Bratranci Barešovi - 40 rukojmí v rukou teroristů

Pomezí nad Ohří - Hraniční přechod do západního Německa v Pomezí 23. května 1978. Po setmění se k přechodu státní hranice blížil černožlutý autobus Škoda, patřící JZD Modletice. A v něm tři muži, kteří puškami mířili na devětatřicet vyděšených gymnasistů z Říčan u Prahy -  Robert (22), Václav (20) a Milan (26) Barešové studenty unesli před necelými dvěma hodinami. Jejich útok byl překvapivý a cíl splnil – čtyřicet rukojmí v rukou teroristů dějiny Československa ještě nezažily. Případ nakonec skončil záchranou všech dětí, řidič autobusu a jeden z únosců akci nepřežili. Proces s únosci následoval brzy po incidentu a skončil exemplárními tresty. V září 1978 plzeňský krajský soud vynesl za obecné ohrožení a další trestné činy rozsudek smrti nad Robertem Barešem (popraven byl 6. prosince 1979), Václava Bareše soud poslal na 25 let do vězení. Odvolací soud na verdiktu nic nezměnil.

Odpovědnost pohraničníků soud tehdy neřešil, měl údajně za prokázané, že střelbu zahájili Barešovi a že řidiče zabil Milan Bareš. Když byla v roce 1992 z popudu tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové odstartována revize procesu, ukázalo se, jak byla komunistická justice nemírně tvrdá. Soud tresty změnil - Václav Bareš dostal namísto pětadvaceti „jen“ jedenáct a půl roku, takže šel hned na svobodu. Ani polistopadové soudy ale neprokázaly, zda smrt řidiče autobusu způsobili Barešovi, nebo jej zasáhla střela pohraničníků.

Václav Bareš o činu v lednu 2006

„Byla to klukovina, bláznivina, byli jsme mladí. Nikoho bychom nezabili, nechtěli jsme nikoho zabít. Věřili jsme, že se na Západ dostaneme.“ 

„Z osobního auta jsme slyšeli megafon. Že prý k nám mluví generálporučík Šádek. A slíbili nám bezpečný průjezd, když propustíme studenty. Prý si můžeme nechat řidiče.“ 

„Najednou slyším řidiče, jak říká, že proti nám jede nějaký tank. Ve skutečnosti to byl obrněný transportér. Stál napříč přes silnici. A vtom ji ten řidič dostal. Padl na volant. Začali palbu, my jsme leželi na zemi. Vystříleli snad tři zásobníky. Já jsem dostal čtyři zásahy, měl jsem poraněnou páteř, ruku, rameno.“

A jak se to vlastně seběhlo?

Bratranci Barešovi se živili u kolotočů a postupem času získávali pověst obzvlášť nebezpečných recidivistů - Milan měl právě 23. května nastoupit k výkonu svého čtvrtého trestu. Jenomže všichni tři se rozhodli, že zůstanou pospolu za každou cenu. „Ale aby nám to vyšlo, musíme pryč, do svobodného světa. Už jsme o tom mluvili mockrát, ale teď, když to mělo na Milana zase spadnout, jsme se rozhodli, že už nic odkládat nebudeme,“ řekl později u výslechu Robert Bareš. 

Od samého počátku jim bylo jasné, že přechod přes zelenou hranici nezvládnou, proto se rozhodli, že k cestě do Německa použijí zajatce. Zbraně si opatřili vyloupením hájovny nedaleko Sokolova a autem dojeli až k autokempinku za hrází Jesenické přehrady. Ze silnice do kempu odbočil autobus plný dětí. A náhle bylo rozhodnuto. Trojice bratranců neváhala, vtrhla do autobusu a kdosi z nich vypálil do vzduchu pár ran. U benzinové stanice vysadili studenta, který vzkázal policii, aby uvolnila hraniční přechod v Pomezí. Jinak prý únosci svoje rukojmí postupně postřílejí. 

Po vyhlášení bojového poplachu pohraničníci celý prostor celnice v Pomezí okamžitě vyklidili. Hlídky pohraničníků zalehly a dokonale se zamaskovaly. Pak následovalo mučivé čekání. „Střelbu zakazuji, ať se děje, co chce,“ rozkázal velitel. „Všechno je třeba podřídit záchraně dětí.“  Nakonec se ale střílelo, únosci vypálili z autobusu několik ran. Robert Bareš poté zopakoval požadavek celé trojice – otevřít hranici, uvolnit průchod, nestřílet, jinak začnou zabíjet rukojmí. 

Vyčerpávající jednání se táhla několik hodin. Nakonec velitel zásahu svolil – únoscům otevře závoru, která pro mnohé znamenala volnou cestu do Německa. Před tím ale oni musejí propustit všechny děti. Autobus před závorou přibrzdil a dětem se podařilo vyskákat ven. Pak motor nabral obrátky a v rozbitých oknech se na okamžik objevily rozesmáté obličeje únosců. Nicméně únosci netušili, že skutečná hranice byla až o několik set metrů dál – únoscům přehradil cestu obrněný transportér a zvenku se ozvala výzva, aby se únosci vzdali. Řidič nakonec akci zaplatil životem, stejně tak přestřelku nepřežil jeden z bratranců – Milan.

Identifikace únosců autobusu z roku 1978
Identifikace únosců autobusu z roku 1978