Kárná řízení v justici beze změn: Ústavní soud stížnost zamítl

Brno – Ústavní soud zamítl stížnost na zrušení zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Tu podal Nejvyšší správní soud, kterému vadí, že jsou kárná řízení jednostupňová a potrestaní soudci, státní zástupci nebo soudní exekutoři se tak proti rozhodnutí nemohou odvolat. Jednostupňové řízení prý dokonce může v některých případech porušovat ústavní právo justičních činitelů na spravedlivý proces. Na údajnou protiústavnost zákona upozorňovala v minulosti i Soudcovská unie. Jenomže podle Ústavního soudu jednostupňové řízení samo o sobě protiústavní není: „Právo podat odvolání obecně ústavním pořádkem výslovně garantováno není,“ upozornila soudkyně Eliška Wagnerová.

Dříve bylo kárné řízení dvoustupňové, začínalo u obou vrchních soudů a případná odvolání pak řešil Nejvyšší soud. Poslední novela zákona však řízení zjednodušila a přesunula k Nejvyššímu správnímu soudu. Potrestaní soudci pak v případě potrestání mají jedinou možnost obrany, podání ústavní stížnosti. Podle starých pravidel dosud soudy řeší ty kárné žaloby, které mají počátek před poslední změnou zákona.    

Nejvyšší správní soud tak po dnešním verdiktu začne řešit asi 20 kárných řízení, která se mu nashromáždila během loňského a letošního roku. Kárný senát je totiž nechtěl řešit do doby, než rozhodne Ústavní soud. Předpokládá se, že NSS toto zpoždění dožene do června 2011. Podle předsedkyně jednoho z kárných senátů Nejvyššího správního soudu Daniely Zemanové bylo nutné, aby norma prošla testem ústavnosti, a do problému se tak vneslo jasno. Názory soudců se totiž lišily, jeden kárný senát projednávání kárných řízení přerušil, ale druhý pokračoval v práci. Teď budou zákon všichni respektovat. Podobně se vyjádřila i Soudcovská unie.

Návrh NSS mimo jiné obsahoval:

„Přístup k soudu druhého stupně je v českém právním řádu elementárním prvkem a přirozenou součástí systému, v němž přezkum ve dvou instancích představuje sebepotvrzení jeho věrohodnosti.“

Podle novely může kárný senát soudcům nebo žalobcům strhnout až 30 procent platu na dobu dvou let. Krajní možností zůstalo odvolání z funkce. V kárných senátech také nově nezasedají jen soudci, ale i zástupci dalších právních profesí. Účelem novely bylo omezení soudcovské solidarity v kárných řízeních a zejména posílení důvěry veřejnosti v kárná řízení. „Těmto požadavkům stávající model, v jehož rámci je kárným soudem Nejvyšší správní soud, vyhovuje a nemožnost odvolání proti jeho rozhodnutí je toliko logickým důsledkem jeho postavení v systému soudnictví,“ uvedla Wagnerová.

Ústavní soudci nebyli při rozhodování zcela jednotní. Odlišná stanoviska měli Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká a Michaela Židlická, kteří by návrhu alespoň zčásti vyhověli. Naopak podle Jiřího Muchy a Jiřího Nykodýma měl Ústavní soud návrh zamítnout z procesních důvodů.  

Jedna z mezinárodních úmluv říká, že odvolání je nutné v případě trestního řízení. Kárné řízení je však podle Ústavního soudu „klasické disciplinární řízení“ a nejde v něm o trestní obvinění. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod navíc připouští výjimku z práva na odvolání v případech, kdy je „příslušná osoba souzena v prvním stupni Nejvyšším soudem“. To je právě případ českých kárných řízení.

V době, kdy to ještě šlo, se proti kárným postihům odvolávali nejen soudci, ale také kární žalobci, tedy předsedové soudů, případně ministr spravedlnosti. Proti celkem 250 rozhodnutím kárných senátů u vrchních soudů z let 2002 až 2008 bylo podáno k Nejvyššímu soudu 108 odvolání. Nejvyšší soud asi třem desítkám z nich vyhověl.