí uchvátili nejen tím, že za svou práci dostali Nobelovu cenu. „Studovala jsem tehdy ve Francii, kde měli centrálu, takže jsem je rovnou navštívila,“ říká Hurychová.
Školení a příprava na první misi nepatřily mezi jednoduché záležitosti. Hurychová musela projít dvoutýdenním kurzem ve Švédsku, který byl úvodem do celého sledu dalších příprav. „Čekaly mě nejrůznější psychotesty, pohovory a kromě toho i tropický kurz medicíny. Pak jsem musela dlouho čekat, než mi byla mise vůbec přidělena,“ vzpomíná Hurychová.
V roce 2002 se tak zúčastnila devítiměsíční první mise v Burundi. Následoval Afghánistán, uprchlický tábor v Čadu, očkovací kampaň v Indonésii po vlně Tsunami a řešení krizové situace akutní podvýživy v Nigeru. Poté už přišla nejdelší mise - rok a půl v Kolumbii. „Měli jsme velice profesionální tým, a díky tomu se dobře pracovalo. Zároveň jsme byli dobře zabezpečeni, problémy byly pouze s logistikou a s počáteční nedůvěrou místních lidí,“ odhaluje Hurychová zákulisí mise.
Humanitární mise je velkým fyzickým i psychickým vypětím
Lékaři bez hranic se zaměřují zejména na děti do 5 let nebo těhotné ženy. Kromě tropických a parazitárních onemocnění se nejvíce léčí tuberkulóza, chronická podvýživa a záněty plic.
A co je pro vykonávání humanitární práce nejdůležitější? „Člověk musí být rád s lidmi. Problém pak mají individuality, protože se pracuje v týmech, často dokonce mezinárodních. Musíte se naučit pracovat s cizinci a překonat strach. Dalším velkým faktorem je i stesk,“ zdůrazňuje mladá zdravotní sestra.
V souvislosti s tím potvrzuje, že humanitární mise je velkým fyzickým i psychickým vypětím. „Já jsem to řešila tak, že jsem si psala deníček, kromě toho jsem hodně věcí probírala s kolegy, a tak jsem to ze sebe dostávala. Také jsem se snažila chodit do přírody, pokud to tedy bylo možné,“ vysvětluje Hurychová.
„Momentů, kdy jsem chtěla skončit, bylo hodně. Já jsem se ale nakonec rozhodla misi prodloužit, protože náš tým měl v Kolumbii končit, takže by přišel úplně nový a tím by nevznikla žádná kontinuita, která je podle mého názoru velice důležitá,“ tvrdí Hurychová. Dodává, že nejhorší zážitky má právě ze své první mise v Burundi, kde byly přestřelky na ulici na denním pořádku.
Terezie Hurychová už s humanitárními misemi skončila. Nyní se připravuje na zkoušky na lékařskou fakultu. Pokud jí však přijímačky nevyjdou, zkusí štěstí v zahraničí, aby se zdokonalila v cizích jazycích.