Jak jsme slavili „vítězství pracujícího lidu“

Praha - Desítky let patřily oslavy výročí Vítězného února k těm nejmasovějším. Na stožárech a v oknech se třepotaly československé a sovětské vlajky, v rozhlase se hrály revoluční písně, udělovala se vyznamenání, podniky se předháněly v tom, který z nich přijme smělejší závazek. Po roce 1989 se ale slaví už jen sporadicky a někteří připomínají naopak spíše stinné stránky této události – například na studentský pochod za svobodu a demokracii na Pražský hrad, který se uskutečnil krátce po převzetí moci.

„Policie měla ostře nabité zbraně,“ vzpomínal před rokem předseda Akademického klubu 1948 Zdeněk Boháč, účastník průvodu. Padl jeden údajně náhodný výstřel, který jednoho studenta na doživotí zmrzačil. Studenty měl zastrašit a rozehnat. Ti se pak skutečně dali na ústup a policisté je tloukli do krve pažbami. Tekla tu první krev prolitá československým komunistickým režimem, popisoval Boháč brutální policejní zásah. 

Na Hradě ve velkém stylu: „Kupředu, zpátky ni krok“

Deset let poté: Slavné dny únorového vítězství vyvrcholily kde jinde než na Pražském hradě – „Krátce po deváté hodině zabouřil zaplněným Španělským sálem potlesk – na tribunu přicházejí představitelé strany a vlády. A je tu projev prvního tajemníka strany Antonína Novotného často přerušovaný bouřlivými ovacemi. A na řadu přicházejí pionýři, kteří slibují, že ponesou neochvějně prapor, který před lety vztyčili jejich otcové a matky.“ Tak o akci informovalo Rudé právo, kde nelze přehlédnout i následující hodnocení: „Byly to dni hrdinské a byly to zároveň dni velké víry. Hluboký omyl reakce byl právě v tom, že tuto víru podcenila, že si ji ani neuměla představit…. Tak se únor stal i poučením dějinným: Jak je strašné neznat lid vlastní země a nevycítit, jaké jsou jeho tužby. A dokonce neznat ani jeho sílu…“ 

A slavilo se i v únoru 1968 a také na Hradě, tentokrát měl projev Alexandr Dubček. Španělský sál tehdy zdobily portréty V. I. Lenina a Klementa Gottwalda a samozřejmě heslo „Kupředu, zpátky ni krok.“ A jak se tehdy o únoru psalo? „Komunistická strana Československa byla hlavní politickou silou, která vtiskla tvářnost únorovým událostem, a to přesto, že nebyla jejich přímým iniciátorem. Podle původního předpokladu chtěli komunisté svést rozhodný zápas až bezprostředně v předvolebním období a v parlamentních volbách, které se měly konat v květnu 1948. Po demisi ministrů tří stran se však rozhodli využít situace k okamžitému a definitivnímu mocenskému měření sil.“
 

Plný Staromák a na závěr ohňostroj

V únoru 1978 přišla mohutná manifestace na historickém Staroměstském náměstí, kde promluvil sám generální tajemník ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák. A jak to tehdy vypadalo podle Rudého práva? „Byli tu mladí, kteří význam únorových událostí znají jen z vypravování a knih. S nimi pochodovali starší, kteří již mnohokrát na tomto památném místě slyšeli slova stranických představitelů – a také ti, kteří snad ani jedno shromáždění k Únoru nevynechali.“ 

A v roce 1988 oslavy opět vyvrcholily na Staroměstském náměstí, a jak bylo tehdy na titulní straně Rudého práva „s odhodláním, rozhodností a obětavostí do další budovatelské práce“. A opět promluvil první muž strany Miloš Jakeš: „ÚV KSČ a vláda ČSSR učiní vše pro to, aby přestavba nezůstala v půli cesty a byla dovedena do úspěšného konce.“ A závěr? Slavnostní ohňostroj v hlavním městě. 

Únor 1989 - konec mohutných oslav

Poslední únor 1948 si ve starém režimu naše země připomínala v roce 1989. Ale už ne v tak velkém stylu – komunistický deník Rudé právo přinesl v sobotu 25. února 1989 místo velkolepých oslav rozhovor s Miloušem Jakešem, který se týkal prvního výročí vyhlášení československé výzvy o vytvoření „pásma důvěry, spolupráce a dobrých sousedských vztahů na linii dotyku mezi státy Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance“. Pondělní vydání už jen informovalo o vzpomínkových shromážděních různě po celé zemi. 

„Vítězný únor“

0Únorový převrat 1948, komunisty nazývaný Vítězný únor, bylo převzetí moci komunistickou stranou po zřejmě komunisty vyprovokované vládní krizi. Komunisté se na převrat dlouhodobě připravovali. Svolali sjezd závodních rad, vyvolali generální stávku, vytvořili a ozbrojili takzvané Lidové milice a vytvořili akční výbory Národní fronty. Gottwald poté, co jako premiér sestavil novou vládu, zahájil upevňování komunistické moci. Převrat se podle historiků uskutečnil za nepřímé asistence Sovětského svazu.