Velký retribuční dekret se stal také nástrojem pomsty

Praha - Vydáním tzv. velkého retribučního dekretu byl zahájen proces, jehož cílem mělo být potrestání osob, které se za okupace provinily proti československému státu. Jeden z tzv. benešových dekretů byl vydán 19. června 1945. Proces byl upravován řadou dalších dekretů, například o Národním soudu. Poslední z nich, „o trestání některých provinění proti národní cti“, tedy malý retribuční dekret, byl vydán 27. října téhož roku. Už v době vydání dekretů bylo zřejmé, že nejde o soudnictví právní, jako spíše o soudy politické. Dekrety se staly nástrojem pomsty a procesy měly často se spravedlivými soudy pramálo společného.

Vedle odsouzení skutečných viníků umožnily i vyřizování osobních a především politických účtů. Jak uvádí Slovník českých dějin z roku 1994, komunistický předák Klement Gottwald na adresu retribučních dekretů poznamenal: „To je nesmírně ostrá zbraň, kterou můžeme podetnout samé kořeny buržoazie, kterou můžeme buržoazii odsekat tolik výhonků, že z ní zůstane pahýl.“

K provedení retribuce byly zřízeny lidové soudy, významné osobnosti veřejného života soudil Národní soud. Provinění proti národní cti trestaly národní výbory. O úrovni zvláště nižšího stupně těchto soudů, v jejichž pravomoci bylo i udělení trestu smrti, svědčí například požadavky na soudce na Slovensku. Ten musel být československým občanem starším 21 let, musel být politicky bezúhonný a umět číst a psát.

Podle Slovníku českých dějin neměla retribuce daleko od stanného práva. Proti rozsudkům lidových soudů se v podstatě nebylo možné odvolat. Tresty smrti se vykonávaly do dvou hodin, popravovalo se veřejně. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina přiznal, že „do vězení se dostávaly osoby, na něž se obvinění teprve chystalo a odpovídající trestný čin ještě nebyl spáchán“.

Národní soud rozhodl o trestu smrti pro Jozefa Tisa

Podle retribučních dekretů byli souzeni i čelní představitelé okupační moci, včetně státního sekretáře Karla Hermanna Franka a zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegea. Oba byli pražským lidovým soudem odsouzeni k trestu smrti a popraveni.

Před Národním soudem v Praze stanuli mimo jiné i státní prezident Emil Hácha, který ale zemřel již v červnu 1945 ve vězeňské nemocnici. Národní soud v Bratislavě rozhodl o trestu smrti pro prezidenta Slovenského státu Jozefa Tisa.

713 trestů smrti, 20 tisíc trestů odnětí svobody

Platnost retribučních dekretů byla několikrát prodloužena a skončila v květnu 1947. Za dobu své činnosti soudy rozhodly o 713 trestech smrti, 741 osob odsoudily k doživotí a téměř 20 tisíc osob k různým trestům odnětí svobody. Po komunistickém převratu byla platnost retribučních dekretů v březnu 1948 zákonem obnovena do konce roku. To za podpory tzv. akčních výborů Národní fronty umožnilo postihnout některé odpůrce komunistického režimu včetně těch, kteří byli v předchozích letech retribučními soudy osvobozeni.

Kurt Daluege a Karl Hermann Frank, v pozadí sedí Emil Hácha
Zdroj: Wikipedia.org