Kudy ke dnu? Stačí jen smůla

Praha – Občanské sdružení Naděje, které se stará o lidi bez domova, vydalo přelomovou studii na téma bezdomovectví s názvem Kudy ke dnu. Studie vychází ze čtrnáctiletého průzkumu mezi klienty Naděje a vyvrací zažité mýty, které se lidí bez domova týkají – že bezdomovec je zanedbaný alkoholik, který nechce pracovat, a že mu život bez střechy nad hlavou vyhovuje. Je to zatím nejrozsáhlejší zkoumání bezdomovectví v Česku. Jen v Praze žije více než tři tisíce bezdomovců.

Studie upozorňuje na to, že k pádu na dno může stačit trocha obyčejné smůly – nemoc a ztráta zaměstnání. Výzkum totiž ukázal, že devadesát procent bezdomovců začalo svou životní dráhu jako ekonomicky aktivní lidé. Například 49letá Kristýna, vystudovaná ekonomka. Onemocněla, ztratila práci a s ní i podnikový byt. První noc, kdy neměla kam jít, se pokusila o sebevraždu. Nebo pan František. Je mu šedesát, pracoval jako programátor. Jenže u soukromníka, který za něj neplatil ani zdravotní, ani sociální pojištění. Františka vychovala teta, o kterou se staral až do její smrti. Jenže na něj nepřepsala byt. Pak mu onemocnělo srdce, dostal revmatismus a cukrovku. Skončil na ulici.

Sběr dat trval dva roky. Autoři analyzovali údaje více než 4 600 klientů Naděje od počátku 90. let do roku 2004. Zjistili, že třem z deseti bezdomovců nebylo ani 30 let. Celkem 28 procent lidí bez domova tvořili třicátníci. Nad 60 let bylo necelým čtyřem procentům klientů. Téměř polovina bezdomovců byla svobodná, dalších 35 procent osob bylo rozvedených. Přes 57 procent lidí nemělo žádné děti. Téměř pětina měla pak jednoho potomka.

Video Reportáž Petra Viziny
video

Reportáž Petra Viziny

Všichni nejsou vyvrhelové, jen neuměli řešit problémy

Z výzkumu vyplynulo, že nejčastěji končí bez střechy nad hlavou ani ne čtyřicetiletý muž se základním vzděláním či vyučený, svobodný nebo rozvedený a často bezdětný. Většinou pochází z úplné rodiny. „Pracujeme s lidmi, kteří na své situaci mají jistě svůj podíl, ale zdaleka to nejsou vyvrhelové. Ocitli se v situaci, kterou nebyli sami schopni řešit,“ řekl jeden z autorů Libor Prudký. Podle něj museli lidi na ulici přijmout pravidla skupiny, aby přežili, což je pak stahuje ještě hlouběji.

Prudký uvedl, že sociální péče v Česku s touto skupinou osob vůbec nepočítá. Míní, že mnozí politici bezdomovců zneužívají a ukazují na nich, jak zlepšují život „řádných občanů“ – obvykle totiž zapáchající osoby pomocí represí vytlačí na okraj města. Podle šéfa sdružení Naděje Ilji Hradeckého bezdomovci představují „průřez celou společností“. „Na ulici žijí lidé starší 90 let i matky s dětmi, také lidé jakéhokoliv vzdělání,“ řekl Hradecký. Podle něj v posledních letech přibývá mezi bezdomovci mladých lidí do 25 let, zdravotně postižených a žen.

Muž bez partnerky je více ohrožen

„Mezi muži, kteří skončili na ulici, jsou často takzvaní singles. Jakmile nad mužem nedrží žena ruku, cesta ke dnu je otevřená,“ řekl Prudký. Podle něj jsou ženy víc schopny postarat se samy o sebe, proto tak často na dno nepadnou. Přesto ale mezi bezdomovci žen výrazně přibývá. Hradecký upřesnil, že počátkem 90. let Naděje žádné klientky neměla, v roce 2009 bezdomovkyně tvořily 17 procent klientely.

Třetina osob měla základní vzdělání, 45 procent bylo vyučených. Dvě třetiny pocházely z úplné rodiny, čtvrtina z neúplné, necelých sedm procent z dětského domova. Valná většina lidí z ulice byla české národnosti, přes osm procent bezdomovců pocházelo ze Slovenska. Podle autorů tak analýza ukázala, že bezdomovectví není jen problém Prahy, i když se do ní lidé bez přístřeší stahují. Náklady na služby a pomoc by tedy nemělo hradit jen hlavní město a Česko, míní autoři.

Studie Kudy ke dnu by podle odborníků měla mít své pokračování. Zatím totiž nikdo nezachytil příběhy těch, kteří se ode dna dokázali odrazit.