Reportéři ČT: Příběh jednoho odsunu a jedné lásky

Točník – Ona pocházela z německé rodiny z Chebska, on byl Maďar žijící na slovenském území. Po druhé světové válce však tento původ pro mnohé obyvatele bývalého Československa znamenal pouze problémy. Podle svých slov se ničím neprovinili, přesto jim Češi sebrali veškerý majetek a násilím je odvezli do vnitrozemí, kde museli takřka otrocky pracovat na státním statku. Příběh manželů Raczových, kteří nedávno oslavili diamantovou svatbu, podává zprávu o tom, jak taky vypadal takzvaný vnitřní poválečný odsun.

Po konci druhé světové války musely čerstvě osvobozené území Československa opustit více než dva miliony Němců a Maďarů. Všechny vlaky s údajnými zrádci a kolaboranty ale nemířily pouze za hranice, do Německa a Maďarska, část vysídlených byla také nasazena na nucené práce v českých továrnách či na statcích. Podle historika Jana Kociana z Ústavu soudobých dějin AV ČR se vnitřní odsuny týkaly desetitisíců lidí, především takzvaně státně nespolehlivého obyvatelstva. „Po válce to ve velké míře byli Němci a civilní maďarské obyvatelstvo,“ dodává Kocian.

Součástí vnitřního odsunu byli také dva mladí lidé, kteří se setkali a sblížili, ačkoliv byl každý z opačného konce republiky. Marie Raczová, tehdy těsně po válce ještě Anemarie Trüber ze Skalné u Chebu, se jako devatenáctiletá musela v roce 1946 spolu s rodiči vypravit na nádraží se třiceti kilogramy a s tím, že svůj domov už nikdy neuvidí. Stejný osud postihl i jejího budoucího manžela Ondřeje Racze. Bydlel na maďarském jazykovém území ve Velkém Blahově nedaleko slovenské Dunajské Stredy. Také on se musel s bratry a rodiči vystěhovat.

O všechno jsme přišli

Když opouštěli své domovy, nesměli si s sebou nic vzít. „Byla tam zvířata, dvě dojnice, jezdecká kobyla, vepříka jsme měli připraveného, to všechno tam muselo zůstat. Měli jsme úspory, to nám sebrali. O všechno jsme přišli,“ vypráví smutně paní Raczová. Zatímco odcházeli s pár zavazadly na nádraží, do jejich domů se už stěhovali noví majitelé. „Stál tam u vrat jeden muž a už čekal, až my vyjedeme, pak šel hned dovnitř,“ líčí nucené stěhování pryč ze Slovenska její manžel.

Vlaky svezly vysídlence z pohraničních oblastí do Čech. Transporty byly hlídány vojáky, nikdo se ale nedozvěděl, kam vagony, kterými se běžně převážel dobytek, vlastně jedou. Nakonec se Marie a Ondřej ocitli na statku v Málkově u Berouna. Zde se také seznámili. Na rozdíl od ostatních měli obrovské štěstí - místní národní správce Karban se ke své pracovní síle choval velmi slušně. „Já bych řekl, že nás chránil,“ vzpomíná na statkáře Ondřej Racz.

Otroctví v polovině 20. století

Přesto jejich práce neměla daleko do nevolnictví. „Ti lidé pracovali za to, že byli někde ubytováni a za stravu, drželi to na hranici sociálního dna a bídy,“ osvětluje poměry na statcích historik Kocian a dodává, že práce povinně nasazených se v řadě prvků podobala práci otrocké. „To se týká prvků přinucení a příkazu, vůbec nemožnosti svobodné volby a rozhodnutí,“ tvrdí. Paní Raczová pracovala v kuchyni, pan Racz měl na starosti koně. Oba bydleli ve stájích, kde nebyly žádné záchody, nebyla zavedená voda ani elektřina.

Novodobí otroci nesměli málkovský statek opustit. Nemohli ani do Berouna či do Prahy na výlet, nevlastnili totiž doklady. K čemu taky doklady, když jim stát odebral občanství. „My jsme byli bez občanství, my jsme měli právo jenom pracovat a nic víc,“ říká Ondřej Racz. Jelikož nebyli právoplatní občané Československa, nemohli se ani vzít. Tato situace však zamilovaným partnerům nezabránila mít děti, prvního syna měli celkem brzo.

Nevěřím, že se někdy omluví

0"Já bych si přál, aby někdo od oficiálních lidí, támhle z vlády, řekl, že nám bylo ublíženo nevinně. Nevinně nás vyhnali ze svých domovů. Našel jsem tady dobrý domov, ale bylo to nespravedlivé. Já o žádné odškodnění nestojím a myslím, že většina Němců taky ne. Stačilo by, kdyby řekli: Ano, ublížili jsme vám, odpusťte nám to. Jenže to neudělají.

Státní občanství získali Raczovi až v roce 1950. Koncem padesátých let již také byli placeni bez diskriminace. Na státním statku přesto zůstali až do důchodu, namáhavou práci s hovězím dobytkem si prý zamilovali a nemohli bez ní žít. Společně vychovali čtyři syny, Herberta, Rudu, Ondřeje a Josefa, a dohromady mají dvacet dva vnoučat a pravnoučat. Letos oslavili šedesátileté výročí své opožděné svatby.