Reportéři ČT: Otce mi utloukli motykou, vypráví potomek oběti z Dobronína

Praha - Dobronín, vesnička na Vysočině, se minulý týden ocitl ve středu mediálního zájmu. Dorazili sem nejen novináři z Prahy, ale také ze zahraničí. Chtěli podat zprávu o tom, jak zde archeologové za přihlížení policie odkrývají masový hrob. Do něj byli těsně po válce zahrabáni místní Němci, které brutálně utloukli takzvaní revolucionáři s páskami na rukávě. Podle odhadů měl hrob ukrývat těla patnácti zdejších starousedlých Němců.

Všechno začalo, když si místní novinář Miroslav Mareš asi před rokem všiml, že na internetové německé Wikipedii je k historii národnostně smíšeného Dobronína zmínka o tom, že tu mělo krátce po válce dojít k masakru patnácti zdejších německých sedláků místními revolučními gardisty.

„Existuje důkladná zpráva, která se jmenuje Dokumentační zpráva Fritze Havelky o událostech v Dobroníně. Ve zprávě se píše, že se v noci z 19. na 20. května konala první tancovačka po válce v Dobroníně a že tam mělo dojít k popravám Němců. Opilí členové revolučních gard měli vytáhnout jedenáct až sedmnáct mužů, které měli odvést na louku za vesnicí a tam brutálním způsobem zavraždit. Byli ubíjeni lopatami a motykami,“ popisuje Miroslav Mareš.

„Byly zahájeny úkony trestního řízení pro trestný čin vraždy,“ potvrzuje policejní vyšetřovatel Michal Laška. Podle něj není rozhodující, že od události uběhlo 65 let, takto vážné případy by měly být řádně objasněné.

Hromadných hrobů německých civilistů zabitých bez soudu po válce či na následky fyzického utrpení jsou v Česku stovky, někde je připomínají památníky, jinde se na nich venčí psi. Česká televize již upozornila na taková místa v Ostravě či v Praze na Bořislavce, odkud se zachoval filmový materiál gerilové popravy pražských německých obyvatel. Je to ve světovém měřítku jediné autentické filmové svědectví poválečného vraždění. Dobronínská kauza je neobvyklá tím, že se neodehrávala v bývalých Sudetech, ale ve vnitrozemí v tzv. německém jihlavském národnostním ostrůvku, a že o ní historici do minulého roku vůbec nevěděli.

Franz Schimek, syn zavražděného:

„Tátovi jsem nesl jídlo, polévku a chleba. Když jsem ho uviděl, skoro jsem ho nemohl poznat, jak byl zmlácený.“

Svědectví přinášejí potomci dobronínských obětí, kteří v současné době žijí v Německu. „V prvních dnech po válce jsem žil jen mezi Čechy. Ti s námi vycházeli výborně. Takzvané revoluční gardy chodily od vesnice k vesnici a braly muže. Bratr brečel, všichni jsme brečeli. Hledali jsme tátu. Kluk od sousedů mi řekl, že jsou všichni zavření v hasičárně. Tak jsem tátovi nesl jídlo, polévku a chleba. Když jsem ho uviděl, skoro jsem ho nemohl poznat, jak byl zmlácený. Celou cestu domů jsem plakal,“ vypráví Franz Schimek.

Johann Nieber ztratil během osudné noci svého strýce: „Pracoval u něj jako čeledín jeden Čech, který se s ním jednou dost pohádal. Je možné, že na něj byl i fyzicky hrubý, to mi vyprávěla teta. Po válce pro něj přišel policista a zatkl ho. Byl zavřený v bývalé hasičské zbrojnici. A po čtyřech dnech ho mohla navštívit teta. Všechny zuby měl vytlučené a obličej oteklý a krvavý. Objímali se a plakali. A on jí říkal: 'Ty mě asi už neuvidíš,'“ popisuje Nieber.

„Na žádné násilnosti si nevzpomínám“

Čeští i němečtí pamětníci vzpomínají, že českým poválečným Revolučním gardám velel Robert Kautzinger, původem Vídeňák, který česky neuměl ani slovo. Byl to podomní muzikant a pomocný sklářský dělník, který přišel na německé Jihlavsko ve dvacátých letech. Vždy se snažil být stoprocentním Čechem, ale po válce byl ještě horlivější. Členy gard byli i jeho dva synové, z nich už žije jen jeden a ten nám poskytl rozhovor. Podle něj se jeho otec na žádných násilnostech nepodílel. „To byla tenkrát taková doba, kde si to Češi vyřizovali s Němci.“ Sám si ale na tragický večer pamatuje, společně s otcem hrál na zábavě v kapele. Co se dělo poté, si už nevybavuje.

Policisté společně s antropology a archeology vyzvedli zatím ostatky pěti lidí, o dalších průzkumech na louce se jedná. Kosti budou podrobeny analýze DNA a porovnány s DNA nejbližších příbuzných žijících v Německu. Vraždy jsou v Česku promlčeny po dvaceti letech, policejní vyšetřovatel proto nevylučuje obvinění dvou dosud žijících možných přímých pachatelů ze zločinů proti lidskosti, což by bylo vůbec poprvé v dějinách, kdyby se týkaly poválečné situace a násilí na Němcích.

Je také možnost, že by byl zločin považován za genocidu. „Genocida musí mít velmi specifické znaky. Muselo by být prokázáno, že existoval úmysl zlikvidovat  celou národnostní menšinu nebo etnickou menšinu,“ vysvětluje ředitel Ústavu právních dějin Jan Kuklík.

„Nemám v srdci nenávist, dneska nelze někoho činit za to zodpovědným. Bylo by zkrátka dobře, kdyby se tam umístila nějaká pamětní deska a pro všechny zúčastněné by to byl jakýsi konečný historický střih,“ uzavírá syn zavražděného Schimek.