Historici se v názorech na prezidenta Beneše stále neshodnou

Praha - Prezident Edvard Beneš podle historiků chybně vyhodnotil situaci a vývoj v komunistickém Rusku, když předpokládal jeho demokratizaci a přibližování se západní Evropě. Vyplynulo to z příspěvků na dvoudenní vědecké konferenci Československo a krize demokracie ve střední Evropě ve 30. a 40. letech 20. století, která dnes začala v Senátu. Vědci se zde pokouší odpovědět na otázku, jaké možnosti mělo Československo v období před a po podepsání mnichovské dohody v roce 1938.

Beneš se podle profesora Milana Haunera z univerzity v americkém Madisonu už při první návštěvě v červnu 1936 rozplýval nad dokonalostí sovětského systému a budovatelskými výsledky. Doufal, že se sovětskou pomocí zvítězí principy kolektivní bezpečnosti. „Republika se musí posunout na východ. To není žádné slovanství, ale geografický zákon. Budeme pevnější proti Německu,“ citoval Benešova slova.

Benešova vize kolektivní bezpečnosti sice předbíhala dobu, v meziválečném období ale neměla podle Jindřicha Dejmka z Historického ústavu Akademie věd moc šanci na úspěch. Za Benešovo závažné pochybení označil dezinterpretaci sovětské reality, nejen zahraniční politiky. Beneš podle něj při návštěvě Ruska podlehl sovětské režii, když vychvaloval přednosti Sovětského svazu z hlediska sociální péče v době, kdy na Ukrajině dozníval hladomor.  

Viník mnichovské kapitulace nebo poválečný obnovitel státu? 

Druhého československého prezidenta naopak hájil profesor Josef Harna, podle něho byl Beneš nucen prosazovat i myšlenky a představy, jejichž nereálnosti si musel být vědom. V jeho pozitivním hodnocení vývoje v Rusku vidí Harna velkou dávku diplomatické frazeologie, ne jeho osobní přesvědčení.

Kritici Beneše označují za viníka mnichovské kapitulace v roce 1938 a tím likvidace státu, o jehož vznik se zasloužil. Vyčítají mu také to, že zemi ještě za války dobrovolně vydal Stalinovi, a tím urychlil sovětizaci ostatních států východní Evropy. Podle vyjádření Benešova kancléře Jaromíra Smutného se ale prezident zasloužil i o poválečné obnovení státu, rozhodnutí nebojovat v roce 1938 přeměnil ve vítězství mravnosti a prozíravosti a zodpovědnost za mnichovskou dohodu hodil na hlavy spojenců.